Je mi hluboce líto všech nevinných a zbytečných obětí, které se pro nic z toho, co se dnes děje, nerozhodly. Co můžeme dělat my, kdo jsme stranou válčení? Především mít, zachovat si co možná střízlivý, co nejrealističtější a umírněný pohled na celý konflikt (ohlídat si, abychom do něj nevtahovali vlastní staré rány a traumata, nepodléhali nejslabším svým stránkám, prvotním impulzům hněvu, vzteku, pomstychtivosti, odložili ideologický filtr, neposuzovali své přátele podle svých nepřátel ani naopak, tedy nedefinovali nepřátele podle přátel)... A konat s jasnou představou toho, po jakém světě toužíme, až tato válka skončí, protože máme přece jen – na rozdíl od bojujících, kteří ničí a boří – jistý odstup, tedy prostor a čas na úvahy a jednání „zúrodňující“. Tohle snad nakonec může pomoci najít východisko přímým účastníkům konfliktu. Na každém postoji záleží.

Jsme stranou od válčení, nejsme ve válce
Jednotlivci samozřejmě mohou sami za sebe říkat cokoli, dokonce i premiér či ministryně obrany, ale snad také tito jednotlivci vědí, že podle práva se můžeme zcela legitimně (a v takovém případě zodpovědně) – tzn. jako celé společenství skrze naše zastupitelské sbory a širokou polemiku občanů s politiky – rozhodnout pro vyhlášení skutečné války a naše přímé zapojení do bojů. Je naprosto legitimní rozhodnout se tímto způsobem i pro sebevražednou misi s rizikem rozpoutání jaderné vojny. Po zvážení různých úhlů pohledu.

Janeček a Fiala zažívají „situace na hraně“, facebookové davy „jsou při tom“ a žijí válkou „v přímém přenosu“
Ti, co „jsou ve válce“, se prostřednictvím pana premiéra jeli na ukrajinského prezidenta Zelenského-ikonu na otočku podívat, dotknout se ho naživo a slíbit mu, že při něm a Ukrajině stojíme neochvějně. A po tomto vytržení zas v noci ulehají do válkou neposkvrněných postelí...

Pomáhejme si navzájem projasňovat myšlení, prožívání a pohnutky – nereagujme nepřiměřeně na matoucí kakofonii hlasů
Lidská řeč je spletitá síť vztahů. Bezděčně i vědomě navazujeme nebo převazujeme pletivo tam, kde jiný cosi uvázal nebo kde přestal. Kde vlastně končí myšlenka jednoho a kde začíná myšlenka druhého? Tu slyšíme dva přemýšlivé filozofy (Miroslav Petříček a Tereza Matějková – Deník N: https://denikn.cz/837584/filozof-petricek-to-ne-oni-ale-my-jsme-ve-valce/) přemítat nad kolektivní vinou Rusů (kterou nakonec zavrhují), aby se přiklonili k jakési kolektivní zodpovědnosti Rusů. Jinde se ozývá varovný hlas komentátora Martina Fendrycha, že Putinova vina spočívá mimo jiné i v tom, že „vylákal ze tmy naši krutost a krvežíznivost“ (https://nazory.aktualne.cz/komentare/putinova-vina-spociva-i-v-tom-ze-vylakal-ze-tmy-nasi-krutost/r~ebd3373ea87a11ec8b18ac1f6b220ee8/). Skoro se zdá, jako by nás samotné vyviňoval z osobní svobody nepodlehnout zlu, nevolit zlo, kterou (osobní svobodu) zase připomenul kriticky na adresu Putina – pro změnu pod termínem dějinné diskontinuity (s odkazem na Hannu Arendt, https://www.youtube.com/watch?v=7q9KyRx9XvY&t=7s) – Pavel Barša, když v úvodu debaty o příčinách a důsledcích války v Ukrajině (a poučení) kontroloval Lubomíru Zaorálkovi na jeho tezi, že jsme jako Západ promarnili 30 uplynulých let a sami přispěli k dnešní tragédii. Onde zazní hlas undergroundového hudebníka a feministy Mirka Vodrážky (v reakci na genderově-pacifistický článek na Alarmu), že „lidé žijící v západním světě a vyznávající jeho hodnoty vděčí za svou existenci mužům a ženám předcházejících generací, kteří ve válce viděli nikoliv ‚jen‘ její nihilistický funerální smysl a to, jak byli válkou drceni, ale naopak smysl života a způsob, jak bránit státy, instituce, zákony, vlastní kulturu a své rodiny, a to i za cenu vlastního života“. A dále Vodrážka soudí, že není možné pominout případy obranného násilí jakožto existenciálního aktu, kdy musí nutně existuje odhodlání zvítězit ‚jakýmikoliv prostředky a za každou cenu‘, protože jinak bychom mohli „zmeškat setkání s reálnem ‚vrženosti do násilí‘ a „nepochopit brutální zkušenost“ (https://www.forum24.cz/rozlustena-politicka-sifra-a-ukol-evropy-vzeprit-se-imperialnimu-ruskemu-pohrdani-clovekem/).

Může platit vše naráz z kakofonie? V logickém smyslu sotva
Ale každopádně na nás tento proud veřejného mluvení a souzení mocně působí... Volně cituji jiné výroky, které jsem zachytila: Putin je šílenec a zosobnění nejtemnějšího zla, od kterého lze čekat jen to nejhorší. Současně ale předpokládáme, že nepoužije jaderné zbraně. Vyhráváme, protože jsou Rusové břídilové, mají mizernou armádu, zpackají, co můžou. Ekonomické sankce dostaly Rusko na kolena. Rusko jako okupant nemůže udržet kontrolu nad Ukrajinou. Ale dejme si veliký pozor, další krok Putinův bude útok na druhou zemi východní Evropy, to je prakticky jisté. Je to souboj civilizací, morálního Západu a barbarů, kteří „nikdy nevytvoří demokratickou společnost“, protože jsou jiní a „pohrdají člověkem“.

Kakofonie není ucelený názor, reagujme proto vždy jen na konkrétního jedince a toliko jeho konkrétní slova. Ale nepochybně, vezměme všechna ta různá témata jako důležitá a v konkrétních rozhovorech se na ně ptejme, protože se vynořují v našem podvědomí i vědomí. Pojďme spolu hovořit o důležitých věcech, o našich hodnotách, které souvisí se záchranou lidských životů a s životem, který stojí za to žít. Dokud spolu lidé mohou mluvit, neválčí se také jinde. Zatím se neválčí jinde. A hlavně, chceme výrazně napomoci ukončit tragédii na Ukrajině.

Máme svobodu být stateční způsobem, jaký uneseme, nebo musíme být k odvaze donuceni?
Nikdo se takto dramaticky nepozastavuje nad odchodem Ukrajinců z domoviny. Proč nebojují všichni? Proč se všichni nevrátí bojovat? Proč někteří jen demonstrují na ulicích s holýma rukama? Proč prostě nevezmou do ruky zbraň? Proč houfně odcházeli ze země ještě před válkou, proč vzdali budování prosperity vlastní země? Budeme si zjišťovat u Ukrajinců, před kým a před čím odkud utíká každý jeden z nich? Jako teď zřejmě požadujeme jako povinnost od každého Rusa a Bělorusa do jednoho, aby veřejně řekli svůj politický postoj. Bez ohledu na možná rizika. Ať už tady nebo v Rusku či Bělorusku. Budeme totéž vzápětí požadovat od všech Čechů? Bylo by to zřejmě logické.

V homosexuální komunitě bylo zpravidla pokládáno za nemyslitelné a nepřijatelné, aby byl někdo „vyoutován“ proti své vůli (tolik reakce na M. Putnu a jeho požadavek vůči ruským umělcům).
Máme se tedy z dnešního pohledu ušklíbat nad našimi disidenty kvůli tomu, že si u USA nebo jinde na Západě nevyprosili bombardování Prahy v roce 1968, stůj co stůj!? Nebo se jim posmívat, že nepovažovali za nutné po roce 1989 zrušit komunistickou stranu?
Je jediným přípustným a důstojným místem pacifistů role zdravotníků na bojišti po boku hrdinných vojáků?

Zbraně a násilí souvisí se záchranou lidských životů méně, než automaticky předpokládáme a věříme
Mnohem spíše odvrátí podobné katastrofy schopnost obou stran umět vyslechnout a uznat druhého. A další schopnost: vidět sám sebe nezkresleně, neidealizovaně. Nepohybovat se v krajnostech. Tady střípkovitě jeden zajímavý pohled od klinického psychologa a psychoterapeuta Iva Hurdálka z Brna z jeho článku „Moje deprese, tvoje vina“ (MF DNES, so 19.3., bohužel není dostupné online):

(...)
"Při vyjasňování konfliktů bývá účinné myslet si, že o svém vnitřním dění ví víc ten, kdo si přání a úmysly vytváří a potřeby pociťuje. Pokud by někdo vytrvale tvrdil, že ví o úmyslech druhého víc než ten, kdo si je vytváří, a že ví o potřebách druhého víc než ten, kdo je pociťuje, riskoval by (během terapie), že bude vyzván, aby mluvil za sebe a nenarušoval proces řešení konfliktu."
(...)
"Mnohým by se asi líbilo, kdyby země Aliance a Rusko byly časem s dalšími zeměmi členy vojenského paktu, který by se staral o bezpečnost a mír ve světě a umožnil světové jaderné odzbrojení. Pokud se někomu podaří k tomu alespoň trochu přispět, bude na to moci být právem hrdý."

Bělohradský: Putin klečící před památníkem obětem v Katyni a Putin rozhodující o invazi
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/diagnoza-unipolarni-porucha-esej-vaclava-belohradskeho-40390022?fbclid=IwAR19dshAffx9AKgq6PFMDY4x6E05TftawaJOkrgPuVIJDrN-t6_OpyR_Qfc
(…)
Když se na předpokladu, že lidé mají nezměnitelné esence, začne organizovat stát, veřejný prostor a mezinárodní komunikace, přijde katastrofa. Putin klečící u pomníku zavražděných v Katyni v roce 2010 neměl jinou esenci než Putin velící devastovat Ukrajinu v roce 2022, rozdíl mezi těmi dvěma Putiny je dán patologickým systémem mezinárodní komunikace, který se postupně ustavoval po konci bipolarismu. Východiskem k jeho překonání je pohled všech účastníků do vlastní nefiltrované tváře.

(…)
A právě vědomí rozporu mezi normou a realitou z nás dělá Západ, civilizaci, jejíž nárok na univerzální platnost je legitimní pouze v té míře, v níž se vykupuje schopností „řešit sama sebe“ radikálněji a kritičtěji než jakákoli jiná.

Odsouzeníhodná invaze ruské armády posiluje krajněpravicový sektor Ukrajiny
Ukrajinský emigrant, novinář Lev Golinkin v jednom rozhovoru (https://www.youtube.com/watch?v=duETyTwojYc Ukrainian American Journalist: Putin's Unjust War Is Emboldening Ukraine's Far-Right Movement) říká, nemělo by nám dělat problém připustit obojí: Rusko je odsouzeníhodný agresor A Ukrajina má závažný problém s Pravým sektorem, dobrovolnými milicemi zvláštně koexistujícími s řádnými silovými složkami země. Její členové v těchto dokumentech otevřeně mluví i o tom, že klidně svrhnou vlastní vládu, pokud se jim nebude líbit... (A ne, není to ospravedlnění Putinovy invaze). V Izraeli, v Kanadě se mnozí v uplynulých letech obávali, že vyzbrojováním Ukrajiny se zbraně dostanou do rukou nepovolaných...

Zde několik starších dokumentů od BBC, Guardianu, polského dokumentaristy, zpráva z izraelského Haaretzu:
Stephan Tompson (v polštině, s anglickými titulky, 2018): https://www.youtube.com/watch?v=MYiwhU52Wz0

BBC (2015. 2018): https://www.youtube.com/watch?v=hE6b4ao8gAQ

Out of Control: Ukraine's Rogue Militias: https://www.youtube.com/watch?v=fy910FG46C4.

Ještě jednou BBC: https://www.youtube.com/watch?v=sEKQsnRGv7s.

Od roku 2015 Azov pořádá vojenské výcvikové tábory pro děti: Guardian: https://www.youtube.com/watch?v=jiBXmbkwiSw&t=4s.

https://libertarianinstitute.org/news-roundup/western-neo-nazis-respond-to-azovs-call-to-arms/.

Haaretz: https://www.haaretz.com/israel-news/rights-groups-demand-israel-stop-arming-neo-nazis-in-the-ukraine-1.6248727?fbclid=IwAR2uRT2lGwI364jDGK8oC-UG0Z87k2A-4KZlLeU5f5mnobVadddZ2sqMXJo

Válka: „nutná cena za členství v NATO“ (Arestovyč, 2019)
Viděli jste video s poradcem Zelenského Arestovyčem? Člověka až mrazí... Ne proto, že „předpověděl válku" (2019), jak sugeruje titulek na Aktuálně, ale proto, že ji vlastně dopředu přijal a bral ji jako "nutnou cenu za vstup do NATO". Tím byla podmíněna veškerá "diplomatická vyjednávání". Volba podivně zúžená na pouhé 2 varianty: členství, nebo válka a zmařené životy. Až jednou bude po všem, snad se nad tímto rozhodnutím "jít do války" ještě před samotnou válkou někdo v Ukrajině pozastaví... Je to smutné svědectví o chladnokrevnosti více účastníků v tomto krutém válčení... Je mi hluboce líto všech nevinných a zbytečných obětí, které se pro nic z toho, co se dnes děje, nerozhodly.
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/poradce-zelenskeho-predpovedel-pred-lety-krvavou-valku-z-rus/r~a0299166a38e11ec87d40cc47ab5f122/.

Mezinárodní trestní soud s co největší legitimitou a co nejmenší mírou pokrytectví
Měli bychom využít tohoto tragického zvratu událostí a obnovit diplomatické úsilí, aby všechny velmoci a zbylých 45 nesignatářů konečně ratifikovaly Mezinárodní trestní soud (včetně USA, Číny, Izraele, Indie a dalších 45 zemí – nakonec i Ruska). Je nešťastné (hořce úsměvné nebo co vlastně), že americký Senát volá po odsouzení Ruska v Haagu, aniž by samy USA byly členským státem. Je nešťastné, pokud se sama Ukrajina dovolává Haagu, ale sama není členským státem. Tyto dva státy by tedy logicky mohli jít první příkladem.

Je přinejmenším symbolické a šťastné, že tento soud ve svém úvodním oznámení o zahájení šetření rozhodl o tom, že bude posuzovat zločiny na Ukrajině od roku 2013/14. Konflikt se totiž nerozhořel v letošním roce, ale trvá už osm let. Pokud by se podařilo, aby se co možná nestranně a zodpovědně vyjádřil také k dalším tvrzením, např. o údajném upálení zaživa desítek osob v Domě odborářů v Oděsse v květnu 2014, případně jiným tvrzením, byl by to důležitý krok k zhojení ran v nemálo společnostech (ran dezinformačních, nebo reálných). Protože snad se shodneme na tom, že je zcela nepodstatné, jak se k tvrzení o údajném zločinu v Oděsse vyjádřily tzv. "proruské" weby nebo například nezisková organizace Evropské hodnoty. Je nutné kráčet důsledně cestou práva. Pokud soud rozhodne, že žádný z údajných zločinů se nestal, pomůže to mnohým otevřít oči a nahlédnout hlubinu manipulačních taktik autoritářů. Pokud naopak rozhodne, že k nim došlo, údajné oběti se dočkají spravedlivosti. Tak nebo tak, je v zájmu nás všech, abychom projevili upřímnou snahu nalézt spravedlnost.

* * *

Co tedy můžeme dělat my, co jsme stranou válčení a kdo nejsme zdaleka přesvědčeni, že snad už v tuto chvíli stojíme na veleprosté křižovatce o dvou holých volbách, kdy je třeba „nasadit vše“, a třeba i položit vlastní život – a „vložit do toho celou svou důstojnost“ (tak jako židovská vězeňkyně v koncentračních táboře, jdoucí na jistou smrt, a jiní), jinak bychom trestuhodně opustili své západní hodnoty, jak naznačuje Mirek Vodrážka....(https://www.forum24.cz/rozlustena-politicka-sifra-a-ukol-evropy-vzeprit-se-imperialnimu-ruskemu-pohrdani-clovekem/)? Sám říká, že je třeba vzepřít se pohrdání člověkem. Souhlasím. Ubírat se však „jakýmikoli prostředky“ k vítězství není moje cesta. I proti nám stojí lidé, i když bojují jménem Putinovým.

Navíc Ukrajina má za sebou neuvěřitelně pohnutý osud. V polsko-ukrajinských vztazích obě strany dodnes raději mlčky obcházejí nezměrné utrpení Poláků i Ukrajinců ve Volyni (viz výše zmíněný polský dokument). Nepadla žádná omluva, nedošlo k žádnému pokání za opravdu hrůzné činy, přitom ještě žijí přeživší a pamětníci oněch vzdálených událostí. Oběti i pachatelé. Část Ukrajiny si mezitím bez nutné sebereflexe oněch tehdy použitých „jakýchkoli prostředků“ na cestě ke svobodě ukrajinského národa zvolila za svého budovatele národa a hrdinu Stepana Banderu, který je s těmito nelidskými událostmi svázán. Rok 2019 byl na Ukrajině prohlášen jeho rokem. Nekriticky bez dalšího postavit se JEN za Ukrajinu by znamenalo pohrdat právem na sebeurčení i spravedlnost pro lidi v Doněcku a Luhansku (bez ohledu na Putina), kteří třeba nechtěli být spojováni právě s touto minulostí a dost možná cítili ony nepříjemné reminiscence z minulosti jako plivnutí do tváře. Je pro nás myslitelné postavit se současně proti agresorovi, na obranu Ukrajiny A za právo na vyslyšení doněckých a luhanských hlasů usilujících o sebeurčení? Čím to, že se naše Československo dokázalo rozpadnout mírumilovně?

Je beze sporu naprosto legitimní možností rozhodnout se vědomě i pro risk rozpoutání případné jaderné války, tedy za cenu vlastního života, za cenu devastace planety, našeho jediného místa k životu. Ale je také legitimní odmítat emocemi vybičovaná a přemrštěná srovnání a zvolání a apely... Jako to dokázal izraelský Knesset a část izraelské veřejnosti, když odmítla Zelenského srovnání hitlerovského „konečného řešení židovské otázky“ s putinovskými záměry na Ukrajině nebo nepřesná tvrzení ohledně postojů Ukrajiny během 2. světové války, jakkoli je Zelenského snaha lidsky pochopitelná. Jakkoli je momentální osud Ukrajinců bezútěšný a krutý. (https://www.timesofisrael.com/as-zelensky-prods-israel-for-aid-glory-to-ukraine-rings-out-at-tel-aviv-square/, https://twitter.com/naninizhoni/status/1505740195601293312).

Nemohla bych cítit patřičné vítězství západních hodnot ani cítit zadostiučinění coby vítěz tam, kde při nejlepší vůli pramálo rozumím dlouhodobému postoji ukrajinské vlády k vlastnímu obyvatelstvu (zrušení ruštiny, nezájem o referendum), a cítila bych trpkou pachuť a jisté bezpráví, které by bylo takovým naším nekriticky podpořeným vítězstvím natrvalo přehlušeno a zadupáno do země. Ani v případě našeho úsilí o vítězství jednoduše nesmíme dopustit, aby Putinovo neomluvitelné rozhodnutí k agresivní invazi sebralo hlas menšině ukrajinské, která pro sebe viděla jiný osud, než si zvolila většina ukrajinského národa. Protože takovéto naše bezohledné vítězství by zas jen pohrdalo člověkem.

Přiznejme realisticky, že rychle tuto válku a zabíjení nezastaví nic. Už zásada první pomoci říká, že je třeba zachraňovat a pomáhat s rozvahou, abychom nenapáchali větší škody, než jakým se snažíme zabránit. Myslím, že totéž platí i pro pomoc lidem v nouzi nejkritičtější, nejméně humánní – ve válce. Toto není projev slabošství. To je zodpovědné hledání co nejspravedlivější třetí, čtvrté... cesty, které stále ještě – podle mého soudu - existují, k vítězství lidského srdce a ducha nad naším impulzem rozhodnout nepříjemnou záležitost magickou katarktickou silou alespoň pro teď... Nesmíme si nic nalhávat, jsme sami v hodně podobném pokušení jako Putin.

Bohužel, jsme svědky obrovské tragédie na Ukrajině. Neuvážlivé, třebaže nejlepšími úmysly vedené kroky však mohou vést k tragédii ještě větší.
Tuto válku a zabíjení nezastaví rychle ani sankce, ani zbraně, ani bezletová zóna ani vyjednávání. Jako nejsmysluplnější (snad i nejrychlejší) cestou k uklidnění situace a nalezení nějakého dlouhodobě udržitelného a rozumného východiska a rozuzlení se mi jeví co možná střízlivý, co nejrealističtější a umírněný pohled nás všech, co NEJSME přímými účastníky válčení, na celý konflikt. Vidět v každém především člověka. Můžete se mi klidně vysmát, ale jsem přesvědčená, že i dnes je – mimo jiné – třeba apelovat i na toho Putina, který dokázal pokleknout v Katyni a který svého času stál o členství Ruska v NATO (apelovat na tuto jeho světlou stránku).

Čtěme prosím komentáře a zprávy i z jiných částí světa mimo anglosaský Západ, EU. Třeba indické, izraelské, kostarické... Ze tří demokracií, každá s nějakou významnou odlišností od Evropy a USA. Jsou přece jen věcnější.

Ujasněme si, co chceme po skončení této války, která je jen pokračováním minulých hrůzných válek, konfliktů, nenávisti. Spokojíme se jen s pauzou před další válkou, chceme další studenou válku, budeme rozjíždět další kolečka nenávisti a zbrojení až za hrob (Německem vyvolaná válka za sebou nechala 60 milionů mrtvých, dokázali jsme mu dát druhou šanci), nebo budeme tentokrát seriózně chtít postupnou demilitarizaci celého světa?

Chápu, že jen málokteří teď mají čas nebo chuť naslouchat pacifistickému úhlu pohledu na věc, ale tomu, kdo alespoň dočetl celý text: Díky za každý uvážlivý a umírněný postoj, slovo, čin. Řekla bych, že jen to může pomoci najít východisko přímým účastníkům konfliktu a zkrátit dobu horkého konfliktu na co nejkratší dobu. Jednejme tak, abychom neukončovali jednu válku způsobem, který neomylně zasívá semena války další...

„Odpusť nám válku, Pane,“ modlil se nedávno papež František. Oslovuje to i mne, i když jsem sama agnostička.