„Při rozumném využívání naší polohy ve středu Evropy bychom mohli bohatnout právě z ní.“

Z cyklu rozhovorů s českými ženami v politice pro uskupení Česká prezidentka... (2/50, 2014). Tentokrát s kandidátkou do Evropského parlamentu za ODS.

Medailonek ekonomky
Kandidátka do Evropského parlamentu za ODS. V letech 2008 – 2014 byla členkou bankovní rady ČNB. Vyučovala teorii statistiky a ekonomickou statistiku na VŠE, pracovala jako vědecký pracovník v Ústavu prognózování VŠE, v Ekonomickém ústavu ČSAV a Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí. Hlavními tématy zájmu byly mezinárodní srovnávání ekonomické úrovně, problémy trhu práce a hospodářská politika. Dlouhodobě publikuje v domácím i zahraničním odborném tisku na řadu makroekonomických témat, rovněž přednáší na domácích i zahraničních odborných konferencích. Absolvovala Národohospodářskou fakultu VŠE.

MK: Co vás přivedlo ke kandidatuře do Evropského parlamentu?

Zamrazilová E.: Oslovilo mě nové vedení ODS s tím, že by rádi v následujících volbách akcentovali odborné ekonomické otázky. Jsem celoživotní volič ODS, takže to je v podstatě jediná strana, která připadala v úvahu, abych se v jejích řadách nějak angažovala. Navíc mám po odchodu z České národní banky pětiměsíční karanténu, při níž nemohu pracovat ve finančním sektoru. Takže mě tato nabídka hodně zaujala.

MK: ODS se nyní nachází ve složité situaci, v posledních sněmovních volbách získala nejmenší počet hlasů ve své historii. Někteří političtí komentátoři už dokonce předpovídají, že ODS v politice pomalu a jistě končí. Proto je zajímavé, že Vy se svými zkušenostmi jste tuto nabídku přijala. Jaké vidíte šance ODS v těchto volbách a jak vidíte její budoucnost?

Zamrazilová E.: Když začnu ze širšího pohledu, samozřejmě vím, že v ODS byly personální problémy. Já ale neberu ani tak v potaz to, že někteří lidé nejsou pro voliče přijatelní, protože lidé přicházejí a odcházejí, ale hlavní je pro mě, že zůstávají myšlenky. Myslím si, že liberálně-konzervativní hodnoty, které jsou v samém základu ODS, zůstávají pořád neměnné. Doufám,
že pravicoví voliči ODS ve volbách podpoří, protože myslím, že jejich dočasné odklony k nejrůznějším politicky pevně neukotveným zájmovým uskupením jen prodlužují čas,
který potřebujeme na to, aby u nás zakotvil normální demokratický systém jako ve Spojeném království nebo v USA.

MK: Pokud uspějete v Evropském parlamentu — teď kladu otázku dlouhodobou —, budete případně pomýšlet i na pokračování politické kariéry zpátky v Čechách, nebo byste měla zájem o obhajobu svého europoslaneckého mandátu?

Zamrazilová E.: Tohle si vůbec netroufám předjímat, ale spíš přemýšlím o tom, čím bych
v Evropském parlamentu mohla přispět. Absolvovala jsem mnoho jednání na mezinárodní úrovni a myslím, že bych byla schopna dobře komunikovat s ostatními europoslanci podobného smýšlení. Uvidíme, jak dopadnou volby do EP v dalších 27 zemích, ale myslím, že i občané v jiných evropských státech si začali uvědomovat, že cesta, kterou evropští politici dosud volili, tedy cesta k umělému stírání rozdílů mezi hodnotami, zvyky jednotlivých národů je slepou uličkou. Myslím, že sílí přesvědčení, že výhoda Evropy naopak může být v její různorodosti
při stanovení určitých základních pravidel. Jenže evropští úředníci dnes zavádějí společná pravidla úplně pro všechny maličkosti. Je čas trochu pootočit kormidlem a změnit v evropské politice kurz. Chci pracovat ve Výboru pro hospodářské a měnové otázky, kde se budou projednávat prvky Bankovní unie. Tohle je moje parketa a myslím si, že vím, jaká tady hrozí rizika pro Česko nebo pro další země, které mají domácí bankovní systém pod kontrolou zahraničního kapitálu.

MK: Bankovní unie byla již definitivně přijata (20. 3.), co se s tím tedy dá dělat v tuto chvíli? Co to z Vašeho pohledu znamená pro naše členství v Evropské unii?

Zamrazilová E.: Evropská centrální banka se Evropskému parlamentu zodpovídá a prostor
ke korekcím v tomto směru vždy bude existovat. Nemá smysl házet flintu do žita, vždycky má naopak smysl snažit se zabránit největším hrozbám. Právě proto je nyní nebezpečné vstupovat
do eurozóny, protože bychom tím automaticky přistoupili i k Bankovní unii.

Česká prezidentka: Jedním z vašich témat je euro, jeho hrozby a příležitosti, řekněte o tom prosím více…

Zamrazilová E.: Začala bych tím, že ono tvrzení, že musíme euro přijmout, není korektní. Eurozóna, do níž jsme se zavázali vstoupit, s čímž také souhlasili občané v referendu v červnu 2003, byla jiná eurozóna. Když jsme vstupovali do EU, nepodepsali jsme žádný závazek,
že budeme ručit za dluhy nezodpovědně hospodařících zemí, ani že budeme resuscitovat zahraniční banky v problémech. Takové závazky neexistovaly. Občané mají posoudit, jestli je dnes chceme přijmout. Nejsem zastáncem referenda. Ale tady jde o tak vážnou věc, že by vláda měla respektovat svoje občany. A například tvrzení, že jako součást eurozóny budeme mít větší možnost podílet se na vývoji v Evropě, mi připadá velmi zavádějící. Naopak. Pak budeme muset respektovat úplně všechno, co nám z Bruselu nadiktují. Dnes máme jako členové EU mimo eurozónu přece jen větší volnost. To, co mě ke kandidatuře přimělo, byl i obrat vládní politiky k evropské integraci a její uspěchané vyhlášení ´rychle do eurozóny´. Do eurozóny prostě vstupovat nemusíme. Podívejte se na švédskou vládu. Ta také respektuje názor občanů, a to si myslím, že to byl méně vyhraněný názor proti euru než u nás.

MK: S odchodem Václava Klause z prezidentského úřadu nepochybně odešel z politické scény výrazný kritik Evropské unie. Vy si sebou z rady ČNB přinášíte ojedinělou zkušenost a ucelený pohled vůbec na měnové otázky, monetární politiku… Jak si tedy podle Vás vede euro? Je to stabilní a životaschopná měna, má smysl?

Zamrazilová E.: Myslím si, že konstrukční vady eurozóny se prvních deset let její existence schovávaly za poměrně příznivý hospodářský vývoj světa. Následná krize byla jakýmsi katalyzátorem, který odhalil slabiny tohoto projektu. Společná evropská měna byla vždy primárně politická iniciativa a nikdy nestála na solidních ekonomických základech. Řada ekonomů od začátku poukazovala na to, že se jedná o měnovou unii v neoptimální měnové oblasti. To současná krize podle mne ukázala dost jasně. A teď jsme v situaci, kdy tato eurozóna, hospodářská a měnová unie, nemůže přežít bez unie bankovní, to je evidentní. Proto je na místě velká opatrnost ze strany České republiky. My jsme si už prošli vlastní bankovní krizí a sami jsme si ji také zaplatili. V současné době je drtivá většina bankovních aktiv v rukou zahraničních vlastníků z eurozóny. To je potřeba mít pořád na paměti.

MK:: V jakém smyslu nebo lépe jak konkrétně bude bankovní unie napravovat konstrukční vady eurozóny?

Zamrazilová E.: Napravit je nemůže, ale zachraňuje eurozónu před rozpadem.

MK:: S eurem pochopitelně souvisejí i další měny. Je patrné, že dolar zápasí
o udržení vůdčího postavení mezi světovými měnami. Řada zemí dolar jako rezervní měnu opouští. Co to s sebou přináší a přinese?

Zamrazilová E.: Myslím si, že dolar asi zůstane hlavní rezervní světovou měnou. Na to americká exekutiva ostatně hřeší. Myslím si, že tu zatím – teď neříkám v delším horizontu,
ve vzdálené budoucnosti – v krátkodobém a střednědobém časovém horizontu není alternativa,
a proto si také americká exekutiva dovoluje mnohé, stejně jako FED (americká centrální banka). V zemi, která by nebyla emitentem hlavní světové rezervní měny, by nikdy nebyla možná jak stávající výše dluhu, tak ani kvantitativní uvolňování. Finanční trhy by nic takového netolerovaly malým ekonomikám.

MK: Zpátky do Evropy. Mnozí chovali naději, že euro by mohlo být protiváhou dolaru. Ale v zásadě kopíruje politiku FEDu.

Zamrazilová E.: Ano, v zásadě to tak je.

MK: Centrální banky jsou nyní ve velmi obtížné situaci a zmenšuje se jim prostor pro zásahy: dynamika finanční architektury je velmi rozkolísaná a proměnlivá, na jedné straně existují banky, o kterých se říká, že jsou příliš velké na to, aby je státy nechaly padnout (u nás se jim říká velké systémové), čímž u nich podporujeme jakousi neodpovědnost a koledujeme si o nové problémy, pak jsou tu tzv. stínové banky nepodléhající dohledu regulátora, mnohé finanční deriváty, s jejichž pomocí lze opětovně monetizovat nejrůznější dluhy, a to několikrát… Vůbec centrální banky mají velmi malou možnost, jak regulovat objemy úvěrové emise peněz vydávaných a určovaných soukromými bankami. Zároveň dnes všechny světové centrální banky drží úrokové sazby velmi nízko. Vy sama jste byla spíš pro zvedání úrokové míry…

Zamrazilová E.: Ano…

MK: - navíc se začínají rojit experimenty v oblasti kryptoměn. Nemyslím jen bitcoin, teď nově na Islandu má být zhruba za týden spuštěna celonárodní doplňková měna auroracoin. Co tyto trendy, tření a tlaky znamenají pro monetární politiku centrálních bank
na jedné straně, ale potažmo i fiskální politiku státu na straně druhé? To je samozřejmě široké téma.

Zamrazilová E.: Je široké… Narazila jste na problém, že peníze mají v současné době do značné míry virtuální podobu, což současnou krizi hodně zkomplikovalo. Ale vrátím se k centrálnímu bankovnictví. Domnívám se, že politika centrálních bank v posledních letech, zejména těch největších tří čtyř centrálních bank, včetně Japonska, především ale Fedu, je příliš aktivistická. To může mít v dlouhodobém časovém období řadu nepředvídaných a nezamýšlených důsledků. Určitá krátkodobá stabilizace systému nutná byla, o tom není pochyb. Dopustit, aby se finanční systém zhroutil, to by skutečně bývalo velkou chybou centrálních bank. Ale něco jiného je zase pohybovat se mimo základní vymezení „lender of last resort“ (tj. věřitele poslední instance), to už je s velikým otazníkem. Oproti tomu alternativou ke stimulování ekonomiky kvantitativním uvolňováním a dalšími nestandardními nástroji je podle mne v podstatě přijmout, že měnová politika není všemocná a občanům toto jasně komunikovat. Centrální banky zvolily tuhle variantu, někdy je těžší nedělat nic, ale ony si zvolily variantu aktivistickou, pod heslem „budeme podporovat ekonomiku, jak to půjde“. V momentě, kdy uvidíme nějaké zaváhání, tak ji budeme podporovat ještě víc. Teď je už „tapering“, určité zpomalování, zmírňování těchto politik
na stole. Uvidíme, jak na to zareagují finanční trhy, to není jasné. Osobně se domnívám,
že negativní důsledky se projeví především v tzv. emerging markets, tedy rozvíjejících se ekonomikách, v asijských, latinskoamerických, tam, kde není stabilní makroekonomické prostřední nebo je velká zadluženost, kde se nahromadily nerovnováhy. Těmto ekonomikám může odklon od těchto nekonvenčních politik přivodit problémy, protože právě do nich směřovala řada prostředků, které měly jít do ekonomik domácích, americké, britské, japonské. Zpomalení těchto ekonomik by ale následně mělo negativní důsledky právě na vyspělé ekonomiky.

MK: Čím dál častěji se ozývají hlasy, že měna by měla být znovu plně krytá, například návratem ke zlatému standardu nebo nějakým jiným mechanismem. Ve Švýcarsku by snad brzy mělo být referendum o tom, že veškerou měnu bude emitovat čistě jen centrální banka. To jsou velmi zásadní návrhy na změnu monetární architektury. Co si o tom myslíte vy?

Zamrazilová E.: Měnové uspořádání, tedy světový monetární systém to je oříšek, který se řeší desítky, ne-li stovky let. A zatím vždycky nějaké turbulence stávajícím systémem otřásly. Já v podstatě věřím v systém flexibilních kurzů, proto také nejsem zastáncem společné měny v suboptimálních podmínkách.

MK: Šla byste až tak daleko, že byste se připojila k Fridrichu Hayekovi,
který ke konci života dospěl k přesvědčení, že i měnu je třeba úplně privatizovat, respektive decentralizovat, opustit monopol centrální banky k emisi peněz (i když tento „monopol“ už dávno nemá stejnou povahu jako za jeho života)?

Zamrazilová E.: Takhle daleko bych asi nešla. Fridrich Hayek je můj oblíbený ekonom
a rakouská škola je můj oblíbený ekonomický směr. Ale tak daleko bych nešla a musela bych hodně dlouho zvažovat všechny souvislosti, abych přistoupila na tento návrh.

MK: Jakým jiným tématům kromě ekonomických byste se věnovala v Evropském parlamentu?

Zamrazilová E.: Obecně si myslím, že v Evropě stoupá počet občanů, kteří vidí, že umělé stírání rozdílů mezi všemi zvyky, hodnotami a specifiky jednotlivých národů je slepou uličkou Evropy. Naopak diverzifikace je její výhodou. Měla by být stanovena a respektována základní pravidla, ale nemělo by být regulováno úplně všechno, což je často proti zdravému rozumu. Tento obecný směr bych vždycky chtěla respektovat.

MK: Na půdě Evropského parlamentu se v nepříliš otevřeném režimu projednává i velmi zásadní transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi USA a EU (TTIP), která by podle určitých zdrojů vedla mimo jiné i k tomu, že by se na etiketách nemusel označovat původ zboží ani jeho složení… Jak se Vy osobně stavíte k údajnému požadavku korporací, aby neměli povinnost informovat spotřebitele o složení potravin, takže konzument ztrácí možnost volby, zda chce jíst geneticky modifikované potraviny či jinak netradičně zpracovávané suroviny? A co říkáte na to, že takto důležitá smlouva je vyjednávána v utajení?

Zamrazilová E.: Myslím si, že zóna volného obchodu mezi EU a USA by hospodářsky prospěla oběma stranám Atlantiku.

MK: Jaké vidíte příležitosti k rozvoji, nejen hospodářskému, České republiky, vezmeme-li současnou strukturu České republiky: nejsme často finalisty ceny, až 50% HDP táhne spotřeba… Jakým směrem bychom se podle Vás měli ubírat?

Zamrazilová E.: Myslím si, že Česko přehnalo podporu přímých zahraničních investic. Jsme jednou ze zemí, které mají největší objem přímých zahraničních investic, a to jak v poměru k HDP, tak na obyvatele. Dnes firmy pod zahraniční kontrolou tvoří přibližně polovinu veškeré přidané hodnoty, tím myslím hrubého domácího produktu v podnikové sféře, a vytvářejí tam dvě třetiny zisku. Firmy pod zahraničí kontrolou jsou klíčovým hráčem české ekonomiky. Ony nám sem ale nepřišly pomáhat, přišly k nám vytvořit zisk a s tím ziskem mohou nakládat podle svého uvážení. A jsou vysoce ziskové. My jsme podle mezinárodních srovnání v první desítce na světě v ukazateli ROE, tedy ziskovosti, která dosahuje přibližně 13%. To je opravdu velmi vysoká hodnota. A ony si tuto vysokou hodnotu udržují tím, že ořezávají náklady českých firem doslova na kost.
Firmy samozřejmě mají právo si naložit se ziskem, jak chtějí. Tak je nastavené mezinárodní právní prostředí. Před krizí tyto zisky dlouhodobě distribuovaly zhruba půl na půl. Přibližně polovinu reinvestovaly do rozvoje své české pobočky a polovinu vyplácely vlastníkům. To mi připadá celkově přijatelné a rozumné. V posledních pěti šesti letech se tento poměr dramaticky změnil. Pouhých dvacet až pětadvacet procent je reinvestováno do firmy a osmdesát
nebo pětasedmdesát procent je repatriováno zpět do země původu vlastníkovi. A tato změna má obrovské implikace. Je to jeden z důvodů, proč česká ekonomika trpěla v posledních letech propadem investiční poptávky. Druhá věc je, že bude docházet k technologickému zaostávání kapacit.
Další věc je, že nikomu nevadí, že zahraniční firmy neobsazují pracovní místa, na něž vyčerpaly státní pobídky, českými nezaměstnanými, ale velmi často pracovníky ze zemí, kde jsou ještě podstatně nižší mzdové náklady. Čili to vůbec neřeší český trh práce a českou nezaměstnanost. Takže se opravdu velice obávám, aby vláda nepokračovala v dalším lákání přímých zahraničních investic, místo toho, aby podporovala domácí živnostníky, domácí malé a střední podniky. Změny, které vláda zvažuje zavést, jako je například osekávání paušálů, mi připadají velice varovné. Dokonce si myslím, že v této souvislosti padl i výraz o parazitech. S takovým postojem hluboce nesouhlasím a připadá mi skutečně nehorázný. To je klasický paradox Bastiatova rozbitého okna — každý vidí jen to, co chce. Každý vidí jen tu vnější stránku věci. Třeba
že živnostníci nemají pevnou pracovní dobu, že mají kvalitní auto, které beztak mít musejí,
aby mohli živnost vůbec provozovat. Ale už nevidí odvrácenou stranu. Nevidí to, že sice
do systému neodevzdají tolik jako zaměstnanec, ale také od něj nic nečekají, nebo zdaleka ne tolik. Živnostníci vědí, že budou mít nízké penze, a proto si musí vytvořit úspory na stáří, často přecházejí nemoci, čerpají méně nemocenské, protože si nemohou dovolit být nemocní, přišli by totiž o zakázky. Mnoho malých podnikatelů pracuje o sobotách, o nedělích, zatímco většina zaměstnanců chodí domů s čistou hlavou. A především – živnostníci jdou do rizika, starají se sami o sebe. Takže si myslím, že stát by jim měl pomáhat. A ne jenom pořád zvyšovat byrokracii a ještě se takto urážlivě vyjadřovat. Podpora živnostníků, malých a středních firem, minimálně jim neházet klacky pod nohy, to je podle mne cesta, která by české ekonomice mohla pomoci.
A ne sem lákat další velké mezinárodní firmy.
Dalším velkým problémem je školství. V něm vládne nadměrný příklon k oblibě humanitních oborů a panuje duch doby „učení hrou“. Ale tím se všichni neuživíme, protože páteří české ekonomiky je průmysl. Je potřeba podpořit technické vzdělávání, i učňovské vzdělávání by mohlo fungovat lépe. To je ale podle mého názoru celkovým naladěním doby. Dřív nebo později se situace zase otočí. Opět se zvýší zájem o technické obory a rodiče začnou posílat děti právě
na ně. Především matematika je základ. Troufám si říct, že kombinace dobré znalosti cizího jazyka a nějakého technického vzdělání zajistí člověku dobré živobytí.

MK: V poslední době se začíná mluvit o velkých státních investicích. Vy jste zmiňovala hlavně podporu malého a středního podnikání. Ale přesto, je nějaká velká investice, kterou byste si uměla představit a přišla by vám smysluplná a pomohla by hospodářství,
pokud by byla skutečně dobře koncipovaná?

Zamrazilová E.: Dovedu si ji představit. Při rozumném využívání naší polohy ve středu Evropy bychom mohli bohatnout právě z ní. Ale myslím, že tento potenciál prakticky nevyužíváme. Dopravní infrastruktura je pro nás velmi důležitá a bylo by dobře posilovat roli železnice. Nedostatečný rozvoj železniční dopravy jsem vždycky považovala za fatální chybu. I kvůli životnímu prostření, kvůli bezpečnosti a nevyhovujícímu stavu silnic.

MK: Jaké ženské osobnosti v oblasti ekonomie sledujete a můžete doporučit?

Zamrazilová E.: Ze zahraničních jsou to spolupracovnice Miltona Friedmana Anna Schwartz a jeho žena Rose. To byly mimořádné ekonomky. Z domácích mám paletu širší. Je zvláštní, když o tom tak přemýšlím, že v oblasti konvergenčních procesů a mezinárodních měření
a srovnávání ekonomické úrovně si dlouhodobě cením paní Janáčkové, bývalé poradkyně prezidenta republiky, a dále své bývalé kolegyně ze dvou pracovišť doktorky Vintrové, která bohužel vloni zemřela. Je velice zajímavé, že jsou z opačných politických spekter, ale ohledně vstupu České republiky do hospodářské a měnové unie, mezi jejich názory nejsou příliš velké rozdíly. Využívám ve své práci a hodně si cením prací profesorky Zemplinerové z Vysoké školy ekonomické, která je odbornicí na oblast přímých zahraničních investic a jejich důsledků pro hostitelské ekonomiky. Toto téma výzkumu je u nás poddimenzováno a chci zdůraznit, že u nás jde o fenomén, který ovlivňuje běh celého našeho hospodářství do větší míry, než si většina z nás uvědomuje.

MK: Není to také dáno tím, že je u nás zprofanovaný obor politické ekonomie, přitom na Západě jde o zcela běžnou záležitost?

Zamrazilová E.: Spíš si myslím, že je to důsledek toho, jak se financuje výzkum, kolik se
na jaký grant vypíše peněz. Ale tuhle oblast nesleduji úplně do hloubky. Ještě bych ráda připojila jedno jméno ženy ekonomky. Z ČNB znám práci paní profesorky Šmídkové, což je odbornice
na měnovou politiku a finanční stabilitu, ta je mezinárodně velmi uznávaná, má málo konkurence i mezi mužskými protějšky, a to i na mezinárodním poli.

MK: Jakých českých ženských osobností (z politiky, neziskového
či podnikatelského sektoru, akademických kruhů) si vážíte? A která z nich by mohla být snad
i první českou prezidentkou?

Zamrazilová E.: Když jsem u vás před lety vystoupila na Sympoziu, nemohla jsem to jméno říct, ale dneska už ho snad říct mohu. Pro mě jednoznačně bylo zklamáním, že nekandidovala Miroslava Němcová. Té bych svůj hlas dala bez sebemenšího zaváhání. Ale jinak si myslím,
že zvolení někoho naprosto mimo politiku do prezidentského úřadu je dost obtížně představitelné. Dívala jsem se třeba na historii amerických prezidentů, to byli obvykle právníci. Myslím, že nejlépe tomuto úřadu sluší právnické nebo ekonomické vzdělání, možná ho může zastávat i nějaký sociolog, politolog. Jinak hrozí, že dotyčný bude manipulovatelný, že se nebude dostatečně orientovat, byť by byl skvělý například ve výzkumu.

MK: Předpokládám, že přímo kvóty podporovat nebudete, ale co může pravice udělat na podporu vyššího zastoupení žen v politice? Abychom dosáhli jisté rovnováhy zastoupení různých životních zkušeností, priorit. Nakonec i firmy už dneska rovnovážně smíšené prostředí podporují. Jaké nástroje může uplatnit v této oblasti pravice?

Zamrazilová E.: Myslím si, že si to hodně kazíme samy. Mezi muži funguje solidarita, asi je to odvozené z dávných dávných dob, kdy se živili lovem. Kdyby netáhli za jeden provaz, nepřežili by. Zatímco žena běhala po lese a sbírala lesní plody sama a neměla zájem sdílet své nálezy s dalšími ženami. Takhle nějak si velmi zjednodušeně představuji, že vznikaly naše odlišnosti. Ženská solidarita neexistuje, anebo je velice slabá. Když se některá z nás nahoru vyšvihne, tak už tam nevezme s sebou kolegyni. Nesnaží se pomoct druhým ženám. Naopak je ráda, že se dostala výše, a spíš se těší z toho, že má mezi muži výsostné postavení. Tohle je podle mne jedna z mnoha příčin nerovného postavení žen. Naopak muži jsou oproti nám schopní uzavírat naprosto neuvěřitelné koalice. To je jedna věc. Kdyby si ženy více pomáhaly, kdyby existovala ženská solidarita mimo rodinu, kde je automatická, tak by to mohlo přispět k tomu, abychom měly v práci lepší podmínky. Kdyby se všechny ženy rozhodly, že péče o děti a domácnost bude fungovat půl na půl, tak by to tak i bylo. Za hodně věcí si můžeme samy, často se podceňujeme a nemáme odvahu se chopit šance, která přijde třeba jednou dvakrát v profesním životě. Je to škoda.

MK: Dobře, každá si sáhneme do svědomí. A teď co vy jako případná europoslankyně můžete udělat v rámci svého pracovního týmu pro povzbuzení dalších žen?

Zamrazilová E.: Tak zcela konkrétně, kdykoli budu spolupracovat se ženou, umožním ji, aby sladila své pracovní a rodinné povinnosti. Pokud udělá svou práci a splní si své pracovní povinnosti, je mi jedno, kdy a kde je udělá, jestli doma při kojení nebo jestli sedí osm hodin v kanceláři. Například.

MK: Nabízejí se také různé formy stáží nebo mentorských programů, které mohou dát ženám důležitý prvotní impulz, aby si danou oblast zblízka zkusily a rozhodly se, jestli je to pro ně…

Zamrazilová E.: U nás je takový mýtus, že mateřství ženu nadlouho vyřadí z práce a myslí si, že to v mnoha zemích není. Tam je přirozené mít rodinu a starat se o ni, ale vrátit se do práce na částečný úvazek nebo zkusit něco jiného na částečný úvazek. Ale zůstávat dlouho doma s dětmi s jakousi představou, že péče o děti jen proto bude kvalitnější, asi není dobře. Je třeba nalézt kompromis, také jsem mnoho let pracovala na částečný úvazek, protože jsem nechtěla vydělávat peníze jen proto, abych mohla zaplatit dětem chůvu. Je moc těžké nalézt rovnováhu mezi rodinou a prací, ale věřím, že to snad většinou je možné. V každém případě platí, že pokud chceme ženy ve vedení, musí si to nejdřív odpracovat. Nemůže se někdo posadit rovnou z mateřské do šéfovského křesla, to nejde. Ale společnost by jim to měla umožnit. Jako matka vychovávám syna tak, aby tohle respektoval, aby neuvazoval ženu k dětem a plotně. Stejně jako moje tchyně vychovala mého manžela, asi jsem měla štěstí.

MK: Děkuji Vám za rozhovor.