Nesmyslných článků o Číně, které se občas mihnou v médiích, si obvykle nevšímám, tentokrát mi to nedá. Článek literárního kritika Štefana Švece, který se v Právu pustil do odkrývání tajemství Asie, je totiž nejen hloupý, ale i urážlivý. Připomíná časy, kdy bílý muž kráčel Asií a u vědomí vlastní nadřazenosti suverénně klasifikoval jinakost jejích obyvatel, o nichž nic nevěděl. Při pohledu na tvář autora, která se na nás sympaticky usmívá z fotografie v Právu, usuzuji, že ani neví, jaké nehoráznosti říká.

Švecův článek s duchaplným názvem Co asi je Asie vyšel v Právu 2. června (dostupný na http://www.novinky.cz). Na článek mě upozornila moje učitelka, která nevěřila vlastním očím, a ptala se, jestli jsem už něco takového četla. Text je vystavěn na několika chatrných argumentech posbíraných bůhví kde, o to větší je však suverenita jeho závěrů.

Autor nejprve v krátkém prologu žasne nad uniformitou korejských příjmení a vyvozuje z toho, že pro Korejce je „lidí ve skutečnosti mnohem míň druhů, než si my v Evropě myslíme“. Hned na začátku tak na konkrétním příkladu formuluje názor, který dále rozvede na materiálu čínského jazyka a čínského myšlení.

Autor — který se zřejmě právě něco dozvěděl o čínštině — má potřebu čtenářům tento jazyk představit. Protože však čínsky neumí, dopadá to prachbídně. Nejprve se dovídáme, co všechno může znamenat slovo ping. Tuším, co má autor na mysli, a vidím také, jak zásadně se mýlí (kupříkladu jablko se nikdy neřekne ping, ale vždy pingguo). Avšak více než nepřesné informace o čínském jazyce je na článku udivující rychlost, s níž autor od povrchních jazykovědných pozorování dospívá k soudu o Číňanech a „východoasijských národech obecně“, kteří prý si „vyvinuli úplně jiný druh jazyka, a tím pádem jiný druh myšlení, než máme my“. Dochází zde k antagonizaci „Asiatů“, autorem označených také — bezpochyby v zájmu oživení stylu — jako „šikmoocí“, a Evropanů, tedy v logice autorova jazyka těch bílých. Na rozdíl od Evropanů, kteří při vyřčení slova strom prý chápou „co to znamená růst ze země, vlnit se ve vzduchu a bublat fotosyntézou“, šikmoocí Asiaté „myslí ve vztazích“ (?), což se prý projevuje například v tom, že slovo „antilopa může podle slovníku znamenat i zvuk tekoucí vody“.

To nejhorší však přichází v závěru. Předchozí konstrukce o jinakosti Asiatů založené na neslučitelnosti jejich jazyka s tím, jak mluvíme „my“ — tedy zřejmě s jakýmsi společným jazykem evropským (aspoň tak domýšlím předchozí argumentaci) — vede autora k přesvědčení, že ti divní lidé na východní polokouli nechápou, co je to individualita, a nemají potřebu soukromí ani svobody. Co by si asi pomyslel, kdyby vzal v potaz, že v Číně každé dítě dostává neopakovatelné jméno sobě na míru — na rozdíl od Čechů, kteří projevují trapný nedostatek smyslu pro individualitu, když třetina z nich se musí podělit o pouhých devět křestních jmen.
Článek je výrazem přesvědčení o principiální a provždy dané nesouměřitelnost Asiatů a Evropanů — tedy alespoň potud, pokud oni budou mluvit svým asijským jazykem a my svým evropským. Nesouměřitelnost obou světů pak ještě v závěru dokresluje postřeh z jiného soudku — totiž že snahy Evropanů napodobit čínské a japonské umění či duchovní praxi jsou nesmysl.

Ústřední myšlenka článku ignoruje běžně dostupná fakta i zdravý rozum, recykluje sto let staré stereotypy a je výrazem rasismu, kterého si autor nejspíš vůbec není vědom. Pro mě nejvíc zarážející je skutečnost, že autor je literární kritik, tedy předpokládám, že člověk s vysokoškolským vzděláním založeným na humanistických tradicích a zaměřeným na schopnost kriticky číst text a promýšlet mechanismy mezilidské komunikace. A nejspíš se učil i angličtinu, tedy jazyk, o němž zjevně neví, že je typologicky bližší asijské čínštině než evropské češtině (viz Aleš Klégr, Petr Zima a kolektiv: Světem jazyků. Praha: Albatros, 1989).