Je mi jasné, že se musím smířit s tím, když o mně novináři píší cosi, co mi není dvakrát příjemné. Byl bych ale rád, kdyby se pro změnu novináři smířili s nějakou tou mojí ostřejší reakcí.. Zvláště, když píší něco, co není pravda, nebo když jde o věci, které každý slušný, normální člověk pokládá za soukromé. Někdy to nevydýchávám lehce. Mám ale pocit, že novináři ještě hůř vydýchávají, co říkám já o nich. Myslím, že potřebují více tréninku – jako se ho mně dostává od médií. Platí přece, že každý musí snést to, co sám činí jiným.


Všude teď čtu něco o premiérském komplexu. Prý jsem nezdvořilý a nerudný a je to se mnou čím dál horší. Omyl. Ti, co mně znají, vědí, že jeto se mnou naopak čím dál tím víc stejné. Chovám se prostě jako Topolánek, ne jako nažehlený expert PR agentury. Rozdíl je v tom, že teď je na mě víc vidět. Možná někomu přijdu nerudný, ale na rozdíl od jiných vrcholných politiků se aspoň s novináři nesoudím, ani je neudávám u různých mediálních rad.

Vždycky se řídím zásadou – jak Vy k My, tak My k Vy. Vím, že to v případě vztahu k médiím není od politika dvakrát chytré. Lidé z mého týmu mi také tuhle tvrdohlavost často otloukají o hlavu. Říkají, že s novináři musím vyjít za každou cenu, ať už píší cokoli. Říkají to marně…
Nikdy jsem se kupříkladu nesmířil s použitím skryté kamery při pracovní schůzce mého přítele Marka Dalíka s redaktorem MF DNES Jaroslavem Kmentou. Pokud znám etické kodexy novinářů, tak něco takového je možné jen při splnění dvou podmínek: že jde o odhalení zločinu (takového, který ospravedlní porušení ústavních práv skrytě natáčeného)a že informace nelze získat jiným způsobem. Ani jedno nebylo splněno, Dalík Kmentovi pouze sděloval pravdivou (a v té chvíli nijak zvlášť tajnou a překvapivou) informaci o ochotě některých sociálních demokratů podpořit vznikající vládu. A já doufám, že aspoň v duchu (když už ne nahlas) se mnou budou novináři souhlasit: toto se prostě nedělá.
Kvůli téhle cause jsem se trochu naštval. Problém je, že jako politik nemám právo kritizovat média. Tahle ulice je prostě jednosměrná. Takže aspoň ten blog…

Špatně vydýchávám i způsob, jakým novináři narušují soukromí moje a hlavně mých blízkých. Chápu velice dobře, že noviny se musejí prodat, ale řada agresivních vpádů je podle mě za hranicí nejen vkusu, ale i trestního práva. A jistě by se našli soudci, kteří by tyto útoky i odsoudili.
Bohužel se tyhle metody netýkají jen bulváru. I takzvaná seriózní média se rychle učí, jak zvyšovat prodej a sledovanost. Dokonce i když se jedná o politiku. „No comment“ už dnes není odpověď. Když mi novináři ve dvě v noci před mým bydlištěm fyzicky brání v pohybu, není něco v pořádku. Zvláště když se mě s kamerou ptají na věc, kterou už stejně neodvysílají dříve, než příští den. Mezi touto noční epizodou a televizními zprávami proběhla tisková konference, na níž jsem podal kýženou informaci týkající vicepremiéra Čunka. Novináři byli mým mluvčím informováni, že schůzka bude velice pozdě v noci, že další den bude tiskovka a nemá tedy cenu někde ponocovat. Jenže pro média to význam mělo. Ve zprávách bylo moje vyjádření z tiskovky doprovozeno nočními záběry, kdy agresivní novináře posílám kamsi. Nevím, jaká v tom byla přidaná hodnota pro veřejnost, ale zase bylo co rozebírat.

Co mě naopak docela pobavilo, byla kampaň ohledně mého vztyčeného prostředníčku. Fascinovalo mě, kolik pozornosti média věnovala jednomu letmému ironickému gestu - na úkor zákonů probíraných v parlamentu. Divím se jindy agilní opozici, že si nestěžovala u mediální rad, jakou reklamu jsem měl zdarma. Kdybych chtěl být cynický, tak řeknu, že až budu chtít příště odvést pozornost do nějaké zásadní věci, vypláznu na poslance třeba jazyk.

Co opravdu nechápu, je poptávka médií po komentářích politiků. Skoro to někdy vypadá, že média se proměňují v jakýsi podivný chat, na kterém si politici vyměňují výroky stejně razantní, jako málo duchaplné. Když tomu chce někdo věnovat prostor, je to jeho věc. Já se ale odmítám této hry na vtipnost účastnit. Takže mám nálepku nekomunikativního politika.

Na závěr jednu věc, která mě opravdu zamrzela. Během mé krátké návštěvy Afghánistánu na konci března se podařilo přímo na místě sjednat audienci u prezidenta Hámida Karzáího, který si ji přímo vyžádal, když se dozvěděl o našem příletu. Česká televize odmítla udělat si z tohoto přijetí záběry, když jí prezident zároveň neposkytne rozhovor. Ani později se mě její redaktor nezeptal, o čem jsme jednali. Přitom šlo o docela významnou událost. Prezident kromě toho, že ocenil způsob, jakým čeští vojáci zvládli velení Kábulskému letišti (kvůli ukončení této mise a zahájení provozu polní nemocnice novináři do Afghánistánu letěli), vyzval české firmy, aby se daleko více účastnily obnovy země. Vyzdvihl investiční možnosti, které zde jsou – málo se u nás ví, že v Afghánistánu je dnes 5 mobilních operátorů a jejich investice se velice rychle zhodnocují. To snad stálo za trochu námahy a alespoň kraťas…

Více zase někdy příště.