„Vědci jsou otevření diskuzi… v politice by jich mělo být více“
Rozhovor z cyklu rozhovorů s českými ženami v politice... (1/50, 2014)

Medailonek senátorky
Od r. 2012 nezávislá senátorka za ČSSD ve volebním obvodu č. 20 – Praha 4, je místopředsedkyní senátního výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, dále od r. 2001 potřetí ředitelkou Ústavu experimentální medicíny Akademie věd České republiky. V roce 2008 se ucházela o post předsedkyně Akademie věd České republiky. V roce 1999 zvolena členkou mezinárodní vědecké společnosti Academia Europaea, spoluzaložila Inovační biomedicínské centrum, kde je i tzv. podnikatelský inkubátor pro nové biomedicínské firmy. Bývalá vedoucí Centra excellence EU – MEDIPRA. E. Syková založila Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad. Spoludrží šest patentů. Držitelka vyznamenání Za zásluhy (2013).

Více o senátorce na: http://www.evasykova.cz/

MK: Zkuste prosím porovnat práci vědkyně a političky.

Syková E.: To je každé něco jiného… I když je pravda, že do obojího musíte vložit svoji osobnost a své vize. Ve vědě spočívá polovina úspěchu ve fantazii, v tom něco vytvořit, v tvrdé práci, člověk musí prokázat znalosti. V politice by to také tak podle mého názoru mělo být. Není to tak ale vždycky. Někdy tam převažuje jiný zájem - dostat se někam, do nějakých vysokých pozic, za každou cenu. To je možná cíl celé řady politiků, ale například pro mě to tak zásadně není. Do Poslanecké sněmovny jsem kandidovat nechtěla, protože jsem tomu nechtěla dát sto procent svého času, ale jsem přesvědčená, že v Senátu má kandidatura vědců a vůbec vysokých odborníků z celé řady oborů, ať už z práva nebo vědy, velký význam, protože v Senátu jde především o kontrolu o odborné posouzení, o reprezentaci názorů lidí. Co si přejí a tak… Je to taková napůl ombudsmanská a napůl tvůrčí činnost. Čili je třeba využívat osobnosti. Někdy tomu tak není, ne všichni mají jen odborné kvality, u některých převažují spíš ty politické zásluhy.Ale v Senátu by mělo jít o kvalifikovanou diskuzi a o nadstranickou diskuzi. Což tam samozřejmě ne vždy platí. Pochopitelně tam působí také stranické kluby… Já jsem do toho šla jako nestraník, protože jsem chtěla mít volnost. Mám takovou povahu. Do vědy jsem šla v letech, kdy tady byla tuhá normalizace, tehdy se mi to zdálo jako nejsvobodnější povolání. Dneska bych možná dělala práva, kdybych byla mladá, ale nevím. Nicméně toho nelituji. Ve vědě byla vždycky relativní svoboda. Protože když člověk dělal třeba biologii, politické názory v tom nehrály roli… V politice v Senátu mám určité cíle, kterých bych chtěla dosáhnout. Pro kandidaturu bylo vhodné období, protože pravicové vlády měly od veřejnosti velmi negativní punc, myšleno z hlediska jejich politiky v roce 2012. Všechno hrálo do karet levici, nebo novým stranám, takže jsem kandidovala za sociální demokracii, ale také proto, že mi to bylo nejbližší. Já mám hodně vyvinuté sociální cítění. A v medicíně to je vcelku běžné. Kandidovala jsem jako nezávislá, což mi dnes umožňuje třeba i nehlasovat ve shodě s tím, jak se dohodne senátorský klub ČSSD. Když nesouhlasím, tak hlasuji podle sebe. Není to zas tak často, ale může to tak být. Mám v politice cíle, které jsou spojené s mojí předchozí kariérou. Zajímá mě především vzdělávání, věda, lidská práva, ale ty teď myslím široce, nejenom -menšiny, i když samozřejmě i je –, ale především genderová rovnost, otázka většího zastoupení žen v politice. Ale hlavně mi jde ani ne tak o to mít víc žen někde, ale spíš o to, aby měly podmínky pro svůj rozvoj. Aby měly školky… V tomto ohledu je někdy potřeba překonávat i názory samotných žen. Není to tak, že nám nějací muži nechtějí něco dát. Jistěže i tací se najdou. Ale důležité je také změnit pohled žen na jejich současný život a zainteresovat je do politiky.Říká se, že politika je vždycky trochu špinavá… No a čím je špinavější, tím méně mají ženy chuť se do ní zapojit. A potom se domnívám… možná, že už odpovídám na jinou otázku… (smích) … Potíž je v tom, že ženy jsou tady u nás v politice trochu odsouvané stranou – „nějaké tam máme, aby tam nějaké ženy byly, ony budou dělat, co my budeme chtít“, takhle mi přijde, že se na to ty politické strany dívají. Stačí se podívat na některé političky, co léta sloužily své politické straně jako maskot. Všechno bylo přesně v duchu, nějakou ženu tam máme, ona nám neuškodí, ona bude dělat, co my budeme chtít. Ale to není ono, ony v takovém případě samozřejmě nemohou prosazovat své názory a dostat se výš.

MK: Mohu Vás teď na chvíli přerušit a vrátit se ještě k jedné věci, jmenovitě k Vašemu heslu „Věda pro lepší život“? Dalo by se toto heslo vztáhnout i přímo na politiku jako takovou – věda pro lepší politiku? Vědecká práce je systematická, kontinuální, dlouhodobě rozvíjí myšlenku za myšlenkou, klade trpělivě jeden stavební kámen za druhým. Dalo by se něco z toho uplatnit v Senátu, v politice? Mířím teď i mimochodem na snahu například bývalých senátorek Jitky Seitlové a Soni Paukertové zlepšit samotný legislativní proces, závazné termíny, náležitosti a jiné podmínky.

Syková E.: No, věda pro lepší politiku, to je docela hezké heslo. Ale já myslím, že tady věda samotná nepomůže. Ale jistě… Víte někdy si tak říkám, že kdyby tam bylo více vědců… Občas za mnou chodí kolegové vědci a ptají se mne, jestli ještě stíhám dělat svou práci, že by pak do toho tedy také šli. V případě Senátu to jde všechno skloubit. Když je člověk hodně pracovitý, tak se to dá stihnout tak napůl s tím zaměstnáním. Jsem tady v ústavu každý večer až do desíti, tak to stíhám krásně. Ne každý večer, ale tak čtyřikrát týdně jsem tady do desíti, takže to vychází. Kdyby tam bylo takovýchto lidí víc, bylo by to lepší… Vědci jsou většinou otevření diskuzi, protože jsou na to zvyklí, a dokonce umějí měnit svůj názor. U politiků sleduji, že toho schopni nejsou. Ti jednou mají názor a jako by měli na očích klapky – a ať je ten názor správný, nebo nesprávný, zkrátka ho mají a jdou si za ním. Vědci přece jen věc zkoumají a vědí, že co bylo pravda několik let, později už pravda být nemusí, že se poznání bude muset modifikovat, i když základ třeba zůstane stejný. Myslím si, že kdyby tam takovýchto osobností bylo víc… a vůbec všude, i v Poslanecké sněmovně, tam je to ještě horší. Kdyby tam ale bylo více osobností z různých profesí, byla by politika konsenzuálnější. Já si vůbec myslím, že politika by měla být založená na osobnostech. Ať se jedná o premiéry, o ministry, o prezidenta, všude by se mělo přihlížet k tomu, jestli ti lidé už mají za sebou ještě něco jiného než jen politickou kariéru.

MK: Zůstaňme ještě chvilku u vědy. Vy zastupujete zjednodušeně řečeno „tvrdou“, exaktní vědu, dobře spočitatelnou, dobře „ukázatelnou“. Co třeba vědy společenské, které nám tu možná chybí… Netěší se takové vážnosti u společnosti…

Syková E.: To je také pravda. No ale já bych řekla, že nezastupuji tak úplně tvrdou vědu. Léta jsem to dělala, dělala jsem to čtyřicet let. Dělám to dosud, to je základ, když člověk chce být vědec. Ale jinak jsem v místních končinách takový zvláštní fenomén, zrovna jsem o tom dělala rozhovor pro Hospodářské noviny, myslím o naší firmě. Jsem opravdu hodně zaměřená na inovace. Tady na to naši vědci ještě pořád moc nejsou. Nejsou k tomu vůbec motivovaní. Musíme si přiznat, že lidé nic nedělají z nějakého čistého entuziasmu. Dílem snad ano, ale navíc musí být nějakým způsobem motivovaní. Když mám nějaké mladé studenty, musím je motivovat, musím jim ukázat, že s tím a tím pojedou na nějaký kongres, že to vyjde ve známých časopisech, zkrátka, že budou mít úspěch. Motivace k tomu, aby výsledky k něčemu byly, je tady hrozně malá. Jen se o tom mluví, že se to musí dělat, ale ono se nic nemusí a není tady za to ocenění. Někteří si už začínají uvědomovat, že tohle je strašně důležité. Není zde žádná finanční odměna, ocenění, prostě se jen naprázdno říká, že to je důležité, ale nástroje k tomu nejsou. Není pochyb o tom, že základní výzkum je nesmírně důležitý a musí se dělat perfektně, ale tahle druhá stránka je důležitá a neměl by být mezi nimi žádný rozpor, není třeba svádět boj. Kdo je tvůrčí a má být dobrý vědec, musí mít fantazii, musí mít i v základním výzkumu inovativní myšlenky. Takový člověk je přímo předurčen, aby nějaké praktické věci dělal, zvlášť když je pak už starší. Mně inovace ohromně zaujaly. Nechala jsem si za peníze Evropské unie všechno vybavit, máme tady podnikatelský inkubátor, spin-off firmy... Jde ale o to, co ta společnosti vlastně podporuje. Stejně tak je to i se vzděláním. K vědě musíte vychovávat už děti, začít už od školek, jako to dělají v Izraeli. Ne jim říct ve chvíli, kdy končí vysokou školu, že je také nějaká věda. Nemusí se vědě věnovat celý život, ale když jsou k ní vychováváni, tedy k úctě ke vědě, k vědomí, že to je něco dobrého, tak oni to pak uplatní konec konců i v jiných zaměstnáních. A tím se dostáváme k těm společenským vědám, jak jste se ptala. Jsou samozřejmě strašně důležité, ale u nás jsou ještě pořád poplatné - ne všechny samozřejmě - tomu bývalému komunistickému režimu, kdy společenské vědy měly úplně jiný účel. Některé z nich řeší konkrétní věci. Řeší nějaké genderové problémy, řeší jazykové problémy nebo se věnují historii… To tady samozřejmě musíme mít, je to dobře. Měli by se ale snažit se dostat více na mezinárodní fóra. Vždycky to pochopitelně nejde, teď mám na mysli český jazyk. Ale pak jsou tady obory, které jsou opravdu v hrozně špatné, stavu. Naše psychologie, když mám uvést jeden příklad, je úplně něco jiného než psychologie všude ve světě, tedy v západních zemích. Tam je to exaktní věda, která je založena na experimentální práci. Tady je to jakási napůl psychiatrie, napůl nějaká filozofie. To není psychologie. Dneska je psychologie vědou o orgánech, mozku, myšlení, něco podobného jako je medicína. U nás je potřeba to teprve vybudovat.

MK: Myslíte, že je nějaká spojitost mezi tím, že společenské vědy jsou spíš někde na okraji, nemají takový vliv ve společnosti, a proto i politika nemá k sobě relevantní protiváhu veřejně prezentovaného kritického fundovaného myšlení?

Syková E: Je to asi tak. Nemyslím si, že… nemyslím si, že je dobré mít společenskovědní ústavy pouze v Akademii věd. To jsou ústavy teoretické a odtržené od praxe. Já si myslím, že společenské vědy na vysokých školách mají více styk se studenty, protože součást jejich vlivu jsou studenti v akademickém prostředí. Vědci těchto oborů sedí v nějakém ústavu, něco samozřejmě publikují, pořádají akce, ale to zdaleka nemá takový dopad, jako když se totéž děje na univerzitě. Samozřejmě by měli mít badatelé na vysokých školách prostor k vědecké práci, ale to je zase jiný problém, protože dneska ten, kdo dělá vědu na vysokých školách, má zároveň mnoho pedagogických povinností. Musím říct, že dříve za socialismu jsme měli řadu výhod, jedna z takových výhod byla, že i na vysokých školách byla výzkumná pracoviště, kde se učilo méně a badatel se mohl víc věnovat vědě. Což by těm společenskovědním vědám vysloveně slušelo. Zase ale měly styk se studenty, protože pro společenské vědy jsou mladí lidé nesmírně důležití. Na univerzitách vychováváte, studenti vám také dávají nápady, na které starší část společnosti ani nepřijde, ukáží, že existuje něco, co za dvacet let tady bude hrát velkou roli, Facebook, Twitter a jiné technologie. Nám už to třeba není tak blízké, ale je dobré, aby se s tím počítalo.

MK: Vy jste letmo zmínila, že za Vámi teď chodí kolegové vědci, možná i kolegyně a ptají se, jak je možné skloubit práci vědkyně a političky. Jsou mezi nimi spíš muži nebo i ženy?

Syková E.: Jsou to spíš výše postavení vědci a musím říct, že zatím za mnou byli vlastně jen samí muži. (smích)

MK: Teď k Vaší kandidatuře. Vy jste byla oslovena, což se myslím nestává příliš často. Strany jsou přece jen opatrné, ba skoupé při nominování nestraníků na své kandidátky…

Syková E.: Ono to tak úplně nebylo. To je právě chyba stran. Nedokážou nestraníky oslovit, jedou si pořád po své stranické linii. Oni to dávají jaksi za odměnu, ty posty anebo kandidaturu někomu nabízejí za odměnu, že pro ně člověk něco udělal. Je to takový, když to nazveme hezky, směnný obchod nebo něco takového. Já jsem se angažovala v diskuzních kroužcích paní místopředsedkyně Senátu Aleny Gajdůškové. Ona je citlivá na problematiku žen a pořádala celou řadu seminářů, a protože mě téma většího uplatnění žen zajímá, byla jsem na celé řadě seminářů i v Poslanecké sněmovně. Pak jsem někde na pozvání i vystoupila, konala se všelijaká fóra. Já vystupovala jako úspěšná vědkyně, pak tam byla zase úspěšná právnička a jiné ženy, tohle se senátorce Gajdůškové opravdu velmi povedlo. A dělala to i paní Putnová na pravici v Poslanecké sněmovně. Tyto besedy jsem velmi ráda navštěvovala, mluvila jsem občas o nich i v tisku. A z toho asi vyplynulo, že Alena Gajdůšková - aspoň si myslím, že to navrhla ona -, přišla s otázkou, jestli bych za ně nechtěla kandidovat, protože věděla, že mě politika zajímá. Já jsem s tím sama nepřišla, že chci do Senátu. Ale jednou jsme to téma tak nadhodily, ona se zeptala, jestli bych kandidovala. Já řekla, že ano. Ale že se musí počkat, až mne znovu zvolí ředitelkou, dva měsíce do doby, než moji kandidaturu zveřejní. Tak to bylo. Zkrátka musíte si to umět zorganizovat. Já si myslím, že chtějí-li být ženy úspěšné, a tohle říkám vždycky, když se mě někdo na toto ptá, musejí si svůj život manažersky zorganizovat. Ony to umějí. Ale rozhodně nemohou dělat takové věci, že nejdřív budou s dětmi tři roky doma, pak zase tři roky s dítětem doma, a teprve pak si seženou nějaké to zaměstnání. Když opravdu chtějí něco dokázat, musejí si to všechno dobře naplánovat a hlavně být flexibilní. Asi tohle jsem si řekla já: když už jsem v České republice nejcitovanější žena, založila jsem inkubátory, tak teď ještě zvládnu Senát. A mě to baví. Někteří se mě ptají, jestli mě to baví doopravdy, někoho to v Senátu vysloveně otravuje. Ale mě to baví. Já mám určitý cíl a snažím se věci v Senátu nějak usměrňovat. I když někdy se mi to ani nedaří, protože když se pokusíte, což jsem dělala zatím asi třikrát, o vědecký rozbor nějakého zákona… a řeknete, tohle není dobře, hrozí zvýšené emise - tak politiky, kteří si něco umanuli, už nepřemluvíte. A to je proto, že je nás tam málo.

MK: Tím se dostáváme k Vaším hlavním tématům. Vědě, vzdělávání, zdravotnictví a životnímu prostředí. Teď musíte být jistě ráda, že se vznikem koaliční vlády se objevil nově v seznamu ministrů také ministr bez portfeje pro vědu a výzkum.

Syková E.: To byl od začátku můj nápad, který tam razím a snažím se ho všem politikům ČSSD zdůraznit. Ale ministerstvo to bohužel není, je to vicepremiér zatím se dvěma úředníky, i když jich pravda chce pan Bělohrádek víc. Věřím, že se to postupně podaří.

MK: Nemůže z toho nakonec přece jen vzniknout budoucí ministerstvo?

Syková E.: Bylo by to fajn. Ale musím říct, že jsem dost nemile překvapená, jak pomalu to jde. Přitom včera mi zrovna někdo z politiků říkal, jak je pan ministr Chládek výborný na střední a základní školství, ale jak vlastně zatím moc neuchopil tu část vědy. Ono je to tak na tom ministerstvu vždycky. Tam nikdy není ministr, který by byl kompetentní pro oboje, nebo který by dokázal kompetentně zvládnout oboje. Ve většině zemí je buď ministerstvo pro vědu a pro vysoké školství a pak je zvlášť ministr pro školství. Navíc u nás k tomu mají ještě sport. To je ostatně veliké téma sociálních demokratů. Současného ministra taky, čili i to je agenda navíc. Já jsem o tom několikrát mluvila s panem ministrem Bělobrádkem a uvidíme, co podnikne. Ale je potřeba udělat a změnit hodně věcí. Velký pokrok je, že pan premiér má mezi svými poradci 4 vědce a o vědní politiku se zajímá. Budeme mít hodně práce. Kontrola grantových agentur, vytvoření skutečně dlouhodobé koncepce české vědy. Žádná tady není, každý si vždycky něco vymyslí, udělají se drahé rozbory, drahé systémy hodnocení, ale vlastně to nikam nevede. Pořád všechno běží ve starých kolejích. Doufejme, že budeme mít brzy nový služební zákon o státních úřednících a že konečně budeme mít stálé odborníky – jako stabilní úředníky. Vždyť oni se pořád mění. Já mnohdy jdu za někým na ministerstvo a nemám pocit, že vždy jsou to kompetentní lidi, dost dobře ani nemohou být, vždyť jsou tam dva, tři nebo čtyři roky, pak se ti náměstci zase vymění. Potřebujeme stabilní úřednický aparát. Teď máme Radu vlády pro vědu a výzkum. To není ideální, protože členové rady mají své zaměstnání, mají i svou politiku, ve skutečnosti přijdou na jednání Rady, mají na stole balík papírů, nikdo to nepročítá, každý tam spíše sleduje své zájmy, chce něco nesystémového protlačit a nakonec se dospěje k nějakému rozhodnutí. Tohle má ale dělat ministerstvo a členové rady mají být vědecká rada, ne žádná exekutivní rada. Takhle to nebude nikdy fungovat. Někdy se pravda můžeme podívat, jak to dělají jinde, ale my přece máme své specifické podmínky, jsme tady v nějaké fázi vývoje a musíme se snažit to nějakým způsobem zlepšit. Ale bez toho, že do organizace vědy napřeme hodně sil, to nebude možné. Já jsem velký zastánce toho, aby vzniklo ministerstvo. Ovšem jestli kdy vznikne, to je veliký otazník.

MK: A v rámci ČSSD vzniká dlouhodobá koncepce české vědy?

Syková E.: Já jsem se podílela na této práci právě v jedné skupině Aleny Gajdůškové. Ona sice není vědkyně, ale to nevadilo. Ona dokáže naslouchat. Vznikla kolem ní právě přípravná skupina, poradní orgán ČSSD, a připravili jsem celou řadu materiálů. Teď se k nim konečně vracíme. Bojím se ale, jak rychle to půjde. Nová vláda u moci má jiné starosti, tak je to zas něco na okraji. Upřímně řečeno, alespoň tato nová vláda má toho vicepremiéra pro vědu. To ale žádné ministerstvo ještě není.

MK: Pojďme se v krátkosti podívat na Vaše témata. Dala by se vymyslet nějaká státní investice v těchto oblastech, které by nebyly investicemi tak říkajíc „do betonu“, ale promyšlenými investicemi do vědy, vzdělávání, zdravotnictví a životního prostředí? Umíte si takové investice představit?

Syková E.: Rozhodně! Jsou potřeba promyšlené investice, jenže grantové agentury tuto oblast vždy nepokrývají. My jsme se dneska dostali do situace, že tu máme účelové a institucionální prostředky. Ty institucionální prostředky se dneska snížily na přibližně 50 procent. Padesát procent je účelových a s padesáti procenty institucionálních žádné vize dělat nemůžete. To je tak akorát na údržbu a na to, aby tady bylo dost tepla, energie, aby se občas spravilo okno, podlaha. Nemůžete rozvinout žádnou institucionální vizi, natož politiku vědy. Ředitelé - dneska už to ani nechce nikdo dělat, protože nemají žádné možnosti něco uskutečnit - vědí nejlíp, co pracovníci v daném ústavu dělají, a měli by mít peníze na jejich ohodnocení. Ředitelé a jejich rada vědí, jak to skutečně je. A kdyby oni mohli rozhodovat o tom a měli více institucionálních prostředků, tak by mohli vytvářet nějaké strategie, jako je to v Německu a jinde. Například. V rámci Evropy jsme kdysi založili ve skupině pěti zemí, pěti zakladatelů, evropskou síť pro mladé vědce v neurovědách. Vlastně žádné velké peníze nikdo nedal, musely je dodat samotné instituce. Ty instituce, které jsou v tom ENINETU, se zavázaly, že vybrané mladé vědce posunou dál na místa vedoucích skupin - vybírala je mezinárodní porota - a že jim dá laboratoř a skupinu studentů. V Německu na základě toho potom postavili celý ústav, v Göttingenu. Od nás v té síti bylo pár lidí. Teď už je připojených deset zemí a funguje to velice dobře. Tohle je jedna z věcí, která by pomohla hned. A ještě mám jeden takový nápad, a jistě by se dal modifikovat: tady není potřeba podporovat ty nejexcelentnější vědce, protože ti už jsou stejně dobří a mají peněz dost. Ti zvětšují své skupiny a nenechají ostatní moc vyrůst. Tady je potřeba podpořit ty mladší, kteří jsou středně dobří a těm dát nějaké finance, pokud se stanou vynikající. Na tohle není vůbec žádný nástroj. Ředitelé to taky udělat nemohou. Ale jedině ti by mohli zavést v ústavu nějaké prémie. Musím uznat, že vysoké školy se snaží, dávají granty svým mladým vědcům, ale to jsou ojedinělé věci. Akademie věd také má prémie, ale je toho málo. Myslím, že také není dobře, když se všechno řídí zvenku, že vědci stále musejí o něco žádat, musejí psát dlouhé granty. I náš ústav se teď chce zapojit do nového evropského programu Horizont 2020 a je to pro nás těžké. Musíme vybudovat podpůrnou skupinu. Ale my bychom si dobré podmínky měli udělat tady lokálně. Měli bychom si říct, tady máme nějaké peníze, ty peníze rozdělíme ředitelům, ti ať je rozdělí, komu uznají za vhodné, a když to nebude fungovat, tak mu je zase vezmeme. Když to bude fungovat, dáme mu další. Třeba. Tohle by se mohlo uskutečnit v nové strategii AV ČR, protože lidi vždycky pracují, když jim něco nabídnete, snaží se o něco, když z toho budou něco mít. Když je nemotivujete, tak ne. Tohle by byla úžasná motivace. Nemuseli by místo vědy stále psát nové žádosti. Když se to tak vezme kolem a kolem, za socialismu jsme neměli žádné velké peníze a žádné velké granty a úspěchu jsme dosahovali ve skutečnosti hlavně prací. Tím, že jsme pracovali i přes noc, hrozně moc jsme pracovali. Ale dneska jim i tuhle možnost berete, protože oni pořád musejí psát nějaké žádosti o granty, zprávy, aby vůbec mohli pracovat a byli na úrovni národní a mezinárodní. Já to slovo excelence už ani nemůžu slyšet. Nehodí se sem. Možná v angličtině zní dobře. Pořád se o tom mluví. Jenže věda je dobrá, špatná a je potřeba ji zkrátka podpořit, abychom měli víc těch dobrých vědců. Když si vybereme jen pár výborných týmů, tím vědu dopředu zas tak daleko nedostaneme.

MK: V sociálních otázkách a v otázkách státu blahobytu se často skloňují a dávají za vzor severské země. Jaký vzor máte pro vědu? Jaká země má opravdu ucelenou vědní koncepci, která pokrývá oblast již od mateřských školek až po vysoké školy, včetně celoživotního vzdělávání?

Syková E.: Tak by to bylo optimální… Takhle to má Izrael. Ale Izrael je trochu jiný, než jsme my. A severské země jsou fakticky úžasné. Já jsem teď vedla senátní delegaci do Finska. Nechtěla jsem se jen podívat do škol, ale ještě jsem delegaci dovedla do slavné finské technologické agentury, TEKES, kterou si naše Technologická agentura brala za vzor, bohužel už to ale tak daleko nedotáhla. Pak jsme jeli navštívit univerzitní inovační centrum v Tampere, tam vybudovali úžasný komplex, asi padesátkrát větší než tenhle můj domeček, který jsem vybudovala já tady, na vědu i na aplikace právě v medicíně. A mají jiné, hlavně technické agentury. Ve Švédsku to dělají podobně, v Norsku také ohromně investují do vědy. Ony tyhle země, třeba Norsko, jsou relativně bohaté, ale třeba Finsko ne. To, co se tam vine jako červená niť, je, že učitel je nejprestižnější povolání v zemi. Tam vezmou na univerzitu jen 4% těch, kteří se hlásí na učitelská povolání. Dokážete si představit, jaký je to výběr? To je horší, než co je na tady na medicínu, tedy jak to bývalo. Když se Fince narodí dítě, může ho dát okamžitě do různých denních pečovatelských zařízení, kde se jim věnují. Ne že by se to tak mělo dělat. Když jsem o těchto školkách řekla v Senátu, politici hned spustí, že ale pak děti pláčou, když je žena tahá v noci, v zimě ven… Ale nikdo neříká, že to tak mají dělat všichni, má to být možnost tak pro deset nebo dvacet procent žen. Pro ty, kteří to zvládají a kteří to chtějí. Hlavně aby tu ta možnost vůbec byla. Pochopitelně taková zařízení musí mít vysokou úroveň péče. Finsko také nebrání tomu, aby se polovina národa, ženy, ale nakonec i muži, svobodně rozhodli, jak chtějí organizovat své rodičovství, jak to bude fungovat. České ženy, to je nevyužitý ekonomický potenciál. Tříletá mateřská dovolená je tragédie. A také to, že rodiče nemají děti kam dát, když jim je třeba rok. To je tragédie. Netvrdím, že mají chodit na osm hodin do práce. Měli by mít možnost volby. Například když chodila dcera, která bydlela v Německu, se svou dcerkou k pediatrovi a naší vnučce byl tehdy rok, zeptal se jí doktor, proč ji nevodí do nějaké školky. Ale v Německu je to tak, že ji matka může přivést do zařízení třeba jen na tři hodiny. To dítě to musí mít rádo. A tahle malá vnučka to vždycky měla ráda. Děti tam mohou chodit klidně s plenkami. Je to společensky otevřené, přátelské prostředí. Tady je to úplně jinak. Tady musí být rodiče v osm v zařízení, musí děti vyzvednout do určité doby, tohle musí, tamto musí. V Německu když vnučka nejedla, tak nejedla, dali jí svačinu, tady je z toho hned problém. Ten náš systém není přátelský. A to mluvím jenom o jedné věci. Ve škole je to zrovna tak. Je třeba upravit platy, aby tam byla obě pohlaví, jak muži, tak ženy, a mohli se na svou práci plně soustředit, na výkon svého povolání. Jako by se to celé přesunulo do nějaké nepřátelské pozice vůči rodičům, vůči vzdělávání. Projevuje se to pak i na vysokých školách. Zdá se ale, že se možná blýská na lepší časy a povinnost zřídit dostatečné množství školek bude dána zákonem.

MK: Zmínila jste Izrael, to není zrovna země, která je v těchto souvislostech nějak u nás citovaná. Řekněte o této zemi něco bližšího, o její politice?

Syková E.: Oni tam strašně dbají na vědu, velmi investují do inovačních projektů. Chtějí s námi spolupracovat. I tady už proběhly určité semináře. Zástupci z Izraele přednášeli na ministerstvu průmyslu, jak to dělají. Je to ohromné. Kdybychom si z toho tak vzali příklad. Byla tady i izraelská delegace v Senátu, izraelští nobelisté mluvili právě o tom, že se musí začínat už ve školkách. K vědě se musí děti vychovávat odmalička. Samozřejmě Izraelci to mají a měli těžké. Na tohle se ale dávno soustředili a vedou si dobře. My sami jsme se na tohle také měli dávno zaměřit, místo toho, abychom se stávali jen takovou montovnou, abychom se neposouvali k východu, místo k západu. My tuhle politiku musíme naopak podporovat víc než na Západě, protože tam už to má dlouhou předválečnou tradici.

MK: Obraťme pozornost k prezidentu Zemanovi. On je osobnost, která budí veliké vášně. Řeknu to schválně provokativně, v čem vy hodnotíte jeho pozitivní přínos? Jednou je v prezidentském úřadu, čím může české společnosti v současnosti prospět?

Syková E.: Já myslím, že jí především prospívá v tom, že není euroskeptik. Domnívám se totiž, že - samozřejmě nemůžeme přejímat absolutně všechno a můžeme se proti něčemu bránit - v podstatě jiná možnost není a je to nejlepší řešení, spolupracovat s Evropskou unií a být její součástí. Což nám pan prezident Klaus hodně kazil. Druhá věc je, že on se snaží postihnout zlořády naší společnosti – ta novoroční amnestie byla hrozná, ústavní soud a vůbec soudnictví tady. Já mu rozumím v tom, že má nějakých posledních pět let, kdy se může snažit něco výrazně změnit. Tak to dělá. Dělá to podle své nátury. To, že některé věci, některé problémy zvedne, nakonec té společnosti prospěje, protože aspoň se například o těch profesorech diskutovalo. Já si sice myslím, že by je měl jmenovat, nakonec se k tomu stejně vrátil a dekrety podepíše. Podle mne by prezident neměl být staven do role, že něco musí. Mně samotné by to bylo proti mysli, kdyby mi někdo položil na stůl návrh s tím, že prezident „jmenuje“, tak je tady musíš podepsat. To by mě také štvalo. Takhle to nejde dělat. Pokud po někom něco chcete, tak mu musíte také dát určitou pravomoc. On se o to snaží a já mu v tom rozumím. Je omezený svým zdravotním stavem, ale myslí mu to velmi dobře. Musím říct, že několikrát jsem ho slyšela v Senátu, byl tam několikrát, mimo jiné i při inauguraci, a je úžasné, jak dokáže mluvit spatra, jak má své myšlenky zformulované. Na druhou stranu nevyužil svou příležitost novoročního projevu. To je asi dané jeho věkem. Ale jednou je to prezident. Já mám takový názor, že jednou si ho národ zvolil, ještě k tomu v přímé volbě – a mimochodem lepší kandidát tam nebyl, řekla bych, že lidi jednají podle citu a v rámci všeobecného mínění nakonec vyberou tu nejvhodnější volbu v dané situaci, což se podle mne stalo. Je to tak. A hlavně já nesnáším, že teď když máme prezidenta, tak o něm budeme mluvit špatně, budeme na něm hledat jen to špatné, to je kontraproduktivní, to nemá žádný smysl, to nám všem jenom škodí.

MK: Není nakonec možné, že v něčem prezident Zeman zvyšuje laťku, a právě proto třeba vyvolává takovou protireakci?

Syková E.: Zvyšuje laťku…? Já nevím, jestli zvyšuje laťku, ale snaží se, to určitě. Ne vždy možná tak, jak se to všem líbí. Víte, já jsem prezidenta Klause v Senátu nikdy neviděla. Zeman tam byl už pětkrát. Navržené ústavní soudce mu Senát jmenoval. Jeho návrhy byly smysluplné, dobré, ne všechny jsme mu schválili, ale většinu jsme mu schválili. Snaží se. Pokud jde o Klause, já jsem ho zažila mockrát. V prvních fázích mi přišlo, že dělá dobré věci, ale ke konci už to bylo hrozné. A ten si dělal také, co chtěl, co myslíte. Vy myslíte, že někoho poslouchal? Ten neposlouchal nikdy nikoho. Neustále mluvil proti Evropské unii, pletl se do počasí, do globálního oteplování…

MK: Co si myslíte o námitkách nebo strachu některých ministrů, sociálních demokratů, že právě tím, že prezident Zeman vyslovil připravenost pracovat aktivně v tom smyslu, že bude chodit na zasedání vlády, vystoupí v Senátu, vystoupí v Poslanecké sněmovně, překračuje svou reprezentativní funkci. Častá námitka zní, že jde o nějaké vměšování, svým způsobem nátlak.

Syková E.: Já si myslím, že ne. Já si myslím, že to je jeho právo, dokonce, že to je jeho povinnost. Samozřejmě, že prezident bude vyjadřovat svůj názor, čí jiný názor by měl vyjadřovat? Tak to je. Není poplatný žádný straně, to je veliká výhoda, že je nadstranický. Může být nadstranický. Nebyli takoví všichni. Jemu nevyšla ta jeho strana, což není divu, takže teď se snaží chovat dle mého názoru docela nestranicky. Je levicově orientován, ale na žádné straně zájem teď nemá. Je řekla bych povinností politiků najít s ním vhodný způsob komunikace.

MK: Podíváme-li se na funkci prezidenta, prezidentky z nadhledu, obecně, u nás v Čechách si tuto funkci spojujeme s nějakou opravdu výrazně morální autoritou. Co Vy na to?

Syková E.: Já si myslím, že by to tak mělo být. Opravdu bych si přála, abychom tady měly… někoho jako Masaryka. Možná, že ani on nebyl tak ideální, ale byla to osobnost, která zřejmě dokázala o mnoha věcech docela rozumně hovořit, vědec. Je třeba, aby takový člověk za sebou něco měl, nějakou kariéru, kdy získal určitý nadhled. Když už jsme udělali přímou volbu, a já jsem byla vždy pro, je to dobře, tak by tam měli být osobnosti. Těch 50 000 podpisů je zničujících. Protože to je věc stranická, oni začnou kandidátovi shánět podpisy A kdo má víc peněz, kdo je agresivnější, tak do toho jde. Jako Bobošíková, které se podařilo sehnat si požadované podpisy. Ve skutečnosti… co takový Franz, taková Bobošíková, nechci být osobní, co tito lidé mohou národu nabídnout, co za nimi je, za nějakou moderátorkou…? Ještě ke všemu jsou to spíš recesisti. Nakonec i ten Schwarzenberg… Víte, to mě tak štvalo, že spousta vědců ho tady u nás podporovala. Nikdo z nich se tam neměl dostat. Je potřeba – a napsala jsem o tom i článek - změnit způsob nominace. Ty kandidáty by mohl nominovat Senát. Ať se přihlásí klidně 40 lidí do Senátu, Senát je pak v soutěži vybere, ale úplně bych odhlédla od těch podpisů, protože to je stejně zmanipulované. Rozhodně by to neměl být stranický prezident, aby za sebou měl nějakou stranu. Jakmile ho podporuje strana, dává mu peníze, tím je jim zavázaný – a už začíná koloběh. Čili ať to jsou klidně i politické osobnosti, ale ať je vybere třeba Senát. Je pravda, že Senát také není úplně nestranný, ale ať je nechá projít návrhem bez jakýchkoli kampaní… Nemělo by to být podle peněz, co do toho strany dávají. Ta volba, respektive výběr kandidátů by určitě měl vypadat jinak.

MK: Vidíte v současné době kolem sebe nějakou významnou českou osobnost, kterou byste ráda viděla kandidovat na prezidentku?

Syková E.: No, to je docela těžké, řeknu vám. (dlouhý povzdech) Přemýšlela jsem o tom. Určitě by se nějaká našla. Určitě by se jich našlo několik, ale také jde o to, která z nich by chtěla kandidovat. Rozhodně to není žádná z těch, které kandidovaly, žádná. Ty mne opravdu všechny vadily jako prezidentky, protože na to podle mého neměly… Ale našla by se.

MK: A když se podíváte na volební kampaně například paní Fischerové, paní Roithové, nenajdete v nich něco, minimálně ve volební kampani jako takové, zajímavého, s čím přišly…?

Syková E.: Ne, řeknu to narovinu. Paní Fischerová rozhodně ne, té by slušelo nejlépe starat se o nějakou dobročinnou nadaci, ale není to člověk, který má nějaké státnické vize. Nezapomeňte, že je to člověk, který musí reprezentovat, který by měl mluvit s americkým prezidentem a dalšími. Nedovedu si to vůbec představit. To tady máme stovky mnohem lepších žen. Než ty, co kandidovaly. To mně na tom vadí. Ale vtip je v tom, že ony si sehnaly od svých stran a od svých příznivců podpisy. Kdyby to mohla být nominace řekněme i nějaké instituce, stačilo by, kdyby si sehnaly nominaci od nějakých renomovaných institucí a přihlásily se samy, že chtějí kandidovat.… A také je třeba ženy aktivně oslovit, zda by nechtěly kandidovat? Ženy, schopné ženy, se nerady samy někam cpou, jako Bobošíková, nedělají to rády, rády by byly osloveny, chtějí za sebou někoho mít, potom by do toho šly. Určitě by se tady našly.

MK: Vy jste zvyklá během své kariéry i jako vedoucí pracovnice ve vědě vychovávat své nástupkyně a nástupce. Co v politice? Lze to přenést i do politiky? Jako nestranička jste sice znevýhodněna oproti stranickému prostředí, byť jste s nimi v jednom klubu……Co výchova pomyslných nástupkyň v politice, v Senátu, v Poslanecké sněmovně?

Syková E.: No, výchova, to máte těžké, tady se vychovávat moc nedá, ale pokusím se o to…

MK: Výchova není asi to správné slovo. Tak tedy jinak, dělávají se různé mentorské programy nebo v rámci svého týmu spolupracovníků můžete nabídnout volnou spolupráci řadě zájemkyň…

Syková E.: Já jsem udělala jeden seminář na Masarykově akademii o tom, jak kandidovat. Pro ty, co se chtějí poučit. Říkala jsem vedení ČSSD opakovaně, že někdy dělali slabé kampaně. Já jsem si dělala kampaně sama, dala jsem si tam trochu jiná hesla, ne úplně jiná, ale jinak formulovaná, dala jsem si tam jiné fotografie, investovala jsem se do toho. Proti Töpferovi to byla těžká kandidatura. On je herec, je známý, i ti starší lidé ho znali, někteří lidé neznají ani mě ani jeho, tak se jim musíte nějak prezentovat, musíte jim něco nabídnout. Obecně doktoři mají velikou výhodu, protože lidé jim dost věří. Je to asi proto, že doktoři vždycky mají sociální cítění, tady šlo o staré lidi, o penze, šlo o školy, tady šlo o pomoc matkám s dětmi. My v ústavu zkoumáme také znečištěné ovzduší tady ve Spořilově, místní lidé se na mě kvůli tomu obrací. To všechno jsem jim mohla slíbit, takže jsme na tom kampaň založili, ale i ČSSD mi v tom pomohlo. Na druhé straně, to já jsem si vymyslela, že je tady nejdůležitější Spořilov, že je pro ně nejdůležitější řešení dopravní situace na Spořilově. Ve druhém kole hrozilo, že zvolí Štěpánka za Zelené… Je potřeba si udělat kampaň sám, a je třeba nad tím trochu přemýšlet. Paní profesorka Illnerová, Witzany, Hindls, rektoři a tak, oni si tu kampaň sami neudělali, oni se nechali někde vyvěsit, nechali se někým podpořit, ale ti lidé nevědí, co pro ně chtěli udělat. Musí se do toho vložit trochu energie, chce to trochu práce. Chodila jsem dokonce ke stánkům, které ČSSD mělo… Mluvila jsem s lidmi.
Tohle jsem jim na tom semináři radila a hlavně jsem jim kladla na srdce, že v Praze jsou to zvláště osobnosti, které mají šanci. Já jsem vlastně takový hrdina, první senátor ČSSD za Prahu, protože Praha je pravicově orientovaná. Teď se mě ptali, jak to mají udělat. V Praze musíte dát na lidi mediálně známé. Já jsem přece jenom přes regenerativní medicínu a tak dál mediálně známá byla atd. Říkala jsem jim, ať osloví nějakého doktora, třeba profesora Pafka nebo někoho takového. To je člověk, který může zvítězit v Praze. Lidé ho trochu znají, je to doktor. Samozřejmě, když jsme s Töpferem měli dialog v televizi, Töpfer říkal, zase bílé pláště, je tam tolik bílých pláštů. Je to pravda, je tam pár bílých pláštů, lidé jim věří. To je spíš rada, jak kandidovat. Ale musíte chtít sama, lidé musí cítit upřímnost. A k tomu mentoringu. My máme takový klub při Fóru 50 %, tam chodím, chodí tam i mladé ženy a tam se je snažíme ovlivnit. Minulý rok byl Kongres žen, měla jsem tam vystoupení, i tím je nějak vychováváte. Ale jsou i takové ženy, kterým jsou ostatní úplně jedno… Ale na podpoře ostatních žen také záleží. Já si myslím, že tato země potřebuje dokonce i kvóty. A ještě k těm severským zemím… Ten jejich úspěch je hodně založený na podpoře žen. Klidně tam odhlasovali kvóty i ve firmách a vyplatilo se jim to. Než jsem se stala senátorkou, byla jsem rok v dozorčí radě Kooperativy, protože tam potřebovali ženu, hledali nějakou osobnost, ale to je firma řízená z Rakouska. Všude se na to dbá, Evropská unie na to tak dbá, aby v projektech byly zapojeny ženy, ale tady ne. Proto si myslím, že takové země jako naše potom potřebují kvóty, když nejsou schopny toho dosáhnout jinak. Sociální demokraté slíbili ve volební kampani, že budou mít více žen v politice, nakonec tam neměli žádnou, až to zachránila Marksová-Tominová, protože byla z jejich kandidátů nejlepší, ale zpočátku to vypadalo, že ani to nebude.

MK: Zmínila jste během rozhovoru, že jste patřila mezi příznivce přímé volby prezidenta, co další možnosti přibližování demokratických institucí a rozhodování občanům? Co jiné prvky přímé demokracie?

Syková E.: Víte, já bych pořádala více referend. Ne hodně, ale víc referend. Tady žádná referenda nejsou a přitom lidé, když si něco odhlasují v referendu, to své rozhodnutí potom víc ctí. To, že z voličů, kteří si zvolili Zemana, ho část podporuje i dál, je díky tomu, že si ho zvolili svobodně v přímých volbách. Kdyby ho bývala nominovala nějaká strana, bylo by to možná horší. Ale to už je jedno. Když odhlédnu od přímé volby, například se můžeme bavit o restitucích. Ne že bych byla proti restitucím jako takovým, nějaké rozumné restituce by jistě být měly, ale tak jak se to udělalo, je to špatně. Restituce je jasné téma pro referendum.

MK: Ale referendum zatím není možnost na národní úrovni…

Syková E.: Ale ona by nějaká možnost byla, kdyby se chtělo. Já si pořád myslím, že to není vyřešená situace. Jsem z katolické rodiny, ale podle mého jsou ty restituce přehnané. Ta věc nebyla dostatečně prodiskutovaná. Takhle se to dělat nedá. Tohle udělal Klaus, vlastně Klaus s Nečasem, bez širokého konsensu.

MK: Co taková zákonodárná iniciativa občanů, kterou mají v Polsku, která je na evropské úrovni i jinde?

Syková E.: Na začátek chci říct, že tady je strašný problém v soudnictví. Podívejte se na jasný příklad, jak je to tady špatné. Když ve Švýcarsku probíhal soud s Mosteckou uhelnou, vůbec je tam neznali, situaci tady neznali, a za tři měsíce rozhodli a zřejmě správně. Nikdo se ani nijak zvlášť nebrání. Tady by k tomu nikdy nedošlo. A nejvíc mě na tom štve to, že tady se vždycky odsoudí ti nejmenší viníci. Stačí se teď podívat na Opencard, nějaké úředníky tam možná správně odsoudili, je jich asi pět, ale ty hlavní viníky možná vůbec odsouzeni nebudou. Takže já docela fandím rozkrývání některých největších kauz, ale jak vidíte, je to hrozně těžké. Také si myslím, že imunita u poslanců by neměla být tak velká. A když už mluvíme o soudnictví, některá rozhodnutí Ústavního soudu se mi taky úplně nelíbí. Já mám někdy pocit, že věci raději neřeší, že když rozhoduje, zaujme takový šalamounský postoj. Stejné to bylo, když jsme podávali žalobu za velezradu na Klause, já jsem byla jedna ze signatářů, tak většinou jedneho hlasu uzavřeli, že se tím nebudou zabývat. To bylo špatně. Oni ho nemuseli odsoudit, ale mohli se tím aspoň zabývat a vydat nějaké stanovisko. Nebo občas vydávají stanoviska o nestíhání. Myslím si, že Ústavní soud nepracuje dobře, že není dostatečnou autoritou, možná že to teď bude lepší, bylo jich tam v minulosti málo. Když jsme s nimi o tom mluvili, když jsme je volili, říkali, že mají šílené množství práce. Tisíce případů a návrhů. Rozhodují ve třech. Ale nakonec Ústavní soud by neměl dělat většinu těchto případů, už Vrchní soud by měl správně rozhodnout. Rozhoduje hrozně pomalu. To je jedna věc, druhá věc, která mi strašně vadí, jsou exekuce. Stát není schopen ochránit lidi, vypořádat se s tím, aby nebyli ničeni, přitom je má pak na starosti. Musí je ochránit před určitým typem zločinců v těch… ne všech, samozřejmě… exekutorských firmách. Ale když vezmete, že někdo dluží – měla jsem to nedávno v tabulce - já nevím šedesát korun, a stanou se mu z toho tisíce až desetitisíce, tak je to špatně. Nebo firmy, co u nás odírají penzisty na těch předváděcích akcích... To se všechno dá zákonem upravit. Myslíte, že tohle funguje v Německu nebo v Rakousku? Rozhodně tak a tolik ne. Tohle je něco, co má stát povinnost řešit. Na můj vkus se to řeší moc dlouho. Myslím si, že setrvalý problém tady je i taková neúprosná opozice stran… cokoli se navrhne, bude pravice levicové vládě oponovat. Ať je to, co chce. Nejsme schopni diskuze, když něco bude dobré, a věc společně dořešit… To je hrozné.

MK: Nerozbila by tohle nepřátelství trochu právě zákonodárná iniciativa občanů, kteří by mohli kolektivně – řekněme 50 tisíc lidí - sami podávat a připravovat přímo návrh zákona v podobě, jak si ho představují, a který by Poslanecké sněmovna a Senát musely v nějaké zákonné lhůtě projednat. Nemusely by ho schválit, mohly by ho upravit, ale občané by tak měli přímější možnost dát najevo své potřeby.

Syková E.: Určitě by to šlo.

MK: Nebála byste se, že občané nemohou všemu rozumět, a proto by takové návrhy podávat ani neměli?

Syková E.: Ne, to já si vůbec nemyslím. Já si nemyslím, že občané tomu nerozumí. Občané mají své problémy. Někdo toho bude samozřejmě zneužívat, ale to se pak musí odfiltrovat, to vidíme i v Senátu, máme v našem výboru často závažné petice, organizujeme debaty, kulaté stoly, veřejná slyšení apod.. Tam různí lidé vyjadřují své názory, někdy zaznívají i extremistické požadavky, ale to se dá odfiltrovat. Zase je tam celá řada dobrých návrhů. Občané by takovou možnost měli mít.

Děkuji Vám za rozhovor.