Kritiku konání zimních olympijských her v Pekingu kvůli hrubému porušování lidských práv odmítají sportovci i olympijské výbory coby zbytečnou politizaci sportovního klání. Samo rozhodnutí konat hry v Pekingu je však z podstaty politické.

Pro pochopení toho, jak úzký je vztah mezi politikou a konáním olympijských her v současné Číně, je třeba znovu připomenout povahu čínského politického zřízení, které je ve své podstatě i ve svých oficiálních postojích s hodnotami olympijského hnutí neslučitelné.

„Nová Čína“, jak samu sebe nazývá v domácí propagandě, byla po vítězství v krvavé občanské válce od základu vybudována za pomoci sovětských poradců a podle vzoru politického zřízení SSSR Stalinovy éry. V tomto duchu se Čínská lidová republika dodnes slovy své ústavy profiluje jako „demokratická diktatura lidu v čele s dělnickou třídou ve spojenectví s rolníky“.

V čínské ústavě se sice výslovně nehovoří o vedoucí úloze strany, konstatuje se tu však, že „socialistický systém je základním systémem Čínské lidové republiky“ a jeho „narušování jakoukoliv organizací či jednotlivcem je zakázáno“. Každý čínský občan ví, že „socialismus“ zde znamená vedoucí úlohu strany ve všech jejích projevech, včetně odmítnutí základních občanských práv i nezávislého soudnictví.

Komunistická strana v duchu leninského pojetí samu sebe představuje jako avantgardu čínského lidu, jejž vede k utopické budoucnosti, v posledních letech zejména pod nebezpečně nacionalistickým heslem „velkého znovuzrození čínského národa“. Komunistická strana oprávněnost svého výlučného postavení opírá o ideologii „vědeckého poznání společenského vývoje a jeho historických zákonitostí“.


To prý stranu opravňuje k „řízení společnosti“ v zájmu „absolutní většiny lidí“, přičemž jednotlivec má v tomto uspořádání místo pouze jako vykonavatel vůle strany, a je-li třeba, své osobní zájmy musí být kdykoliv připraven obětovat zájmům „všeho lidu“. Co jsou to tyto zájmy lidu, ovšem nerozhoduje nikdo jiný než orgány komunistické strany, od nejvyššího stranického vedení až po tajemníky místních organizací, kteří si tak mnohdy zajišťují také svoje osobní výhody.

Jinými slovy, tento stát je svou institucionální a ideologickou povahou dodnes stalinský — s tím rozdílem, že po krachu plánovaného hospodářství se starý politický systém zachránil částečným zavedením nových tržních principů do ekonomiky a řízeným přístupem zahraničních firem na čínský trh. Úspěch reforem zajistilo neomezené zapojení Číny do globální ekonomiky, vynucený transfer technologií a know-how z vyspělých zemí, pokud jejich firmy chtěly v Číně podnikat, a to vše v kombinaci s různými omezeními pro přístup zahraničních firem na domácí trh.

Nezanedbatelným faktorem rychlého hospodářského růstu země, o němž se zpravidla mlčí, je také systém registrace domácností chu-kchou. Ten podstatnou část obyvatel žijících na venkově dědičně odsuzuje do role moderních otroků bez možnosti efektivně hájit vlastní zaměstnanecké zájmy, bez práva stěhovat se s rodinou do měst, kde pracují v továrnách, bez možnosti dát svým dětem vzdělání a lepší budoucnost.

Ztracené iluze o konvergenci

Po zhroucení východního bloku a pádu Berlínské zdi řada významných sociálních vědců na Západě došla k přesvědčení, že čínský politický systém se musí zhroutit také a je jen otázkou času, kdy se demokratizuje. Na západě se rozšířil názor, že s rozvojem čínské ekonomiky a v důsledku propojení Číny se světem se utvoří silná střední třída. Ta se podle předpokladů měla začít hlásit o svá občanská práva a diktaturu proměnit mírovou cestou — podobně, jako se to stalo v 80. letech na Tchaj-wanu — v demokratický stát.

Přispět k tomu měly i velké mezinárodní akce pořádané v Číně, jež měly za cíl umožnit setkávání a vzájemné poznávaní, výměnu informací a v důsledku toho posílení procesu konvergence. Čína a Západ se v rámci tohoto procesu měly sblížit na společné platformě sdílených ekonomických zájmů a s tím související potřeby otevřenosti, individuální iniciativy a záruk právního státu.

Právě s tímto přesvědčením se kdysi vedla i jednání o pořádání letních olympijských her v Pekingu, které nakonec Mezinárodní olympijský výbor na druhý pokus odsouhlasil pro rok 2008. Stalo se tak s příslibem čínské strany, že pořádání olympijských her přispěje k otevřené výměně informací a zlepšení situace v oblasti lidských práv v Čínské lidové republice.

Nic takové se však nakonec nestalo, naopak vývoj šel opačným směrem. Místo postupné liberalizace společenského systému a vytvoření právního státu došlo k utužení stávajícího režimu. Od nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga (2012) je naprosto jednoznačné, že se transformace politického systému v dohledné době konat nebude.

Vypovídají o tom systematické kroky jeho administrativy, které směřují k posílení represivní povahy režimu a zdokonalení kontroly a indoktrinace obyvatelstva za pomoci moderních technologií. Si Ťin-pching se odvolává na „návrat k původní myšlence“ komunistické revoluce a „západní myšlení“ znovu označuje za ohrožení státní bezpečnosti.

Probíhá cenzura školních osnov a učebnic ve snaze vymýtit z nich „západní hodnoty“, čínská média se „musí jmenovat strana“, posilují represe nepohodlných názorů publikovaných na internetu. Majitelé nezávislého nakladatelství v Hong-kongu, které vydávalo literaturu faktu odhalující skandály komunistických funkcionářů, dokonce byli tehdy ještě v rozporu s platným zákonem uneseni do Číny a tam souzeni.

Pokusy dělníků hájit své zájmy proti zaměstnavatelům končí stíháním, proběhl masivní zátah na nezávislé advokáty, kteří obhajovali občany bránící se soudní cestou proti svévoli úřadů. Soukromé firmy, které byly ještě před deseti lety považovány za hlavní zdroj postupné liberalizace poměrů v zemi, mají dnes ze zákona za povinnost zřídit si stranickou organizaci a řídit se jejími doporučeními. Stranické organizace musí mít i pobočky zahraničních firem působících na území ČLR.

A nejen to, v posledních letech jsme svědky toho, že ve své povaze stalinský čínský režim do světa šíří narativ o „přednostech politického zřízení socialismu s čínskými rysy“ a systematicky pracuje na tom, aby se Čína stala novou normotvornou mocností.

Názorným příkladem, jak si šíření svého modelu Peking představuje, je dění v Hong-kongu. Bývalá britská kolonie byla přičleněna k Čínské lidové republice na základě mezinárodní dohody, zaručující obyvatelům Hong-kongu veškerá občanská práva a nezávislé soudnictví a obsahující příslib plně demokraticky volené samosprávy. Když však zesílily požadavky na zavedení dlouho odkládané slíbené reformy volebního systému, pekingské vedení přijalo Zákon o státní bezpečnosti, na jehož základě dnes dochází k likvidaci donedávna legální hongkongské opozice, úřady zavírají nezávislá média, probíhají čistky ve školství, kde se zavádí „patriotická výchova“, a obyvatelstvo je zastrašováno.

Olympijské ideály v Čínské lidové republice

Před více než sto lety Pierre de Coubertine zakládal olympijské hnutí ve jménu humanistického ideálu všestranného rozvoje osobnosti každého jednotlivého člověka, lidské důstojnosti a míru mezi národy. Také v základních ustanoveních dnes platné Olympijské charty se hovoří o míru, lidské důstojnosti, zákazu jakékoliv diskriminace a „respektování základních univerzálních etických principů“.

Ideologie a politika Komunistické strany Číny nicméně samu myšlenku univerzálních etických principů odmítá s poukazem na to, že prý „všechny hodnoty mají třídní povahu“ a to, co se označuje jako univerzální hodnoty, zejména pak Všeobecná deklarace lidských práv, není nic jiného než nástroj Západu namířený proti Číně.

Namísto výchozí myšlenky Všeobecné deklarace, že „všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv“ staví představitelé Čínské lidové republiky rétoriku „práva na rozvoj“ a údajných kulturních zvláštností, které upřednostňují kolektiv před jednotlivcem. Komunistická strana Číny existenci žádných univerzálních hodnot z principu neuznává a trvá na tom, že „za žádných okolností nelze dopustit, aby západní tzv. univerzální hodnoty zlikvidovaly základní hodnoty socialismu“.

Přísně vzato tedy Komunistická strana Číny neuznává ani „základní etické principy“, které zmiňuje olympijská charta. V duchu taktiky, kterou užívá setrvale po mnoho desítek let, se nicméně nominálně k respektovanému dokumentu hlásí, aniž by ovšem mínila naplňovat jeho smysl.

V logice převráceného vztahu mezi slovem a realitou pak může čínská propaganda vytvářet dojem, že pakliže světová veřejnost skrze Mezinárodní olympijský výbor souhlasí s konáním her v Pekingu, potvrzuje tím, že k žádnému porušování základních lidských práv v zemi nedochází a že ideologie a politika Komunistické strany Číny jsou plně v souladu s všeobecně respektovanými etickými hodnotami. Legitimizace problematického společenského zřízení v očích domácí i světové veřejnosti je ostatně hlavní důvod, proč Čína olympijské hry pořádá.

Konání her v ČLR je tedy za stávající situace výsostně politický akt, ať si to sportovci a představitelé olympijských výborů uvědomují, nebo před tím zavírají oči. Zrušit olympiádu v Pekingu je sotva možné kvůli sportovcům, kteří se k události upínají jako k jednomu z vrcholů své kariéry a na nic jiného nemají pomyšlení, ani kvůli obrovským penězům, které se kolem her protočí.

Politici demokratických zemí by nicméně měli přikládat vážnost ideálům Olympijské charty, protože ta vyjadřuje hodnoty moderní, otevřené společnosti, v jejímž centru není „lid“, ale každý jednotlivý člověk, a neměli by se podílet na vylepšování pověsti čínského autoritářského režimu. Konec konců, pokud je pravda, že olympijské hry jsou svátek sportu, a nikoli záležitost politiky, není žádný důvod, aby na ně politici jezdili.

DeníkReferendum, 24. 5 2021