Víte, jak se cítí mladá Vietnamka, která se narodila ve Vietnamu, od osmi let žije v Čechách, kombinuje v sobě všechny možné evropské vlivy a přitom se snaží zůstat co nejvíc vietnamská? A jak se tato dívka cítí, když zrovna drží v ruce letenky pro 2 z Prahy do Hanoje? Pro sebe a svého Čecha. Čeká je totiž návštěva zbytku rodiny, která žije ve Vietnamu. Pro něho je to první cesta do Vietnamu, zároveň konečně pozná rodinu své vyvolené. Pro ni je to již několikátý návrat do druhé vlasti, ale tentokrát to bude prostě jiné, zcela jiné. Nebude tam mít svou milovanou babičku.

Ano, tou dívkou jsem já. A cítím se šťastně, protože se těším domů za rodinou, přáteli a Vietnamem. Zároveň však cítím i bolest a je mi neskutečně smutno. Mám strach, že Vietnam už nikdy nebude takový, jaký ho znám. Celou dobu, co jsem žila v Hanoji (prvních osm let života), jsem žila s rodiči pod jednou střechou s prarodiči. Střípky mých vzpomínek z té doby tvoří různé rodinné události a na žádné z nich nechybí babička. A pokaždé, když jsem se vracela do Vietnamu, tak můj jediný účel byl strávit co nejvíce času s rodinou, zejména prarodiči. Z taťkovy strany oba prarodiče již odešli, tak jsem trávila čas převážně v Hanoji s babičkou a dědečkem z mamčiny strany.

Všichni se mě ptali, proč jezdím do Vietnamu na celý 3-4 týdny a furt sedím doma a necestuju po Vietnamu. Sama babička mi říkala, že jí nebude vadit, když odjedu na nějakou delší dovolenou, že nemusím být pořád jen s ní v Hanoji. Já jsem to tak ale chtěla. Viděla jsem jí v očích smutek, když mě po obědové siestě nenašla vedle sebe. A to jsem se byla jen projet na kole v centru Hanoje na hoďku dvě:-)

Babička je pro mě symbol dobroty, upřímnosti a síly. Pomáhala vlastní rodině i cizím lidem. A nikdy za to nechtěla nic víc, než aby byli lidé k sobě hodní. Za války musela utíkat před bombami, které tehdy padaly na Hanoj. Prodávala květiny na ulici až do vyčerpání sil. Vyráběla vonné tyčinky a jezdila je na kole prodávat různě po městě. V dešti i horku. V noci i ve dne. Pár lidí na ni přitom bylo zlí a hrubí. Někteří ji odháněli ode dveří a u toho jí ještě nadávali. Také trpěla různými nemocemi způsobené špatnou stravou a přílišnou fyzickou námahou. Přesto vše vydržela s důstojností a ctí. Nikdy si nestěžovala. Babičce šlo hlavně o to nakrmit 5 dětí a přežít s nimi do konce války. Dělala všechno proto, aby se dočkala dne, kdy se její muž vrátí z války a všichni budou společně žít v míru, bez strachu z další bomby nebo nedostatku jídla.

„Vietnam tu ještě zůstane, ale já už tu brzy nebudu.“ Řekla mi babi, když jsem byla ve Vietnamu minule. Co na to říct, když to říká stará a nemocná žena, kterou zbožňujete jako nikoho na světě?
A co teď? Babi, ty už tu vážně nejsi. A já jedu domů. Už nemůžu říkat, že tam jedu za babi a dědou. Už tě nikdy neobejmu a nepředstavím ti svého snoubence. Ale navždy budeš (nejen) pro mě osoba, na kterou se dá vzpomínat jen v dobrém. Děkuji ti za to.