Maminko, tatínku, milí čtenáři, píšu vám vzpomínku ze svých cest po Vietnamu. Jistě víte, že vám píše vaše blogérka Slunečnice :)



Sedím v Hoi An, tedy přesněji řečeno na vesnici vedle Hoi An. Tentokrát jsme se rozhodli při výběru ubytování opustit rušné centrum měst a užít si trochu klidu v homestay (bydlení u místních lidí). Jsme tedy v bungalovu, který leží uprostřed kokosové plantáže. Již máme za sebou největší města Vietnamu (Ha Noi, Nha Trang a Da Nang), a tak je to tady pro mě ráj na zemi. Ideální místo na psaní a trošku odpočinku!



O namlouvání a schvalování v Hanoji a Thanh Hoa vám povyprávím později. Tenhle článek věnuji Hoi An a nejkrásnějšímu úsměvu, který jsem dosud ve Vietnamu viděla.

Tady je:



Hoi An je nádherné město, avšak může návštěvníka dosti zklamat. Je zapsán do seznamu památek UNESCO, a tak je tu po celý rok strašně moc turistů. Tím pádem je na ně celé město orientované. Najdete tu přes 600 obchodů, kde se prodávají lampióny, oblečení a suvenýry, také vám tu ušijou do 24h šaty z hedvábí na míru. Neustále vás tu otravují pouliční prodavači nabízející jídlo a pití. Volají na vás i z obchodů a restaurací. Je to nesmírně únavující a otravné. Je vidět, že město žije vyloženě jen z turistů a místní se stali velmi pěnězuchtiví, a až nezdravě chamtiví.

Narozdíl od dalších turistických měst v Hoi An nenajdete žádné mrakodrapy ani vysoké domy, čímž město působí velmi útulně a roztomile. Atmosféru doplňují žluté zdi (pozůstatky po dobách francouzské kolonizace), všudepřítomné barevné lampióny a krásná zeleň v zahradách i ulicích.





Co mě ale dostalo byl fakt, že jsme po 15h museli zaplatit vstup do starého města. Sice chápu, že to jde na údržbu historických památek města, ale tak nějak mi to narušilo celkový dojem z tohoto malebného města. Zrovna, když mě Kuba uklidňoval, jelikož jsem znechuceně nadávala česky, tak jsme narazili na roztomilou dvojici stařečků, co seděli v loďce a nabízeli nám projížďku po řece. Ihned jsem poznala, že je to babi Xong z fotek známého francouzského fotografa Réhahn. Ten úsměv byl totiž přesně jak z jeho fotek, prostě a jednoduše nezaměnitelný.

Bez váhání jsem nastoupila do lodi. Babi se s dědou totálně rozjasnili a rukou pobízeli i Kubu, aby nastoupil. Ovšem my usoudili, že by tu loď mohl se svojí evropskou muší váhou taky rozbít, tak jsem jela jen já. Kuba mezitím popíjel pivo v místní hospodě. Sice mu to bylo trochu líto, ale zas lepší než lovit staříky z vody :-D



Během projížďky starým městem se mě babi Xong vyptávala na to, odkud jsem, kolik mi je a zda už máme s Kubou mimčo. Já jsem se od ní dozvěděla, že se v Hoi An narodila a s manželem se znají od malička a oba v Hoi An vyrostli. Jezdí loďkou jen ve dne, protože je to dost únavné, ale baví je to. Je jí 78 let a má vnoučata jak od dcer, tak od synů. Nevím, jestli je to teda všechno pravda, protože jsem jí rozuměla tak každé druhé slovo. Krom toho, že byla babi úplně bezzubá, tak měla ještě středo-vietnamský přízvuk nejtvrdšího rázu :-) Připomíná mi staré babičky z tátovy vesnice. Moudrá, milá a naprosto okouzlující. Pravá vietnamská babička.

Po 30 minutách jsme zakotvili zpátky u břehu. Když jsem vystupovala z lodi, babi Xong přihopsala ke svému muži a požádala mě, ať jim udělám fotku.



I já se s vámi zatím loučím. Už konečně zalezlo sluníčko, koruny kokosových palem začínají větrem vát. Je čas vzít kolo a vydat se do města a nechat si ušít pár hedvábných šatiček :) Mějte se, ozvu se vám z další destinace!