V diskuzním pořadu Pro a proti Českého rozhlasu Plus (13. ledna 2020) prohlásil lživě politik a bývalý člen Rady ÚSTR Michal Uhl, že někteří zaměstnanci ÚSTR vytahují z archivu informace, aby „vytvářeli skandály a kompro na politiky z minulosti“. Jako příklad uvedl historika Petra Blažka a dopis, který jsme společně jako představitelé dvou odborových organizací adresovali senátorkám a senátorům v červenci roku 2019 v souvislosti s jejich návrhem jmenovat do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů Františka Bublana. Petr Blažek následně písemně vyzval Michala Uhla, aby se veřejně omluvil, jinak podá žalobu pro pomluvu.
V diskuzním pořadu Pro a proti Českého rozhlasu Plus (13. ledna 2020) prohlásil bývalý člen Rady ÚSTR a politik Michal Uhl, že někteří lidé v ÚSTR vytahují z archivu informace, aby „vytvářeli skandály a kompro na politiky z minulosti“.
V této souvislosti zmínil kauzu Jiřího Dienstbiera staršího (za ČSSD), který byl v dubnu 2010 nařčen ze spolupráce s komunistickou vojenskou rozvědkou.
Na naléhání moderátora pořadu Tomáše Pavlíčka, aby Michal Uhl konkretizoval, jaké osoby má na mysli, jmenoval historika Petra Blažka a zmínil otevřený dopis, který jsme společně jako představitelé dvou odborových organizací (NOO ÚSTR a Odborová organizace vědeckých pracovníků ÚSTR) adresovali senátorkám a senátorům v červenci roku 2019 v souvislosti s volbou člena do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
V souvislosti s putovní výstavou Feminist Avant-garde – Art of the 1970s, která se uskutečnila v Domě umění města Brna na přelomu let 2018 a 2019, napsaly teoretičky umění Anna Vartecká a Vendula Fremlová, že zatímco ve druhé polovině 20. století západní feministické hnutí uvádělo svou agendu do oficiální-politické praxe, u nás nebyla tato vlna feminismu téměř zaznamenaná. Důvodem byly údajně politické okolnosti ze srpna 1968, tedy sovětská okupace a následná „normalizace“, které měly zastavit proces „chystaných sociálnych reforiem a debatu o feminizme a rode stihol podobný osud ako iné nonkonformné myšlienkové prúdy“ (Profil č. 1/2019). Tomuto teoretickému konstruktu však protiřečí fakt, že mnohé nonkonformní myšlenkové proudy se v tehdejším Československu mohly stát součástí například undergroundové kontrakultury, disentu, nebo mohly přežívat na alternativním okraji – na rozdíl od feministického umění a feminismu, které zde neexistovaly. Jinými slovy, feministickou avantgardu mohla stěží zastavit normalizace, protože nebylo co zastavovat.