Dovoluji si zde zveřejnit předmluvu Adama Votruby, vědeckého pracovníka Národního muzea, ke knize Metafyzická teorie peněz kostarického právníka a ekonoma Alberto Marténa z roku 1951, kterou jsem v lednu dopřeložila. A. Votruba je mimochodem autorem velmi podnětné knihy Paradox úroků (Doplněk, Publikace Národního muzea, 2012). Vřele doporučuji.

Alberto Martén patří k lidem, kteří přemýšleli o peněžním systému osobitým způsobem a dokázali se odpoutat od konvenčních názorů a předsudků. Podstatná část ekonomů v 19. a 20. století vnímala peněžní systém jako jakousi přírodní danost – něco, co prostě existuje, ale samo o sobě není nijak zvlášť důležité pro zkoumání ekonomických zákonitostí. Martén naopak přichází s názorem, že peněžní systém má na hospodářský život určující vliv.

Jeho útlá publikace si klade vysoký cíl. Autor usiluje jednak o pojmenování podstaty peněz, jednak chce navrhnout reformu peněžního systému tak, aby systém odpovídal této podstatě, odtud také název této knihy „Metafyzická teorie peněz“. K názvu lze mít určité výhrady, což si autor ostatně sám uvědomuje, budeme-li však chápat slovo „metafyzická“ nikoliv v jeho filosofickém významu, nýbrž jako určitou metaforu, pak lze pochopit, proč autor zvolil právě takovéto pojmenování. Nejde o metafyzickou teorii ve smyslu filosofickém, jde o alternativní teorii a zároveň praktický návrh, který usiluje o to postavit naše chápání peněz na nové základy.

Jeho kniha je psána filosofickým esejistickým způsobem a její četba tudíž nevyžaduje znalost odborných termínů z oblasti ekonomie, klade však nároky na abstraktní způsob myšlení a nemusí tak být pro každého snadným čtením. Martén se překvapivě málo odvolává na jiné ekonomy či filosofy. Styl knihy i její obsah prozrazuje, že stručné dílo je především výsledkem autorova samostatného a dlouholetého přemýšlení. Přesto – nebo snad právě proto – je zajímavé srovnávat jeho myšlenky s jinými autory, kteří nahlíželi finanční systém rovněž z neobvyklého úhlu pohledu a které Martén neznal nebo znát nemohl.

Marténova představa o podstatě peněz se odráží v jeho definici, v níž chápe peníze jako dluh společenství vůči držitelům peněz. Přeložíme-li tuto formulaci do jiných slov, pak můžeme říci, že peníze obdržel člověk, který vykonal nějakou práci pro ostatní, tj. dal ji ostatním k dispozici v podobě výrobku, a někdo posléze plody jeho práce využije. Držení peněz v tomto okamžiku znamená pro jejich držitele nárok na využití na trhu nabízených plodů práce někoho jiného.

Tato definice může poučenému čtenáři připomenout alternativní peněžní systém LETS, který vznikl v 80. letech (nezávisle na Marténovi) a v němž poskytnutí služby pro jiného účastníka systému je doprovázeno připsáním kladných či záporných zúčtovacích bodů na konta účastníků transakce. Také je možné připomenout teorii Knuta Wicksella nebo Alberta L. Hahna, kteří viděli rovněž podstatu peněz v dluhu. Hahn dokonce v meziválečném období popsal hypotetický systém, v němž by mezi lidmi panovala neomezená důvěra a kde by každý mohl sám vypisovat směnky za přijaté služby, které později splatí svou prací. Tento Hahnův model až překvapivě připomíná pozdější systém LETS. Jeho hlavní podmínkou je ovšem právě ona velmi silná („neomezená“) důvěra mezi účastníky, která limituje použití systému jen na relativně malý okruh lidí.

Marténova teoretická pozice se však od Wicksellova a Hahnova pohledu liší. Ve své práci výslovně odmítá jako nežádoucí úvěrovou tvorbu peněz, kdy jsou peníze emitovány jako bankovní půjčky, což je dnešní reálně fungující systém, který poprvé adekvátně popsal právě Knut Wicksell. Martén odmítá mimoto také tradiční představu o komoditní povaze peněz, kterou prosazovala a dosud prosazuje neoklasická škola. Peníze jsou v jejím pojetí komoditou vybranou trhem za účelem směny (v evropské civilizaci je to zejména zlato). Ačkoliv to Martén nezdůrazňuje, podstatný rozdíl v jeho chápání peněz oproti škole neoklasické i Wicksellovým pokračovatelům je v tom, že peníze chápe jako jev v podstatě společenský. Peníze nejsou u něj dluhem mezi jednotlivci, ale mezi jednotlivcem a společenstvím. Jistou paralelu lze najít snad v definici peněz od Bernarda Lietaera, podle něhož jsou peníze dohodou v rámci společenství používat něco jako platební prostředek.
Z uvedeného chápání peněz vyplývá i Marténův návrh na originální peněžní reformu, kterou zde nechceme rozebírat dopodrobna, abychom nepřipravili čtenáře o zajímavé čtení. Podstatou reformy je to, že peníze jsou emitovány oproti zboží, které je poskytnuto výrobci do obchodního prodeje. Množství peněz tak odpovídá aktuální hospodářské produkci a nemůže tomu být v navrženém systému nikdy jinak.

Tak jako u každé utopické vize, i zde člověka napadají různé otázky po funkčnosti takového systému. I zde je možné najít některé detaily, které se čtenáři nemusí zdát přesvědčivě dořešeny. Celkově však není důvod se domnívat, že by tento systém nemohl reálně fungovat – zvláště, známe-li úspěšné experimenty s jinými alternativními penězi. Vedle systému LETS jsou to např. ještě tzv. bezúročné „kazící se“ peníze a mnohé další.

Od „kazících se“ peněz, navržených německým ekonomem Silvio Gesellem, přejímá Marténův návrh jedno důležité opatření. Peníze, které nejsou včas utraceny, mají pravidelně ztrácet na své hodnotě. Držiteli, který si ponechá své peníze příliš dlouho, tak bude vždy po určité době část jeho peněz z účtu stržena.

Ačkoliv Martén přejímá od Gesella poplatek tzv. zádržného celkově se k jeho ekonomické teorii staví kriticky. Ovšem ne tak docela právem, neboť Marténa s Gesellem spojuje více, než sám připouští. Vedle přesvědčení o determinujícím vlivu peněžního systému na reálnou ekonomiku, je to např. také jednoznačné odmítnutí komoditní povahy peněz, či požadavek na to, aby byla tvorba peněz podřízena potřebám ekonomiky. Tento požadavek ovšem Martén vyřešil jiným způsobem než Gesell a můžeme rovnou říci, že elegantněji. Alespoň v teoretické rovině to jistě platí, reálně však, pokud je autorovi těchto řádků známo, nebyl Marténův systém na rozdíl od Gesellova dosud vyzkoušen.

Peníze, které ztrácí na hodnotě, samozřejmě ztěžují lidem spoření, což je samo o sobě v rozporu s konvenční představou o třech hlavních funkcích peněz, mezi něž patří i funkce uchovatele hodnot. K Marténově kritice dosavadních monetárních teorií tak zákonitě patří i odmítnutí této funkce jako určující pro povahu peněz. Funkce uchovatele hodnot je podle něj v přímém rozporu s funkcí peněz coby prostředku směny. Jinak řečeno: Peníze, které mají dobře plnit funkci prostředku směny, nemohou zároveň dobře plnit funkci uchovatele hodnoty. K tomuto závěru dospěla i řada jiných ekonomů, mezi jinými se takto explicitně vyjádřil např. belgický ekonom Bernard Lietaer, implicitně je tato představa přítomná již u Gesella. Podle Marténa mají k ukládání bohatství sloužit komodity a nikoliv peníze. U Gesella a jeho pokračovatelů se objevují obavy, že „kazící se“ peníze přispějí k tezauraci bohatství do vlastnictví půdy a tak zvýší enormně její cenu, Martén však tento problém nepovažuje za důležitý.

Celkově musíme přiznat Marténovi velkou originalitu a odvahu dobrat se pochopení podstaty finančního systému vlastní cestou. Četba jeho knihy vybízí osvěžujícím způsobem k přemýšlení. Nabízí nám pohled na peněžní systém z osobitého úhlu, čímž činí naši představu o penězích zákonitě plastičtější. Marténa lze nejspíše srovnávat s lidmi, kteří formulovali alternativní pohled na peněžní systém a požadovali jeho reformu. Najdeme zde styčné body s některými jinými ekonomy (např. s Gesellem, Lietarem, Richardem Douthwaitem), byť jejich návrhy nejsou identické. Martén by si zasloužil, aby se dostal spolu s dalšími alternativními mysliteli do učebnic ekonomického myšlení. Patří totiž k lidem, kteří naše myšlení posouvají významným způsobem dále. Zatím v příručkách ekonomie dominují spíše ti, kteří se snažili za každou cenu hájit ve věci finančního systému zděděná dogmata, přestože realita je za jejich života již přesvědčivě vyvracela.

Adam Votruba, v Praze 25. března 2014