Se učit, se učit, se učit, pravil Mireček z básníků. Totéž říkají dětem i vietnamští rodiče.

Mí spolužáci se v deváté třídě rozmýšleli, na jakou střední školu jít. Ale já jsem měla rozhodnuto už snad v sedmi letech. Čekalo by se vůbec ode mě, že bych šla jinam než na gymnázium?

Ne všechny vietnamské děti samozřejmě studují gymnázium, ale velká většina jich tam opravdu sedí. Učí se od rána do večera, po vyučování mají místo zájmových kroužků doučování a aby nezlenivěly přes letní prázdniny, tak jim rodiče platí soukromé učitelky.

Jednou jsem se zeptala svých českých spolužáků, proč se učí. Překvapila mě jejich prostá odpověď, že prostě jen tak, nebo protože je rodiče nutí. My, Banánovci, bychom asi odpověděli trochu jinak.

Jak jsem už v jednom z předešlých článků zmínila, ve vietnamské komunitě v Česku se informace šíří rychle a o každém se ví všecko. Informace o tom, zda jste se dostali na gymnázium či ne, zda jste udělali řidičský průkaz hned napoprvé, zda se učíte na samé jedničky se šíří světelnou rychlostí. Takže mladý člověk musí čelit neustálému tlaku, vycházejícímu z vlastní rodiny a zároveň i z celé komunity. Padá na nás velká zodpovědnost.

Studium a vzdělání jsou zkrátka pro vietnamský národ extrémně důležité.