Uběhly skoro tři měsíce od mého prvního příspěvku, kterým jsem odstartovala vlnu zájmu o „banánové děti“. Je čas se ohlédnout zpátky a zkusit to zrekapitulovat s trochou sebekritiky.

Mé blogy vyvolaly pro mě překvapivý zájem veřejnosti, novinářů i vietnamské komunity. Objevila se řada novinových článků o Vietnamcích v ČR a svůj blog si založilo několik dalších „banánových“ blogerek.

Část vietnamské komunity se proti mým článkům začala bouřit. Připadám jim „málo vietnamská, povrchní a neobjektivní“. Některé jejich kritické připomínky bych proto ráda dovysvětlila.

Poslední dobou slýchám od svých vrstevníků-krajanů, že výraz „banánové děti“ je dosti povrchní a trochu urážlivý. Když mi Martin, kamarád z Klubu Hanoi a režisér nového filmu o „banánových dětech“, tento neologismus vysvětloval, ihned se mi zalíbil. Přijde mi výstižný a vtipný. Samozřejmě to člověk musí brát s nadhledem a nebrat význam doslova.

Generace mladých Vietnamců v ČR není ojedinělý případ. Řešíme obdobné problémy jako jakákoli mladá generace žijící v cizím státě. Jistě, pouhá dvě slova nepopíšou do hloubky něco, co se vytváří a rozvíjí již desítky let. Nevím, odkud se přesně vzal pojem „banánové děti“, ale takové pojmy se neužívají jen v ČR. Například ve Francii se též píšou články o mladých Asiatech. Slyšela jsem také, že přistěhovalci z francouzských předměstí si říkají „bounty“ (kokosová tyčinka s čokoládovou polevou). Asi to bude jakýsi příznak novodobé integrace a multikulturnosti.

Psaní blogů jsem brala, beru a budu brát jako zcela subjektivní komentář k věcem, které mě obklopují. Mé názory vycházejí z mých vlastních zkušeností a samozřejmě že mohou být velmi odlišné od ostatních Vietnamců. Blogy se nedají psát zcela objektivně. Většina článků, možná krom odborných studií, je psána s nutnou dávkou subjektivity. Ovšem jestli jsem někoho (ať už svým stylem psaní či pojmem „banánové děti“) urazila nebo dokonce někomu ublížila, tak se omlouvám.

Já ale mám bohužel (nebo bohudík) ve zvyku říkat věci na rovinu a bez obalu. Každý jsme ale z jiného těsta a ne všichni „banáni“ vnímají věci jako já.

Přiznávám, že„konfuciánské tetky“, jak jsem v článku v LN nazvala síť drben v SAPĚ, centru naší komunity, si asi nezasloužily tak ostrou kritiku, jakou jsem jim uštědřila. Jedna kolegyně, též blogerka, jejich „zvyk“ obhajuje nedostatkem vietnamského bulváru na českém trhu. Mě zas chyběla možnost se vyjádřit a sdělit, že mi jejich rozebírání cizích problémů vadí.

Faktem je, že mi trochu chybí pravé konfuciánské tety a babičky, které jsem poznala ve Vietnamu. Ty nemusí denně rozebírat, kdo zas zhubnul, kdo přibral. Naopak, svými laskavými slovy dokáží člověka pohladit a povzbudit i poradit. To je to, co nám pomáhá při hledání „kořenů“.

Všimla jsem si, že jeden odstavec z článku v LN byl často špatně pochopen. Citovala jsem tam jednu šestnáctiletou Vietnamku, která prohlásila, že je SAPA plná hulvátů, nevzdělanců a úchylů. S jejím názorem se samozřejmě neztotožňuju, jak si někteří čtenáři mylně myslí. Moji vlastní rodiče jsou maloobchodníci a já jsem na ně nesmírně hrdá, vážím si jich a zároveň je obdivuju. Prodávají v obchodě od nevidím do nevidím a přitom oba dosáhli vysokého vzdělání. Bez náznaků sebelítosti, bez pocitů z nespravedlnosti. Proto doufám, že si moje krajanka v budoucnosti uvědomí, že v tržnicích nejsou jen nevzdělanci, ale naopak. Dokonce bych řekla, že mnohdy za stánkem stojí o moc moudřejší lidé než ti, kteří sedí za stolem na konzulátech.

A proč nepíšu o své komunitě jen v dobrém? Proč poukazuju spíš na citlivé záležitosti a problémy, které by měly zůstat tiše a nepovšimnutě jen v naší komunitě? Není to tím, že bych se z ní chtěla vyčleňovat a stát se Češkou navzdory svému původu. Není to ani tím, že bych chtěla prezentovat Vietnamce ve špatném světle. Prostě mi přišlo, že když žijete v dvou paralelních světech, tak to má jak skvělé výhody, tak i jisté nevýhody.

Bohužel jsem si neuvědomila, že Vietnamci opravdu neradi slyší kritiku. Možná jsem se měla vyjadřovat víc diplomaticky. Je fakt, že přednášky o mezinárodním diplomatickém jednání jsem ve škole trochu zanedbávala :-).

Jak to výstižně již napsala jedna moje kolegyně na idnes.cz : „Vietnamství je v srdci a nemusí se zbytečně demonstrovat, člověk to prostě musí cítit“.

Žádné oslavné ódy na Vietnam ze mě pravou Vietnamku neudělají. Patetická, skoronicneříkající slova mi jsou cizí, takže buď je vietnamství z mých článků cítit, nebo ne.


Zde najdete odkaz na článek v LN: Banánové děti v české džungli