„...i totalitní systémy jsou něčím daleko varovnějším, než si je ochoten přiznat západní racionalismus. Jsou skutečně především vypouklým zrcadlem jeho zákonitých důsledků. Groteskně zveličeným obrazem jeho vlastního hlubinného směřování. Extrémním výhonkem jeho vlastního vývoje a varovným produktem jeho expanze; hluboce poučnou informací o jeho vlastní krizi. Nejsou to tedy pouzí nebezpeční sousedé a tím méně nějaký předvoj světového pokroku. Bohužel právě naopak: jsou předvojem globální krize této civilizace (původně evropské, pak euroamerické a posléze planetární). Jsou jednou z možných futurologických studií západního světa. Nikoli v tom smyslu, že ho jednou přepadnou a že si ho podmaní, ale ve smyslu hlubším: že názorně předvádějí, kam až může vyústit to, co Bělohradský nazývá „eschatologií neosobnosti“.

Pro vzpomínku na opojné svržení komunistického režimu, vlády jedné strany a jednoho světonázoru, obrátila jsem se jako k výchozímu bodu svých úvah k Václavu Havlovi-disidentovi a jeho eseji Politika a svědomí z roku 1984. Vzhledem k mému věku je jen logické, že jsem zlomový význam listopadu mohla plně docenit až s postupem času a že vlastně všechny Havlovy texty objevuji až ex post. To pochopitelně nijak neubírá na jejich váze a významu i v dnešní době. Měl totiž hluboký smysl apel socioložky Jiřiny Šiklové – jedné ze čtyř vlivových konstant v naší nově svobodné zemi vedle Havla, Klause a Zemana, uvědomujeme si to? –, když v čase krátce po smrti prvního polistopadového prezidenta vybízela své spoluobčany, abychom na něj vzpomínali spíš četbou jeho textů a myšlenek. Jak krásný hold člověku, kterého si vážila, a současně jak jemně pichlavý akt vůči Havlovi-prezidentovi, velké nedotknutelné ikoně (tedy aspoň se domnívám, nechci Jiřině Šiklové podsouvat něco, co snad ani tak nemyslela). Možná nebude nikdy lepšího kritika Václava Havla-politika nežli Havel-disident sám.

Mimochodem Šiklová mnohokrát, podle mého, prokázala v předstihu velký cit pro potřeby společnosti, aby měla tato předpoklady zdravě a plně demokraticky se vyvíjet. Hned po revoluci volala například po tom, abychom se nezbavovali knih z doby komunistické a s komunismem souvisejících (Marxových a jiných), abychom je zachovali pro budoucnost a kritické studium. Založila katedru sociální práce v době, kdy nad tím její někdejší souputníci, kolegové a leckteří přátelé kroutili nevěřícně hlavou – sociální problémy v demokratické společnosti, kdo to kdy slyšel? Spoluzaložila knihovnu Gender Studies a spoluzakládala i katedry tohoto oboru v České republice. Věnovala se otázce romské menšiny,...

Je ale nepochybné, že pokud na nás na Západě před i po revoluci hleděli s nadějí, že se možná vydáme novou cestou a nebudeme slepě reprodukovat chyby Západu, tato naděje přišla vniveč a konkrétně myšlenku „osobního“ přístupu (později přejmenovanou nepřesně na nepolitickou politiku), jíž si Havel v úryvku výše vypůjčil od Bělohradského a rozvinul ji, se prosadit v české demokracii nepodařilo, navzdory všem dobrým předsevzetím a zdáním. O co šlo? V eseji Krize eschatologie neosobnosti (K Patočkově pojetí evropského dědictví) vydané v roce 1982 vyjádřil filosof Václav Bělohradský myšlenku, že základem univerzální srozumitelnosti a sdělitelnosti světa je osobně žitá zkušenost. Rozumím tomu tak, že není možné budovat společný, natož demokratický prostor, pokud se upírá existenční možnost a možnost vyslyšení právě této osobní legitimitě, živné to půdy každého společenství, která je v neustálém napětí s legalitou státu. Havel při rozvíjení myšlenky osobní legitimity dokonce napsal, že je třeba se zříct všech pokusů „radikálně, jednou provždy a beze zbytku, zrušit onu pokorně respektovanou hranici přirozeného světa s jeho tradicí opatrné osobní evidence“.

A ještě na jiném místě pokračuje: „...úkolem [občana, člověka] je bděle, rozmyslně, pozorně, ale zároveň s plným sebenasazením čelit na každém kroku a všude iracionálnímu samopohybu anonymní, neosobní a nelidské moci Ideologií, Systémů, Aparátů, Byrokracií, Umělých jazyků a Politických hesel...“

Jak to tedy bylo a je s osobní evidencí reality, ať už minulé či přítomné, ve svobodné republice?

Nejdřív musím zdůraznit, že můj vděk za svobodu nemá jednoho jediného adresáta (jak se jich vlastně dopočítat? Jen disidentů bylo podle Šiklové kolem 230, organizátorů studentských stávek v řádu desítek, pomocníků v řádu stovek) a že si v posledku vážím i aktu toho komunistického vedení, když se v listopadu a prosinci 1989 nakonec zřeklo užití síly a nepotlačilo s pomocí represivních složek pokračující lidové demonstrace. Můj hluboký vděk ale současně není svázán s pocitem nebo přijetím jakéhosi postoje méněcennosti, která by mohla (měla?) vyvěrat z toho, že jsem se ve svém dětství a dívčím věku sama nepodílela na odboji vůči komunismu. Nemyslím, že moje představa a výklad obsahu pojmu demokracie musí znít v libé harmonii s jediným možným referenčním rámcem tvořeným osobnostmi „zasloužilými“. Můj vděk za svobodu bude mít vždy jen podobu obyčejného závazku brát Druhého vážně a chovat ho v úctě, a to i ve chvíli, kdy s ním nesouhlasím. Demokracie, právě proto že není dokonalá, potřebuje své kritiky a potřebuje opravdový dialog.

Nevím samozřejmě, proč se disidenti, představitelé hnutí studentů a jiných občanských skupin po revoluci neodvážili prosadit zrušení komunistické strany a proč nebyly odsouzeny nejkřiklavější případy zvůle bývalého režimu, a jestli by to cokoli změnilo na dalším vývoji. Dost možná k tomu nedošlo jen z čirého překvapení, z radosti a úlevy nad hladkým průběhem sametové revoluce. V osobním rozhovoru mi například Jiřina Šiklová řekla, že nic takového nepřicházelo v úvahu jednoduše proto, že komunistický režim v těch 80.letech „nebyl zas tak krutý“ (na rozdíl třeba od apartheidu v Jihoafrické republice, jelikož jsem se odkazovala na tamější Komisi pravdy a usmíření). Novinářka Lída Rakušanová (přebírám z televize) zase soudí, že to nešlo, protože „95% lidí v tom jelo“. (Číslo samo o sobě je jistě pozoruhodné, ale jak k němu došla... ?) Těžko to posoudím... Podstatná pro další vývoj je každopádně jiná skutečnost. Jakkoli nová politická reprezentace nešla do přímého konfliktu s politickou stranou Komunistické strany Čech a Moravy, kterou nechala nadále existovat nově už ve volné demokratické soutěži (!), a s vysokými činiteli a prominenty komunistického režimu se „vypořádala“ zákonem o lustracích (1992) a v následujícím roce ještě Zákonem o protiprávnosti komunistického režimu (myšleno v letech 1948-1989) a o odporu proti němu, učinili pravicoví politici ruku v ruce s médii tabu rovnou z celé levice a jejích témat (sociální stát a např. nedostatky kapitalismu) – a zbylé elity se proti tomu buď vůbec nebo nedostatečně ohrazovaly. Tento z boku a zezadu vedený manévr, položení rovnítka mezi levici a komunismus a z něho jaksi vyplývající úsudek, že demokratické může být jen pravicové smýšlení, je něco, čím se nová demokratická reprezentace provinila a čím se proviňujeme nejen proti jazyku, nejen proti osobní evidenci levicových i jiných občanů, ale nakonec myslím i proti demokracii samotné. Banálním vytěsněním veškeré minulosti komunismu, která neodpovídala obrazu disidentů či pro změnu sahala daleko mimo jejich osobní zkušenost, jsme bohužel zbanalizovali své myšlení – a dnes nám činí potíže odlišovat barvy skutečnosti mimo černou a bílou, nemáme trpělivost vyslechnout si odlišné názory, natož respektovat jinou volbu, vnímat politika jako neidealizovaný typ, jako obyčejného člověka i s chybami, samozřejmě. Jako bychom ztratili základní koordináty demokratické etiky. Není hned nedemokrat a zosobnění zla ten, s nímž nesouhlasíme. Princip dialogu nespočívá v tom, že ten Druhý se musí v debatě nechat nakonec námi přesvědčit. Často se hledá třetí pozice, v prvním okamžiku neznámá oběma v rozhovoru... A pokud není třetí pozice možná, pak jsou tu zákonné časové rámce a lhůty, kdy s jistotou víme, že čas jistého v danou chvíli hegemonického názoru nakonec vyprší a uvolní se prostor pro změnu.

Sama na sobě mohu dosvědčit, jak silně tato antikomunistická, antilevicová mediální a veřejná masáž působí. Sice čtu a střídám nejrůznější periodika, denní tisk a internetové stránky, ale Právu se vyhýbám (nemluvě o dalším...). A při těch několika případech, kdy jsem překonala zábrany, jsem se velice styděla za to, že si kupuji právě to.

Měli bychom si kupříkladu sáhnout do svědomí a uznat, že tzv. opoziční smlouva nebylo první a upřednostňované řešení M. Zemana po volbách v roce 1998. Všelijaké opoziční smlouvy a jim podobná nestandardní řešení budou zákonitě vznikat v těsných a stinných koutech, kam politiku agresivně zaženeme. Tehdy jsem volila Čtyřkoalici a její postoj mě zklamal. Nemohu si odpustit otázku, která mě neodbytně napadá: není zvláštní, že ani zrnko té špíny, která dopadá na Zemana, nespočinula na jiných, třeba takovém Vladimíru Špidlovi (stojícím nesmazatelně v jednom šiku za Zemanem, když tento podepisoval řečenou smlouvu)?

Protilevicový sentiment je ve společnosti tak silný, že celých 25 let trvalo, než se například mohla objevit nynější brněnská výstava Khatar San? (Odkud jste?). Ta představuje poválečný vývoj v Česku optikou romských dělníků. Věnuje se otázce migrace slovenských Romů za prací do Česka. Význam práce pro Romy samotné i pro jejich chápání určitých období je nejsilnějším tématem celé výstavy. Kvůli touze po práci riskovali skok do neznáma a opustili své domovy. „Práce jim poté umožnila v Česku zůstat, založit rodinu a nakonec i zakořenit. Díky práci nebyli Romové, kteří sem přišli, ostrakizovaní většinovou společností. Podle pamětníků jim dávala možnost cítit se pro společnost přínosem.“ Některé z úvah pamětníků, jak píše sama recenzentka, se nečtou ani neposlouchají lehce. Nová demokracie pro Romy práci nemá, naopak se tito dočkali rostoucího rasismu. (Více na A2)

A pokud jde o naši domnělou toleranci k uměleckým výkonům a vyspělost naší demokracie, stačí zmínit letošní umělecký projekt s názvem Výběrové řízení na česko-romskou vlajku slovenského výtvarníka Tomáše Rafy. Policisté zabavili v galerie Art Space tři ze sedmi exponátů jeho česko-romských vlajek a Rafa byl pokutován za hanobení státního symbolu.

Vrcholem pokračujícího (a zdá se i stupňujícího) dost nešťastného vyrovnávání se s komunismem je pak, podle mne, Pražská deklarace z r. 2008, jejíž signatářkou je kromě Václava Havla i Jana Hybášková, jíž si také vážím. Tato deklarace staví na roveň pro změnu komunismus a nacismus. (Po včerejší panelové debatě s někdejšími studentskými vůdci v Lucerně mi jistý herec a někdejší revoluční student sdělil svůj náhled, že podle něj je komunismus dokonce horší než nacismus...) I když s většinou požadavků deklarace souhlasím (je třeba obnažovat zločiny komunismu, nezapomínat na ně...), uvádí se v ní i toto:
„v mnoha zemích se komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily“

„Evropa nebude jednotná, dokud (?) nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století“.

Ze studia dějin Kostarické republiky vím, že tamější komunistická strana Vanguardia Popular se již v době svého vzniku v roce 1931 jasně zřekla cesty násilí a diktatury, nesouhlasila s tímto sovětským pojetím a neměla o sovětském režimu iluze (jako podstatná část latinskoamerické levice). Její předák Manual Mora Valverde byl koncem dvacátého století oceněn za svůj přínos vysokým státním vyznamenáním. Pokud jde o nás, z vůle listopadové revoluční moci legálně existující Komunistická strana Čech a Moravy má dnes za sebou 25 let demokratické existence!!! Připočteme-li k nim 20 let prvorepublikového a válečného období, bilance totalitní existence a demokratické existence je v tuto chvíli vyrovnaná. V řadách komunistických poslanců je už téměř třetina lidí mladších 35 let. Co s tímto, milí demokraté? Jak soudit, a nepřisuzovat kolektivní vinu? A nevyprázdňovat náš slovník?

Nezanedbatelný rozdíl mezi nacismem a komunismem spočívá v tom, že nacismus je spojen s jedním Vůdcem (hlavní ideolog a vykonavatel v jedné osobě), komunismus má historii spletitější. Už jen z tohoto důvodu není pro mě intelektuálně poctivé vyřadit slovo komunismus a komunistické ideje (zbavené násilí) z veřejné demokratické debaty. Hledat zlo JEN a POUZE pod zcela konkrétními nálepkami nebo lépe na té správně straně a pod tou správnou lampou nám bude bránit a také brání, abychom uměli rozpoznat novou podobu, nový háv totalitních tendencí a jasné zločinné chování mimo tyto nálepky. Nevznikl komunismus původně jako kritika kapitalismu? Jsme si jistí, že kapitalismus by kdy ukázal svou lidskou tvář, nebýt existence komunistických režimů? To jsou velmi nepříjemné otázky (opět, to není myšleno jako omluva komunistického režimu!). A neměli bychom se bát si je pokládat.

Je podle mě nereálné, že se kdy podaří (a že by se vůbec měl) sjednotit názor na komunismus (shoda myslím může panovat jen o zločinech komunismu) v celé Evropě. Západní Evropa v komunistickém režimu přece nežila a sledovala ho pouze zvenčí, případně snila o (kdovíjakém) komunismu, o němž určitá část populace jistě mohla mít velmi zkreslené informace. Nacismus zato bez diskuze opravdu pozřel celou Evropu. Pokud se má Západ učit o zločinech komunismu, pak se my na Východě musíme stejně tak učit o zločinech kapitalismu v téže době. Protože kapitalismus a komunismus jsou spojité nádoby víc, než si myslíme.

I proto se vyprazdňuje dnešní politika, že toto ignorujeme, že jsme zase jednostranní... Rozumu a osobní evidenci se toto příčí!

Dělat v jazyce a potažmo v myšlení velké oslí můstky se dlouhodobě nevyplácí. Jistě lze z frustrace nad promarněným historickým okamžikem stupňovat „protikomunistický“ tlak dále a šířeji a hlouběji a stále houšť. Určité pravicové, tentokrát konzervativní kruhy ochotně tvrdí, že jak komunismus, tak fašismus jsou levicové (sic!) ideologie. A pro jistotu je dobré k tomu nějak připojit i feminismus, to je prý ta budoucí totalitní ideologie po komunismu a fašismu (např. podle novináře M. Čermáka). Feminismus, genderismus a homosexualismus jedno jsou, přisadí si k tomu rády některé katolické kruhy na Slovensku, v Polsku (a zřejmě i u nás) – jedná se o nebezpečnou „kulturu smrti“. Jedno nepřesné a nenávistné zhodnocení plodí další a hrubší nepřesnosti a více slepé nenávisti ve veřejné debatě, byť jsou vyslovovány jinými lidmi a třeba i v jinou dobu. Sami mezi sebou by tito lidé ani nemuseli souhlasit, ale ke kultuře smrti bychom nedošli, kdyby nebylo volné pavučinové sítě plné emocí všech předchozích nepřesností v myšlení. Tímto kluzkým kontinuem protéká lidská nenávist sem a tam jako nějakým bezúčelným hromosvodem a nemá žádnou únikovou cestu, žádný ventil.

Obávám se, že jsme dospěli do stavu, kdy jsme ve stejně nebezpečné patové situaci jako stát Izrael, který veškerou kritiku vůči němu okamžitě označuje za projev antisemitismu. Pro mnohé demokraty je prostě nepředstavitelné, že i „kapitalismus“ se dopouští mnoha zločinů (mimo své hranice, Latinská Amerika by mohla vyprávět). Ale to prosím není v žádném případě relativizace zločinů komunismu, jen pokus vnímat projevy zločinnosti všude, kde se udějí a pod jakoukoli politickou vlajkou se stanou. Je to důležité proto, abychom si mohli důvěřovat.

Jak můžeme jako demokraté vůbec strpět výroky hájící pravicovou diktaturu Pinocheta (při vzpomínce na zesnulou M. Thatcherovou to v Hydeparku zcela vážně pronášel politolog a publicista Alexander Tomský)? DIKTATURA JE DIKTATURA JE DIKTATURA!!! (Přiznám se, že názor o tom, že komunismus je ještě horší než nacismus mi prostě vyrazil dech.) A jak je možné, že jsme při svém úzkostlivém dbaní na lidská práva a při znalosti své bolavé minulosti mohli přejít mlčením, že USA používaly a stále používají mučení (např. waterboarding) při výsleších atp.? Že nechají zabíjet lidi z tajného seznamu bez soudního procesu a veřejné kontroly kdekoli ve světě? Jak můžeme mlčky přihlížet existenci vězení v Guantánamu, které navíc existuje v právním vakuu? Jak můžeme přejít mlčením, že si USA vylhaly válku přinejmenším v Iráku a obešly při tom mezinárodní právo? Jak můžeme přijmout Obamovu kritiku bezpráví na Krymu doloženou srovnáním s válkou v Iráku (kde zemřelo tolik statisíců nevinných lidí!): „Krym je horší než Irák“. Opravdu přestávám být demokratkou, když požaduji, aby mučení bylo označeno za nepřípustné mučení vždy a bez výjimky a všem bylo měřeno stejným metrem? Když nehodlám poslouchat takováto nestoudná a arogantní tvrzení urážející památku nevinných – a hlavně zcela zbytečných – obětí? To není odvádění pozornosti od nedemokratických praktik jiných zemí (například Ruska), ale kde jinde v prvé řadě potírat nedemokratické praktiky nežli symbolicky u nejmocnější země světa, která tak staví na odiv svou příkladnost? Vyšší nároky musíme mít vždy samozřejmě na země, které jsou podstatně dále ve svém demokratickém vývoji. Nikoli naopak. Protože v opačném případě riskujeme mnohé: především ztrátu citu pro míru. A přestaneme se mnozí orientovat v tom, co slova jako mučení – teror – zvůle – lidská práva vlastně dnes znamenají. V této souvislosti je pozoruhodné, že mnozí arabisté (Miloš Mendel například) jsou například schopni vyslovit o arabských zemích shovívavé úvahy: „jistá fáze fundamentalismu je nutná“. Tedy něco, co nejsme schopni ani jen připustit u státu jako Rusko... Čím si to vysvětlit?

Zpět k Havlovi-disidentovi a jeho eseji Politika a svědomí (1984): „... je to velké memento soudobé civilizaci. Možná si někde nějací generálové myslí, že nejlepší by bylo sprovodit takové systémy ze světa a že pak by byl klid. Jenomže to je totéž, jako když se chce ošklivé děvče zbavit své ošklivosti tím, že rozbije zrcadlo, které jí její ošklivost připomíná. Takové „konečné řešení“ jako jeden z typických snů ne­osobního rozumu schopného – jak nám právě po­jem „konečné řešení“ názorně připomíná – až úděsně snadno své sny proměňovat ve skutečnost a tím skutečnost v temný sen, by totiž krizi dnešního světa, pokud by to ovšem přežil, nejen nevyřešilo, ale naopak dalekosáhle prohloubilo; zatížíc už tak dost zatížené konto této civilizace položkou dalších milionů mrtvých, její bytostné konvergenci k totalitě by nezabránilo, ale spíš ji jen akcelerovalo: bylo by to vítězství Pyrrhovo, protože vítězové by z takové­ho střetnutí vzešli zákonitě podobnější poraženým odpůrcům, než si je dnes kdokoliv ochoten připustit a schopen představit. (Jen malý příklad: jak ohrom­né souostroví Gulag by muselo být v zájmu vlas­ti, demokracie, pokroku a válečné kázně zřízeno na Západě pro všechny, kdo by se odmítli – ať už z naivity, ze zásady, ze strachu, či z lenosti – tako­vého podniku účastnit!)...“

„Žádné zlo se ještě nepodařilo odstranit tím, že byly odstraněny jeho symptomy. Je třeba odstranit jeho kauzu.“

„Dívám-li se například znovu na obě základní po­litické alternativy, mezi nimiž dnes západní vzdělanec osciluje, zdá se mi, že nejsou ničím jiným než jen dvěma různými způsoby přijetí hry, kterou neosobní moc člověku nabízí, a tudíž jen dvěma různými způsoby putování k obecné totalizaci.“

„Nejlepší pomocí těm, kteří trpí v totalitním státě, je všude na světě čelit tomu zlu, které totalitní systém konstituuje, z kterého čerpá svou sílu, z něhož vyrůstá jako jeho „předvoj“. Nebude-li tu nic, čeho by byl předvojem či extrém­ním výhonkem, ztratí půdu pod nohama.“

Mimochodem NATO vzniklo jako obranná vojenská aliance v roce 1949, Varšavská smlouva jako útočný pakt v roce 1955. Po zániku komunistických režimů byla v roce 1992 Varšavská smlouva zrušena – NATO existuje dál a rozšiřuje se i proto, že v některých demokraciích kupodivu platí jen psané slovo, nikoli úmluva rukou dáním čestného člověka.

K 25. výročí sametové revoluce bych si přála jako pacifistka Českou republiku skutečně hrdou, nezávislou, nestrannou a neutrální v mezinárodním pořádku. Nesouhlasím hluboce s tvrzením politoložky Petry Guasti v rozhovoru s Janem Rovenským (kniha Krize a politické křižovatky, 2012), že “v tomto globálně propojeném světě se nemůžeme domnívat, že nějaká malá země, například desetimilionová Česká republika, může jakožto aktér v globálním systému hrát jakoukoli jinou roli než roli OBĚTI.“ Z takovéto předem poníženecké věty až zabolí u srdce. Po příkladu Kostariky a Panamy bych si rovněž přála Českou republiku odzbrojenou a v čele mírumilovných zemí; dané země zrušily svou stálou armádu r. 1948 a 1990. Byť z malé země na „zadním dvorku severoamerické velmoci“ a bez vojenské moci za zády, bývalý kostarický prezident Oscar Arias Sánchez, který byl Havlovým hostem na jednom z ročníků Fóra 2000, neváhal připojit svůj podpis pod veřejnou výzvu Spojeným státům, aby přestaly s praktikami mučení.

Jsem a zůstanu vděčná za možnost svobodně dýchat, a už jen proto budu trvat na tom, abychom byli co možná poctiví ve veřejné debatě a umírnění v hodnocení druhých, bez používání absolutizujících a démonizujících na jedné straně či ikonoklastických přívlastků a soudů na straně druhé. Podobně jako Václav Havel adresoval kdysi dlouhý osobní dopis Gustavu Husákovi, kde najdete promyšlený rozbor podmínek normalizace, který je zároveň apelem na Husákovy racionální a snad lepší stránky osobnosti, potřebujeme dnes víc než co jiného takovouto formu debaty.

Člověka neděláme lepšího tím, že do posledního písmenka nemilosrdně pošpiníme jeho jméno, ale tím, že oslovíme jeho vznešenější a moudřejší já. Tak pravil aspoň básník Goethe. Konečně v křesťanské tradici, kterou snad trochu ctíme, myslím platí, že „každý svatý má minulost, každý hříšník má budoucnost“. I ten, kdo je v nemilosti, má nadále svůj domov v této zemi a svou lidskou důstojnost. Mysleme na to.

Jako libertariánka, která nikdy nevolila komunistickou stranu, dokonce ani sociální demokracii, a která podporuje vznikající hnutí za občanskou ústavu (ústavu přijatou občany v referendu), bych závěrem ráda zveřejnila svůj návrh na novou preambuli české ústavy a doufám, že nežli oslavíme 30. výročí sametové revoluce, snad již první občanská ústava v historii naší země, která by měla vzniknout nejlépe v širokém celonárodním deliberativním procesu, bude na světě: