Víte kolik Vietnamců, kteří stejně jako já vyrostli v Čechách, skutečně dělá to, co je baví? Kolik z nás studuje či pracuje v oboru, který nás doopravdy naplňuje? Kolik z nás při volbě povolání poslouchalo spíše hlas rozumu než srdce?

Přiznám se, neznám odpovědi na své otázky. Proč se občas Vietnamci druhé generace (banánové děti chcete-li) nechávají ovlivnit názory rodičů, prestiží oboru či jinými vnějšími aspekty jako je jistota uplatnění či jistý příjem? Možná je to tím, že se jako celý národ trochu bojíme riskovat, a tak raději jdeme ve šlépějích zaručených receptů na úspěch? Krásným příkladem je třeba jídelníček zdejších vietnamských restaurací a bister. Až na světlé výjimky jsou téměř všechny na chlup stejné.

Bojíme se riskovat a být originální? Máme strach vystoupit z davu? Bojíme se snít? Bez mučení se přiznám, že já se teď fakt bojím. A tak hledám odvahu v lidech, kteří jsou pro mě velmi inspirativní. Jako například tyto tři ženy, které mě svojí prací hodně ovlivnily.

Slobodanku Radun jsem poznala před sedmi lety, když ji zaujalo téma, kterému se věnuji na tomto blogu. Svým řemeslem režisérky mě vždy fascinovala. Pokaždé když mluvila o svých projektech, cítila jsem z každé věty obrovské nadšení pro věc. Když jsem viděla na premiéře filmu MY 2, s jakou hrdostí a zároveň pokorou představuje svůj celovečerní debut, dmula jsem se pýchou. Dokázala to a zároveň zůstala s nohama pevně na zemi. Po zhlédnutí filmu se mi hrozně zachtělo zažít něco podobného. Euforii, štěstí a radost z úspěchu. Nehledě na to, co si o tom myslí okolí. Prostě tvořit a být na to hrdá.

Znáte Šťastný blog? Ne? No tak to se možná ochuzujete o super čtení, které člověka dokáže dostat i z té nejčernější nálady. I díky Báře Šťastné, autorce blogu, jsem přežila všechen ten stres, který se na mě čas od času hrnul ze všech stran. Baví mě, jak Bára svými příspěvky nutí člověka přemýšlet nad věcmi, které jsou krásné, a přitom tak obyčejné. Jsem jí vděčná za to, jak mi její články vždy vykreslí úsměv na tváři, aniž bych si to sama uvědomovala.

A to je přesně to, co bych svým psaním chtěla vyvolat u svých čtenářů. Takže pokud mé články čtete, protože se chcete dozvědět víc o menšině, která s vámi sdílí svůj druhý domov. Pokud vás moje řádky nutí myslet jinak než běžným způsobem. Pokud vás to prostě baví. Tak to jsou přesně ty důvody, kvůli kterým mě psaní přináší dvojnásobnou radost.

V kuchyni mám vystavenou jednu knihu. Jmenuje se Snídaně u Florentýny. Napsala ji Florentýna Zatloukalová, která se před pár lety rozhodla, že skoncuje s prací v zavřené kanceláři a začne se živit psaním blogu a knih o vaření. Tento příběh mě nenechal od první chvíle spát. Pořád jsem si v duchu říkala „Kéž bych mohla i já něco takového udělat.“ Každé ráno, když jsem odcházela do práce, dívala jsem se na Florentýninu knihu s jakousi lítostí nad sebou samou, povzdechla si, zabouchla za sebou dveře a uzamkla všechny myšlenky na své sny. Dnes už se na knihu dívám jako na inspiraci. Každé ráno si jí totiž dodávám odvahu a víru v naplněné sny.

Takže jo, zalehnu na matrace a budu bojovat s vlastním strachem z neúspěchu. Lepší než se za pár let probudit s pocitem, že jsem promarnila šanci žít svůj sen. Jak říká Richard Branson, zakladatel Virgin Group „Lidé, jež dokázali velké věci, jsou ti, kteří jsou ochotni se bát, ale nenechají se vystrašit.“

A co vy, milí čtenáři, jak velké jsou vaše sny?