Demonstrace na jaře 1989 v Pekingu a dalších městech Čínské lidové republiky završily deset let poměrně otevřených diskuzí o úskalích politického systému založeného na vládě komunistické strany a také uzavřely první dekádu hospodářských reforem započatých po Kulturní revoluci. O deset let dříve, na přelomu let 1978 a 1979 proběhlo hnutí Zdi demokracie, během kterého Wej Ťing-šeng uveřejnil manifest s názvem Pátá modernizace požadující demokratickou proměnu politického systému. Hnutí bylo potlačeno, jeho představitelé pozatýkáni a odsouzeni za podvracení státní moci. Nejvyšší trest, patnáct let těžkého žaláře, dostal právě Wej Ťing-šeng.

Názory demokratických aktivistů poprvé veřejně vyslovované v krátkém období tohoto „Pekingského jara“, jehož někteří představitelé se odvolávali na socialismus s lidskou tváří československého jara 1968, byly exemplárně potrestané. Dál se však o nich diskutovalo v soukromí, mezi řádky literárních děl, v symbolické zkratce ve filmu a stále častěji v polooficiálních odborných debatách a také v „salónech demokracie“ na půdě univerzit a za účasti význačných intelektuálů. Požadavky na svobodu slova a politické reformy zaznívaly také během studentských demonstrací menšího rozsahu ve druhé polovině 80. let.

Protesty za svobodu politickým vězňům

Na počátku roku 1989 propagátor demokracie astrofyzik Fang Li-č´ poslal dopis Teng Siao-pchingovi jako nejvyšší autoritě v komunistické straně s prosbou o propuštění politických vězňů. Fang Li-č´ jmenovitě uvedl Wej Ťing-šenga a ve svém apelu se odvolával na blížící se významná výročí toho roku: založení Čínské lidové republiky v roce 1949 a Hnutí 4. května 1919 považované za symbolický počátek čínské modernizace. Fang Li-č´ také uvedl dvousté výročí Francouzské revoluce a vyzvedl její hodnoty „volnosti, rovnosti a bratrství a lidských práv“, které označil za „všeobecně respektované po celém světě“.

Krátce po tomto dopise a nezávisle na něm básník Pej Tao s přáteli adresovali podobnou výzvu nejvyššímu vedení komunistické strany. Podepsalo ji několik desítek významných čínských intelektuálů, včetně básnířky Ping Sin a dalších představitelů čínské kultury meziválečného období. K dopisu se také připojili signatáři v zahraničí. Následně se objevily ještě dva podobné dopisy, jeden z nich adresovaný čínskému parlamentu.

Do té doby v Čínské lidové republice nevídané výzvy k propuštění politických vězňů a vyzvednutí hodnot demokracie a lidských práv umožnila relativně liberální atmosféra té doby. Diskuse o politických reformách probíhaly dokonce uvnitř komunistické strany a s myšlenkami politického uvolnění sympatizoval Chu Jao-pang, do roku 1987 generální tajemník strany.

Uvnitř stranických struktur však existovala silná konzervativní opozice proti jakýmkoliv reformám, „buržoazní liberalizaci“ a „duchovnímu znečištění“, která se opírala o autoritu Teng Siao-pchinga. Konzervativci dosáhli toho, že Chu Jao-pang byl ze své nejvyšší funkce sesazen. Debaty o demokracii to však neumlčelo a Chu získal značnou popularitu mezi studenty.



Veřejnost vnímala tento krok jako nespravedlnost, a když 15. dubna Chu Jao-pang nečekaně zemřel, jeho smrt vyvolala spontánní projevy soustrasti. 17. dubna na náměstí dorazila první skupina studentů s věnci a transparenty, které umístili na Pomník hrdinů čínského lidu představující symbolické centrum Číny a jejích aspirací stát se moderním, svobodným a spravedlivým státem.

V následujících padesáti dnech se rozvinulo protestní hnutí, které zpočátku vedli studenti, ale postupně se k nim začali přidávat lidé různých profesí a společenského postavení. Výrazně se zapojili učitelé a vědci, novináři, umělci. Mladý dělník Chan Tung-fang s přáteli založil nezávislé odbory. Protesty se rozšířily i do dalších velkých měst a během května se staly celočínskou záležitostí.

Hlavním požadavkem demonstrantů byl dialog s vedením komunistické strany o zahájení politických reforem. S tím úzce souvisel požadavek svobody slova, právo zakládat nezávislé společenské organizace, ale také protesty proti korupci a sociální nespravedlnosti jako důsledku protržních reforem, z nichž nejvíc profitovali straničtí funkcionáři.

Názory účastníků a průběh protestů, které vyvrcholily brutálním zásahem armády, podrobně představuje dvoudílný dokumentární film Gate of Heavenly Peace dostupný na YouTube. Étos protestů dokonale zachycuje slavná fotografie „tankmana“, neznámého muže, který se den poté, co v ulicích Pekingu armáda podporovaná tanky střílela po lidech, v rozhořčení postavil do cesty koloně tanků.

Ohlasy v Československu

Sdělovací prostředky socialistického Československa o událostech jara 1989 neinformovaly. První zpráva se objevila až den po krvavém potlačení protestů, kdy začalo probíhat zatýkaní studentských vůdců. Tehdy se u nás objevila zpráva, že v Číně byl zažehnán pokus o kontrarevoluci. Ačkoliv Čínská lidová republika oficiálně od roztržky se Sovětským svazem v roce 1959 patřila mezi naše nepřátele, v této věci jí českoslovenští soudruzi vyjádřili podporu.

Probíhající protesty jsme sledovali prostřednictvím zahraničního vysílání a občas se někomu z nás dostal do ruky zahraniční tisk, nebo jsme se dokonce setkali s někým, kdo v Pekingu osobně byl a nadšeně vyprávěl o úžasné atmosféře mezi demonstranty, kteří si užívali do té doby nepoznaného pocitu svobody. Nikdo netušil, jak demonstrace skončí, a zpočátku jsme záviděli Číňanům, že ve statisících zaplnili hlavní pekingské náměstí a nebojácně požadují dialog s vládou.

Protestům a jejich požadavkům jsme dobře rozuměli, stejně jako Číňané jsme toužili po občanských svobodách a demokracii. Poslední samizdatová Revolver revue č. 13 zařadila v létě 1989 blok o událostech v Číně během protestů a po nich. Náš „Tchien-an-men“, se šťastným koncem, přišel na podzim 1989, kdy v Číně pokračovalo zatýkání a nastupovala normalizace „s čínskými rysy“, která trvá dodnes.

DeníkReferendum 4. 6. 2020