Proč jsou vietnamské děti tak poslušné, vzorné a pilné? Neodmlouvají, nejsou drzí, mají úctu ke starším a vzdělaným lidem, neodporují, nediskutují…často tedy ani neprojevují vlastní názor a vlastně neumí neposlechnout? Jak jen to ti vietnamští rodiče dělají? Mnozí český rodiče by jim jen mohli tiše závidět, říkáte si.

Ano je to tak. Sama a bez bolesti se přiznám, že právě já patřím mezi ty děti, jež se narodily a strávily rané dětství ve vietnamském komunismu a poslušnost se jim zaryla tak hluboko do mozku, že to jde jen velmi těžko odnaučit. Odmalička mě doma učili, abych se dobře učila, hrála, mluvila, jedla a spala a vstávala a žila tak, abych rodičům a rodině nepřidělávala více vrásek, než se jim od přírody dělá. A to mi zůstalo zakódované dodnes v hlavě a ne a ne najít heslo a odblokovat starý nefungující systém!

A to i přesto, že jsem v posledním ročníku magistra ve Francii měla semestrální kurz o stávkách. Asi nikdy nezapomenu na starého a zarytého komunistu, který nás zapáleně uvedl do tajů stávek a protestů. Prostě nezbytná součást přípravy na hvězdnou politickou kariéru, na kterou jsme se tam všichni připravovali. No a co jsem si z toho odnesla já mezitímco ostatní zuřivě debatovali a analyzovali stávky, které probíhaly hned za oknem přednáškového sálu? Že Frantíci zaspali dobu a radši by se měli místo těch řevů a pochodů v ulicích učit angličtinu. Ale nutno přiznati, díky několikaletému studiu ve Francii jsem se naučila strukturovaně myslet, polemizovat, debatovat a konstruktivně kritizovat. Dokonce jsem po tomto kurzu chtěla stávkovat před vietnamskou vládou v Hanoji, protože se mi nelíbí míra tamější korupce a přísná cenzura. Nicméně mi bylo dědečkem pohrozeno, že bych se k politickým vězňům mohla přidat nejen já, ale i celá moje rodina. A on že nechce poslední sladká léta trávit sám v kleci a hlavně naše čtvrť by přišla o nejlepšího žijícího básníka, což jsem uznala za dostatečný protiargument, tak jsem to zatím odložila no :-). Co jsem se však nikdy nenaučila je dělat to, co mě baví, hledat to, v čem jsem dobrá nehledě na to, jaký dopad to bude mít na rodiče a na rodinu ve Vietnamu.

Když jsem chodila s Čechem poprvé, řekla jsem to rodičům až po několika měsících. Bála jsem se totiž, že s tím nebudou souhlasit. Ptali se mě, proč jsem jim to neřekla dřív. Bylo mi též vysvětleno, že je špatně chápu. Pro ně je hlavní moje štěstí, oni můžou jen říkat názor, ale rozhodnutí už je na mně a i kdybych se rozhodla v jejich očích špatně, stejně by se mi dostala jejich plná podpora. Tehdy jsem pochopila, že je vlastně už nemusím poslouchat, že žádné instrukce ani příkazy nepřijdou, že všechno, co od nich odteď dostanu je jejich názor a bezmeznou podporu. Nic víc, nic míň. Pro mě vnitřně to byl ale takový šok, že jsem to asi nikdy zcela nepochopila. Nově dobytou svobodu vlastně doteď neumím využívat. Ve škole jsem vždy čekala, až mi učitel zadá úkol, než jsem se o dané téma začala zajímat, přestože jsem přemýšlivý a zvídavý člověk, který do všeho šťourá. Hned po škole jsem si to v práci představovala tak, že přijdu, ukážu diplom, vyjmenuju zkušenosti a znalosti a oni mě tam naučí něco nového a já si to pak zase hrdě doplním do životopisu. Nechci na sebe převzít zodpovědnost? Málo si věřím? Nechci riskovat? Boha jeho, dyť jsem přežila noc v Alpách, když tam byl ještě sníh a já měla na sobě jen mikinu a třičtvrťáky a musela mě zachraňovat horská služba helikoptérou z 2000m.n. m.!

Tak v čem je problém? Proč jsem tedy nikdy nedělala věci z vlastní vůle a volby? Proč se nechávám občas vnést do situace, která se mi nelíbí, a přesto nemám tzv. koule na jakoukoli změnu? Proč sakra neumím neposlechnout? Od malička jsem měla tendenci se svými činy někomu zavděčit. Zejména svým rodičům. Protože odešli z rodné země, aby mi dali lepší budoucnost. Protože pracovali těžce, abych se já měla líp. Protože jenom když budu poslušná, tak budou mít radost a budou na mě hrdí. Protože jsem chtěla být stejně dobrá, ne-li lepší než ty holky a kluci, ke kterým mě furt srovnávala jedna tetka, co k nám jezdila pravidelně na návštěvy. Protože jsem chtěla všem dokázat, že to dokážu. Prostě jsem vše dělala kvůli cíli a neužívala si tu cestu, kterou jsem mnohdy ani nevnímala. A protože jsem prostě a jednoduše musela. Vietnamec, který neodmaturoval? Skandál. Vietnamec, co se nedostal na vejšku? Skandál. Vietnamka, co chodí s Čechem bez vejšky? Skandál.

Poslední týdny jsem byla hodně na vážkách a nevěděla jsem, zda zůstat v Praze nebo se odstěhovat zpátky do Francie, Vietnamu, zkusit Kanadu, Nový Zéland, Antarktidu, no prostě odjet kamkoli jinam, protože jsem tu nebyla šťastná. I když jsem de facto neměla nač si stěžovat. Brzy se provdám za skvělého chlapa, do nové bezvadné rodiny, mám práci, která je perspektivní, rodina je zdravá a spokojená. Prostě žádný obláček na nebi. A přesto jsem chtěla víc. Chtěla jsem utéct do cizí země, kde najdu něco, co mě učiní šťastnou. Pochopila jsem však, že si to nejdřív musím srovnat v hlavě a najít štěstí sama v sobě a hlavně pro sebe. A případnou cestu ven brát jako výzvu ne jako záchranu. Vnitřní boj sama se sebou vedu tedy dnes a denně. Ale co se změnilo, je to, že to nechci vzdát. Už nechci utíkat. Chci umět si to štěstí najít všude, kde jsem a budu.

Takže ségra, jestli tohle zrovna čteš, nedělej věci, jenom aby ses někomu zavděčila. Věnuj svůj čas a své úsilí k tomu, abys našla, v čem seš dobrá, a co chceš v životě opravdu dělat! My tě budeme podporovat, i kdyby ses rozhodla, že se budeš živit profesionálním díváním se na seriály :-).