Znáte ten pocit, když se hrozně těšíte, až znova navštívíte místo, které je vašemu srdci nejbližší? Místo, kde máte schované jedny z nejkrásnějších vzpomínek na dětství. Místo, kam se v hlavě vracíte pokaždé, když se vám stýská po rodině a vlasti. Pro mě je takovým místem Thanh Hóa. Snad žádné místo na světě ve mně nevzbuzuje tolik nostalgie jako město, odkud pochází můj tatínek.

Těším se, …

… až budu brázdit rýžová pole na kole
… až uvidím zelené louky, kde se pasou buvoli

… až si přes polední siestu pověsím mezi palmami houpací síť a budu si číst vietnamské pohádky, které mi čítávala babička, když jsem byla malá
… až budeme trhat kokosy z vlastní zahrady
… až budu jíst papáju, pomelo, banány i mandarinky přímo ze stromu
… až budu v noci pozorovat hvězdy a poslouchat asijské cvrčky a cikády
… až ucítím vůni rýže z každé domácnost

… až budu hrát tá lả (typická vietnamská karetní hra) s celou rodinou na dvorku
… až v kartách jednou konečně vyhraju, abych mohla někomu přes celý obličej namalovat černé čáry (barva se získává zespod hrnců)

… až budu jíst k snídani čerstvé rýžové nudle koupené od podomních prodejců
… až si k těm nudlím zamíchám pravou nefalšovanou omáčku z ústřic, která smrdí až do Hanoje
… až si budu se sestřenkami a bratranci zpívat karaoke
… až budu všem vyprávět o svém životě v Evropě
… až jim budu pouštět videa Karla Gotta, Hany Zagorové a dalších českých popstar

… až budu na trhu shánět ingredience na bramborový salát a řízek a budu se snažit ukuchtit českou večeři pro 20 lidí
… až zase pojedu na gastrovýlet se sestřenkami a ochutnávat delikatesy našeho kraje
… až zase budu o půlnoci hledat náš turecký záchod, abych porcelánovému bohu vrátila všechny ty delikatesy v tekuté formě, protože můj evropský žaludek holt nesnese za jeden večer zpracovat krevetové palačinky, nakládané uzené vepřové, rýžové palačinky, zmrzlinové jogurty a koktejly všech chutí a barev
… až mě zase budou nutit jíst psí maso, které se podává jen při speciálních událostech jako je například den úmrtí našeho dědy
… až si zase budu muset nenápadně s miskou odběhnout, abych to psí maso někomu střelila, aniž by si toho někdo všiml a neurazil se

… až si opět prohlédnu staré fotky z rodinného alba, která máme uchovaná v domě, kde bydlela babička
… až si u sousedů pohladím vietnamské koně, co vypadají jako zakrslí poníci
… až budu se strejdou pátrat po hrobu dědečka a modlit se, že neklečíme u cizího
… až celé odpoledne budu chodit po příbuzných a budu se snažit zapamatovat si jejich jména

… až se sejde naše rodina o zhruba 50 lidech a budeme jíst v sedě na dvorku
… až strejdům přivezu z Evropy drahé koňaky a oni to budou míchat s ledem nebo kolou, případně to ani nedopijou a vyndají si vlastní domácí rýžové víno
… až budou všichni strejdové hromadně zpívat opilé balady, přestože si každý dal maximálně 2 panáky
… až letos Kuba všechny mé strejdy ožere

… až si prohlédnu všechny obrazy, které nově namaloval můj nejoblíbenější strejda
… až se bude stejný strejda pokoušet s Kubou mluvit česky
… až budu všem vysvětlovat, v čem spočívá práce copywritera
… až se na mě přisajou pijavice, až budu po kolena v rýžových polích za účelem pomoci rodině s letošní úrodou

… až Kuba všechny mé příbuzné pozdraví vietnamsky a bude to znamenat pes, kočka nebo záchod
… až pojedu k moři, 17 km od naší vesnice, u kterého jsem strávila všechny letní prázdniny, když jsem žila ve Vietnamu


Více na mém webu Doimoi.