Závidím těm děckám, co bydlí pár minut od svých prarodičů. A vždycky mi to přijde děsně líto, že babičky a dědečkové sedí doma u jídelního stolu sami a čekají. S čerstvě usmaženým řízkem a ještě teplým štrúdlem. A děti a vnoučata nepřicházejí a nepřicházejí. Mnohdy měsíce, dokonce roky.
Názory Vietnamců, kteří vyrostli v Čechách (banánové děti), na potřebu umět vietnamský jazyk jsou mnohdy až šokující.„Vietnamsky pořádně neumím a nevím, proč bych se to měla učit. Pro kariéru se mi víc hodí světové jazyky jako angličtina nebo němčina,“ prohlásila nedávno jedna blogérka. „Nechci, aby moje děti uměly vietnamsky. Budu radši, když se pořádně integrujou do české společnosti a k tomu vietnamštinu nepotřebují,“ řekla mi jedna Vietnamka, co si vzala Čecha. „Můj kluk říká, že se nebude učit vietnamsky. Prý mu to k ničemu nebude a k životu to nepotřebuje. Chápu ho,“ svěřila se mi známá, co chodí s Čechem.