„Základní skutečnost, že všichni jsme lidé, nás opravňuje k této starosti o lidství v celku. […] Jaké ulehčení by znamenalo, kdyby vítězové nebyli lidmi jako my, nýbrž nesobeckými vládci světa. Pak by řídili v moudré předvídavosti obnovenou, šťastnou výstavbu včetně účinné nápravy. Pak by živě reprezentovali činem a vzorem ideál demokratických poměrů a dávali by nám jej pociťovat jako přesvědčivou skutečnost. […]
Ale ti druzí jsou lidé jako my. […]

[…] jako noční můra nás tlačí představa: Nastane-li jednou v Americe diktatura v Hitlerově stylu, bude to konec zbavující lidstvo naděje na nedohlednou dobu. My v Německu jsme mohli být osvobozeni zvenčí. […] Díváme se s hrůzou na city nadřazenosti: kdo se cítí absolutně jistý vůči nebezpečí, je už na cestě k tomu, aby mu propadl. Osud Německa by byl zkušeností pro všechny. Kéž by tato zkušenost byla pochopena! Nejsme horší rasa. Lidé mají všude podobné vlastnosti. Všude existují násilnické, zločinné, vitálně zdatné menšiny, které se při vhodné příležitosti zmocňují vlády a jednají brutálně.
[…] od nynějška na [vítězích] spočívá všechna rozhodující odpovědnost za chod věcí. Bude jejich věcí, jestli zabrání neštěstí, nebo vyvolají nové. […] Pokud se nepřetrhne řetěz zla, octnou se vítězové ve stejné situaci jako my, s nimi však celé lidstvo.
[…] v odstupu, jímž se vyznačuje starost člověka, který upadl a přichází k sobě a rozpomíná se, si myslíme: Kéž by jen druzí nešli podobnými cestami – kéž bychom se jen, pokud máme dobrou vůli, na ně mohli spolehnout.
[…] Nyní mají odpovědnost za to, co se děje, vítězné mocnosti.

(útržky z Jaspersovy knihy Otázka viny: Příspěvek k německé otázce, vydané v roce 1946, tedy po svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki)

Jen v naprosté zkratce, neboť jsem tlačena časem, cítím potřebu říct k vašemu článku v Alarmu a výzvě Mír a spravedlnost asi tolik. Jednak se domnívám, že ne všichni, kdo nás hned napoprvé nepřesvědčí svou argumentací, jsou nutně lháři, podvodníci nebo jinak nedůvěryhodné a důstojenství zbavené kreatury. Ptám se, co se stalo s výdobytkem naší civilizace, Kantovou myšlenkou dobré vůle jako nejvyššího dobra? Jsou nějak podstatné pro další diskuzi štulce, že s výzvou přichází „zkrachovalý politik“ či něco podobného? Nemyslím si. Zkrachoval snad pastor vyznavačské církve Dietrich Bonhoefor, když se jeho podzemnímu uskupení nepodařil žádný z atentátů na Hitlera? (tím nechci srovnávat mezi sebou protivníky) Pojďme se soustředit na to podstatné.

Možná, možná, jen možná... byl výzvou Mír a spravedlnost konečně vytvořen prostor k otevřené debatě o tom, jak by bylo proveditelné reálně pomoci Ukrajině (která se brání) i Rusku (které útočí a současně tvrdí, že brání část Ukrajinců před Ukrajinou) a hlavně všem lidem nevinně zavlečeným do války válčení ukončit. Aby ta obludná hrůza a šílenství a umírání lidí skončily, abychom nepropadli nenávisti víc, než by bránilo pozdějšímu (dnes tak nepředstavitelnému) usmíření. Beru vás tedy za slovo a zkusím nastínit pár myšlenek ke spravedlivému míru. Nejlépe v pořadí od obecného ke kazuistice (ne naopak), neboť válka na Ukrajině není jediná otřesná a zbytečná válka a zmar na světě.

Obecný úvod

1. Seznam dílčích a postupných kroků k posílení mezinárodního práva a bezpečnosti (až k „věčnému míru“) - Cesta ke spravedlivému míru
Světové společenství národů čili Valné shromáždění OSN by mělo sestavit seznam (pro začátek) 10 nejdůležitějších (splnitelných) kroků, kterými mohou jednotlivé země jednoznačně a nezpochybnitelně demonstrovat svou dobrou vůli vůči mezinárodnímu společenství. Uvedu příklad:
1. Uznat v plném rozsahu jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu
2. Doplatit členské příspěvky OSN v prodlení v plné výši, případně dluhy z minulých let.
3. Přistoupit k jedné ze smluv o snížení určitého typu zbraní.
4. Omezit vývoz zbraní do zahraničí (nejen do zemí, kde se válčí)
5. Regulovat přísněji zbrojní průmysl
6. Snížit zbrojení o 5% za rok oproti předešlému roku.
7. Umožnit inspekci zbrojního arzenálu, kterou země dříve odmítala.
8. … (?)

2. Zavést institut spravedlivých a co možná nestranných prostředníků mírových jednání – s formálním iniciačním rituálem dobré vůle
Země, které se chtějí ucházet o čestnou roli prostředníků mírových jednání mezi znesvářenými stranami, musejí učinit jeden z kroků na předešlém seznamu, k němuž se dosud neodhodlaly. Ostatní země, které nepodstoupí tímto rituálem, by měly být co možná zdrženlivé ve svých výrocích a zasahování do konfliktu (včetně dodávání zbraní).

3. Rozšíření stálé Rady bezpečnosti OSN na 15 členů (resp. až 15 členů)
Země-prostředníci dle bodu 1-2, které skutečně přispějí k úspěšnému uzavření míru a ukončení konfliktu, se mohou stát stálým členem Rady bezpečnosti OSN.
Anebo země, které naplňují všechny body na aktuálním seznamu.

4. Ztráta členství v Radě bezpečnosti OSN
S každým novým členem RB se provede srovnání mezi všemi stálými členy RB, kolik z prioritních bodů/kroků ke spravedlivému míru samy naplňují. Zemi, která naplňuje nejméně bodů, běží lhůta 1 rok na vyrovnání míry dobré vůle vůči předposlednímu ze zbylých členů coby vzorům celosvětovému společenství. Pokud do roka nedorovná tuto povinnost, ztrácí právo na členství. Může se však do Rady vrátit procesem znovu od bodu 1.
Země, která vedla agresivní a nespravedlivou válku nebo spáchala některý jiný ze zločinů podle statutu Mezinárodního trestního soudu, je po vynesení pravomocného rozsudku zbavena členství v RB. Délka nečlenství v RB závisí jen na dané zemi, která v rámci nápravy může sama přistoupit k naplnění nutných bodů z Cesty ke spravedlivému míru.

5. Doplnění seznamu Cesta ke spravedlivému míru
V okamžiku, kdy všichni stálí členové RB OSN naplňují většinu aktuálních bodů na seznamu, dojde k doplnění seznamu o další možné zásadní projevy dobré vůle. Tím se trvale zvyšuje laťka a na stálé členy tak působí neustálý „jemný“ tlak, aby rozvíjeli své mírové vědomí a vzhledem ke svému privilegovanému postavení činili zadost asymetrické morální odpovědnosti za mezinárodní pořádek. Je to dostatečně účinný, ale přitom dostatečně pomalý proces, aby mu mohli všichni přivyknout a počítat s ním.

Pevně věřím, že jednou na tom seznamu bude stát – zrušení stálé armády.

Kazuistická část (k Ukrajině)
Mnoho různých lidí si pokládá otázku, co je v tuto chvíli správné udělat. Uvedu jeden kratičký příklad virtuální konverzace na Facebooku. Ptala jsem se druhé strany, jestli by nevedlo k jistějšímu a rychlejšímu vítězství Ukrajiny, pokud by se NATO angažovalo na Ukrajině přímo (přece jen má Rusko o 100 milionů obyvatel více)? Odpovědí mi bylo: Pokud nechápete, že hrozí jaderný konflikt, tak je marné s vámi diskutovat. Když jsem druhou stranu ujistila, že si toto riziko velmi dobře uvědomuji, ale nerozumím celkové logice (přímo se angažovat na Ukrajině nemůžeme, protože by hrozil jaderný konflikt, ale můžeme pomáhat Ukrajině nepřímo k jasnému vítězství, protože jaderný konflikt je takto nejspíš vyloučený), utnula rozhovor s tím, že má své hodnoty a ať už jí nepíšu. Samozřejmě jsem to respektovala. Žijeme v době přetínaných rozhovorů, neposlouchání se, bohorovného povyšování se nad dobrou vůli druhých, žijeme v několikerých ghettech, co si o sobě každé z nich myslí, že jen jejich ghetto je to pravé demokratické a to pravé dobré. Jediné, co nás (většinu) spojuje, je hluboká nenávist k druhým ghettům. Vkládáme do myšlení druhých ty nejhorší myslitelné motivace. Když Putin prohlásí, že vychází slunce (a skutečně bude den), raději budou někteří z nás zarytě tvrdit, že je černočerná noc. Naše argumentace ad Hitlerum či ad Putinum jsou ohavnost, jsou nedůstojně zkratkovité, ve skutečnosti jen nepracné a laciné projevy nezájmu o toho druhého. Společně budujeme tragickou Demokratickou Republiku Zaslepenou Nenávistí.

Zdá se, že stojíme před třemi velmi špatnými volbami, které zjednodušeně označím takto: hrozný mír smrti, trpký mír porážky Ukrajiny či bídný nespravedlivý mír totálního vítězství nad Ruskem.

I ti, kteří si přejí vítězství Ukrajiny, vidí (ať už realisticky či nerealisticky) hranici možné pomoci ze strany zemí NATO. Co je nám známo, NATO se do bojů nezapojuje přímo. Otázka, která musí pálet ve svědomí těchto lidí, je: není už toto mnichovanství? Nenecháváme Ukrajinu ve skutečnosti i tak ve štychu? A další otázka, kde přesně je ona hranice ještě v bezpečné vzdálenosti od rozehrání jaderného konfliktu?
A pak jsou ti, kteří vítězství Ukrajiny nepovažují (ať už realisticky či nerealisticky) za možné. Anebo cena za něj se jim zdá nepředstavitelně vysoká, dost možná nejvyšší (jaderný konflikt). Je tohle mnichovanství, když je vedené obavou o bezhlavé nasazení všeho života, které neponechává pražádnou naději pro nikoho?
A třetí volba budí hrůzu v jiné skupince jiným způsobem, hrozí, že jako vítězové (pokud skutečně nedojde k jaderné tečce) právo ohneme tak, že nebudeme ochotni zvažovat případné polehčující okolnosti, a také můžeme jednostranně vyložit právo tak, že zpětně posvětíme také těžko omluvitelné nepřátelské chování třetích stran (zapojených do konfliktu) a jistou formu rasismu dlouho před vypuknutím konfliktu – které jistěže přispěly ke konfliktu – a zaseje jen nové semínko ještě horšího konfliktu někdy v budoucnosti. Mezinárodní právo by si zasloužilo upřesnění norem a formulací například v otázkách práva na sebeurčení. Jak si vysvětlit, že Ukrajina i USA ještě stále neuznaly v plném rozsahu jurisdikci Mezinárodního trestního soudu?

Všechny ostatní obavy, detaily a interpetace událostí myslím můžeme pro tuto chvíli pominout.
Jedno je jisté, různí lidé hledají nějakou cestu ven z tohoto konfliktu. Jsem za to ráda.

Existuje čtvrtá volba?
Dal by se výše navržený obecný postup cesty ke spravedlivému míru uplatnit už dnes? Dejme Ukrajině čestné právo jako první uvážit, jaké hmatatelné kroky (činy, smluvní postoje) přispívají k prohloubení celosvětového mírového soužití (co je podle ní známkou dobré vůle kterékoli země na této planetě). Co by mělo stát na vůbec prvním seznamu 10 priorit světového společenství? Tak aby se zvýšila prevence dalších budoucích konfliktů? Tak aby se spravedlivěji (když ne úplně spravedlivě) řešily všechny další konflikty? Podle těchto prioritních kroků by se mohli hledat prostředníci dalších jednání o ukončení války na Ukrajině. Započít cestu k všeobecnému spravedlivému míru. Totéž by pak mělo udělat Rusko (v této obecné rovině). Porovnat oba seznamy, najít shody. Hledat možnost zavázat obě strany pro nějaký (sebemenší) společný zájem. A o malý krůček postoupit.

Mohlo by to pomoci? Nevím, jestli by to stačilo, ale snad by to alespoň projasňovalo naše vědomí o jednom jediném společném prostoru k životu.

* * *

Jednoduše nemohu dostat z hlavy šest jednotlivin: stovku lidí zastřelených na Majdanu (střílelo se do policistů, zdravotníků i demonstrantů po měsících klidných demonstrací, pomajdanský režim to nedokázal prošetřit), asi 50 lidí zaživa upálených v Oděse v květnu 2014 (neprošetřeno), dlouhodobou politiku Ukrajiny vůči menšinám, slova Zelenského poradce Arestoviče z roku 2019 „velká válka s Ruskem bude naše vstupenka do NATO“ (https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/poradce-zelenskeho-predpovedel-pred-lety-krvavou-valku-z-rus/r~a0299166a38e11ec87d40cc47ab5f122/), oslavování Bandery (proti čemuž ostře protestuje alespoň polský premiér Morawiecki - https://echo24.cz/a/Hzp7X/zpravy-svet-parlament-oslavil-bandera-ukrajina - nebo Německo) a nenávist k ruskému národu jako k „říši zla“.

Stačí tři strany na popsání všech dilemat a smíšných pocitů, jež se vynořují ve spojitosti s válčením na Ukrajině? Nestačí...

A tak přestože mám ke znění výzvy své výhrady (nikoli malé), a dokonce i ke způsobu vedení diskuze (autory výzvy) po jejím zveřejnění (nikoli malé), beru ji jako upřímný pokus pomoci najít cestu ke spravedlivému řešení dnešní tragédie, snad nejprve deeskalovat, co já vím. Scénář vojenského vítězství Ukrajiny proti jaderné velmoci je pro mne bohužel stěží představitelný. Výzvu jsem proto po úvaze podepsala. A jsem připravena důvody své naděje dále hájit v respektující diskuzi. Stejně jako se přátelsky přít se signatáři výzvy. Tam, kde se Česká republika nachází dnes, byla Ukrajina před nějakými deseti lety.


Odkazy:
(8.1.) Výzva Mír a spravedlnost: https://www.miraspravedlnost.cz/v%C3%BDzva

(10.1.) Ondřej Slačálek: https://a2larm.cz/2023/01/ano-potrebujeme-spravedlivy-mir-kavan-horejsi-a-stropnicky-misto-nej-zduraznuji-nase-ekonomicke-zajmy/

(12.1.) Martin Fendrych: https://nazory.aktualne.cz/komentare/stropnickeho-vyzva-mir-a-spravedlnost-zrazuje-svobodu/r~e44e45ac91b411ed8980ac1f6b220ee8/

(15.1.) Rozstřel, Ondráček, Stropnický: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozstrel-matej-stropnicky-martin-ondracek-iniciativa-mir-a-spravedlnost.A230112_130416_domaci_hovo

(16.1.) Drulák, Stropnický: https://a2larm.cz/2023/01/spravedlivejsi-mir-nez-by-odpovidal-mocenske-realite/

/omlouvám se, že nebudu schopna reagovat jednotlivě na fragmentární komentáře pod článkem – ale v každém případě zareaguji na každou zveřejněnou ucelenou reakci na můj komentář (na blogu či jinde), pokud mi o ní dáte vědět/