Musím říci, že mě příjemně překvapilo, kolika lidem stálo za to reagovat na můj první blog. A ještě více a ještě příjemněji mě překvapilo, kolik odpovědí bylo kladných.

Dalo by se čekat, že když si politik stěžuje na média, bude skóre sto k nule v jeho neprospěch. Takže z radosti nad tím jsem pominul i to, že média ignorovala, k čemu je vlastně blog. Totiž že je to osobní zpověď autora, která slouží k jeho přímé komunikaci s okolím. Přímá komunikace znamená komunikace bez mediátorů, tedy bez novinářů. Blogy jsou způsob, jak narušit hegemonii oficiálních médií.

A myslím, že principiálně nezáleží na tom, jestli se takto prezentuje anonymně dvacetiletý student nebo mediálně profláknutý padesátiletý premiér. Internet nabízí všem rovnost (alespoň v možnosti se vůbec dostat se svým názorem na veřejnost, když už ne v míře publicity) a ono kouzlo mluvit se čtenáři přímo, bez zkracování a zkreslování.

Takže když se z blogu vytrhnou jedna dvě věty a použijí se v novinovém zpravodajství, jde to proti smyslu blogu a potvrzuje to mé výhrady stran lenosti, neprofesionality, či podjatosti některých novinářů.

Ale i tak to má jednu pro mě podstatnou výhodu. V tomto případě neurčují agendu tak úplně editoři médií, ale i já, občan Topolánek. A to mě těší. Svoboda slova je přeci pro všechny, ne jen pro privilegované účastníky veřejné debaty.