Ubrečené mámy s nově narozeným miminkem v náručí odcházející z nemocnic s depresí, protože na ně byly v porodnici sestřičky hnusný. Nešťastné těhule, co musí jít na rizikový, protože je vystresuje neprofesionální gynekoložka.

Zoufalé manželky doma brečí, protože si nevědí rady, co s řvoucím kojencem, jehož trápí svědivá kůže. Nevyspalé maminky, co v noci k dítěti vstávají 30 krát, a přitom ani netuší, jak potomkovi pomoct.

Všechny do jednoho ale před doktorem mlčí, poslušně kývou, předepsané léky koupí, ale rovnou vyhodí, nebo nenápadně odcházejí k jinému lékaři bez vysvětlení.

A mně pokaždé vrtá hlavou PROČ? Proč proboha skoro 30 let po Sametové revoluci se Češi bojí ozvat a raději drží hubu? Proč si myslí, že doktor je něco jako nadčlověk, tudíž se nemůže nikdy mýlit?

Protože mají strach ze „zbytečného“ konfliktu? Z obavy, že se o nich bude ve městě povídat jako o žalovníčkovi a potížistovi? Protože stejně doktor ví nejlíp? Protože hloupý pacient je ten, který se vzdělává? Protože do nich rodiče nalévali hesla jako: „Jen nehas, co tě nepálí?“

Takové ženy potkávám skoro denně. S takovými jsem ležela v porodnici a potkávám je na ulicích, v kavárnách, na dětském hřišti i v čekárnách u doktora. Všechny se shodnou na tom, že jestli si někdy budu na doktora stěžovat oficiálně, tak mě určitě podpoří. Jo jo, ženský. Tak určitě :) Zkuste to nejdřív samy z očí do očí.

Vím, že lékaři nejsou u nás dostatečně placení. Vím, že české zdravotnictví je jedno z nejlepších na světě. Takže horší už to být nemůže. Naopak. Zpětnými vazbami od pacientů se doktoři můžou jen zlepšovat. Stejně tak i pacienti.