Jet do Čech a „neochutnat“ Češku je jako jet do Itálie, aniž byste si dali pravou italskou pizzu. Tak nějak zní nepsané pravidlo pro každého Vietnamce v Čechách.

O Češkách se mezi mými krajany totiž povídá, že jsou oproti Vietnamkám více sexuchtivé. Pojem nezávazný sex nebo sex na jednu noc pro ně neznamená ostuda pro celou rodinu a zatracení celého rodu. Když do toho přidáme ještě pro Asiaty exotický vzhled, je jasné, že se ono pravidlo snaží dodržet téměř každý Vietnamec. Když se řekne Češka, Vietnamci si představí vysokou prsatou blondýnu s dlouhýma nohama, co ráda dá (i když není sama).

„Vypadáš dosti…česky,“ povídá mi na přivítanou strejda. Bylo mi 18 a naposled mě viděl před 10 lety. Mezitím jsem nakynula do ženských tvarů, které se mezi mými krajanky zřídkakdy vyskytují. Když ve Vietnamu máte víc jak 50 kg, vaše boky nemají míry školačky a prsa máte větší než dvojky, jste tlustá. Diplomatičtěji řečeno – jste česká buchta.

„Jsou všechny Češky pihovaté?“ ptá se mě zvědavá sestřenka. Zrovna se díváme na televizi a v reklamě se objevila nějaká Evropanka s tvářemi poseté pihami. Pihy – pro Čechy naprosto běžný jev jsou pro našince obrovským zdrojem fascinace. Ovšem, nenechte se mýlit, vidí je spíš jako vadu na kráse. Ve Vietnamu jsem ještě nikdy neviděla pihovatého člověka. Za to tady v Čechách jsem už potkala pár Vietnamek, kterým se po letech pod evropským sluncem pár pih na tváři objevilo. Většina se to snaží zamaskovat všelijakými krémy a každodenním make-upem. Vůbec nechápu proč. Já jsem třeba vždycky chtěla být zrzatá a pihovatá.

Vietnamci vůbec nechápou, proč se Češky tak rády opalují. Honba za bronzovou pletí jim připadá padlá na hlavu. Normální (tedy zimní) pleť Evropanek je pro ně totiž sen, za který jsou ochotné platit nemalé peníze. Některé to zaženou tak daleko, že využijí i služeb plastické chirurgie. Všechny chodí ven jen ve slunečních býlích, zahalené do šátků a rukavic, aby nikde nečouhal ani malý kousek pokožky. Utrácí nehorázné částky za kosmetické přípravky, aby docílily co nejbělejší pleti. Ta taktéž jakýmsi způsobem vyjadřuje jejich společenský status. Být bílá znamená být zdravá a bohatá, protože nemusí pracovat na slunci.

„Hlavně si neber Češku,“ takto zní rada každé vietnamské matky směrem ke svým synům. Když si chlapec domů přivede českou dívku, jeho rodina to bere jako úlet v mládí. Předpokládá se (nebo se za to celý rodinný klan modlí), že až nadejde čas, poslušný syn zmoudří, opustí Češku a najde si vhodnou Vietnamku. Proč? Protože se všeobecně má za to, že česká snacha je moc líná a pohodlná, aby vypomáhala tchýni při rodinných sešlostech. Slýchávám též předsudky o tom, že jsou moc drzé, odmlouvají, jsou nevěrné, málo vaří, nepečují pořádně o manžela ani děti a ve stáří se nepostará o jeho rodiče. Většina vietnamskou-českých vztahů krachne právě tehdy, když manžel onemocní. Tehdy si uvědomí, že vietnamská manželka by o něho asi lépe pečovala.

„Češky jsou pěkné tak do 35, pak mají děti a už se o sebe moc nestarají. Mají povadlá ňadra, špeky a ve stáří už se neudržují vůbec,“ povídá teta, když si v kuchyni povídáme. Takhle to vidí nejen ona. Dokonce i můj vlastní manžel mi jednou z legrace tvrdil, že si vzal Vietnamku, protože stárneme pomaleji a jsme krásné i ve stáří. Je pravda, že takové francouzské důchodkyně jsou šmrncovní, i když chodí oholi. Namalují se a vyfiknou se, přestože jdou jen do obchodu. A všechny voní drahým parfémem. Na druhé straně málokterá česká babička by se obešla bez květované zástěrky. A co si budeme nalhávat, Češky s věkem opravdu kynou.

Původní text byl vydán v Moje psychologie 8/2018