Už dlouho jsem neměla čas na beletrii, natož o několika stech stranách. Před dvěma týdny mi ho nadělila angína - a já se teď podělím o pár tipů. Téměř apolitických.

Probudím se na Šibuji
Česká japanoložka Anna Cima vydala prvotinu, která se moc dobře čte, ale taky maličkými drápky uvízne. Jen tak ji nezapomenete. Loňský objev roku má pozoruhodnou dějovou linii (resp. minimálně dvě), hovorový jazyk mísený s příběhem vyprávěným téměř starobyle, a uvede čtenáře do dnešních velkoměst i klidu před sto lety. Vášeň k tak odlišné kultuře je jedním z hlavních témat knihy, stejně tak ji je ale možné číst jako milostný román nebo román univerzitní / o cestě k dospělosti.

Krátký rozhovor s autorkou, který přibližuje, že hlavní postava románu rozhodně není její alter ego, a zároveň dál přibližuje její postoj k Japonsku, na DailyCoffee.

Poučné, dobře napsané, a - temným zábleskům navzdory - oddechové.

Dvě sestry

"Musíme rodit víc dětí. Pokud bude válka trvat dlouho, budeme potřebovat nové bojovníky." - Åsne Seierstad, norská novinářka, sepsala skvělý dokumentární román o dvou dívkách původem ze Somálska, vyrostlých v Norsku, které se postupně zradikalizovaly, a nakonec všechny a všechno opustily a odjely stát se ženami bojovníků Islámského státu.


Je to šílené čtení (ve výborném překladu K. Krištůfkové) - o tom, jak sebevědomé a chytré dívce, která vyrostla v míru, demokracii a blahobytu, stačí nejisté období dospívání a pár let cíleného vymývání mozku, aby začala považovat násilí na "bezvěrcích" za normální. Aby do tohoto násilí dobrovolně chtěla přivést další děti, aby se z nich stala "lvíčata chalífátu". A s sebou vzala i mladší sestru.
Je to kniha také o tom, že neexistuje žádná snadná odpověď na otázku, jak se mladý člověk takhle promění. Krom toho, že klíčovou součástí verbování je dodávání pocitu výlučnosti. Vyvolení. Jedinečného úkolu.

A možná ještě jeden prvek: byť se rodičům nelíbilo, jak se obě sestry začaly přiklánět k velmi přísnému výkladu islámu, tak na druhou stranu byli rádi, že nechodí po večírcích a nejsou úplně "ponorštěné". Tahle ambivalence, kdy sice toužili dát svým dětem dobrou budoucnost, vedli je k učení a podporovali je klidně i v hraní fotbalu, současně ale sami neměli norské přátele a hodně udržovali kontakt s původním domovem, mi přišla asi nejpodstatnější. A ve finále jsou i rodiče, spolu s bratrem, hlavními postavami: každému z nich se odjezdem dívek k teroristům zhroutil svět.

Kniha obsahuje velmi informačně nabité pasáže o konfliktu v Sýrii, i pasáže jak z nějakého thrilleru, včetně dvanácti dní v cele smrti, a vhled do fungování Islámského státu. Je k doporučení i pro každého, kdo se zajímá o jakékoli sekty - principy izolování mladých lidí od dřívějšího života a postupné nahrazování jen lidmi z "té správné skupiny" jsou všeplatné.
Podrobný popis děje knihy v recenzi od P. Šplíchala.¨

Explicitní popisy násilí a zvěrstev jsou smutnou a nedílnou součástí textu, v neuvěřitelném kontrastu k rozverným chatovým zprávám, které z válečné zóny posílají zmíněné dvě sestry. Přímou komunikaci s novinářkou ale odmítly.

Hovory k sobě
Poslední kniha, na kterou chci upozornit, je tisíciletá klasika - Aureliovy Hovory k sobě.

Mocný císař, který si dělá zápisky během válečných tažení. Slova stará téměř dva tisíce let. Nejasné pojetí boha, ale velká jistota, že nějaký dobrý záměr za světem je, že se bůh o svět stará. A neustálé upozorňování na pomíjivost všeho, v překladu R. Kuthana.


"Hippokratés vyléčil mnoho nemocí, a sám se pak rozstonal a zemřel. (...) Alexandr, Pompeius a Gaius Caesar tolikrát vyvrátili ze základu celá města a v bitevních řadách pobili myriády jezdců i pěších, a konečně se také sami rozloučili se životem." "Vmysli se pro své poučení do časů Vespasianových - uvidíš všechno jako dnes: lidi, jak se žení, jak vychovávají své děti, stůňou, umírají, válčí, slaví svátky, obchodují, obdělávají půdu, pochlebují, vypínají se, podezírají, strojí úklady, leckteré, jak si přejí zemřít, jak reptají na přítomnost, milují, hromadí poklady a baží po konzulátu nebo po královské koruně. Nu, a po životě všech těchto už nikde není ani stopy!" "Při této příležitosti je třeba mít na paměti, že také úsilí vynaložené na každou činnost má být úměrné její skutečné ceně; neboť si ušetříš roztrpčení, jestliže se nebudeš obírat věcmi méněcennými více, než se sluší."

Druhým velkým tématem "Ta eis heauton" je soustředění na moudrost a dobré skutky. "Kolik volného času získává ten, kdo se nestará o to, co mluví, dělá nebo zamýšlí jeho bližní, nýbrž usiluje, aby právě to, co činí sám, bylo spravedlivé a bohulibé nebo vůbec dobré. Neohlížej se po černých povahách kolem sebe, a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se!" Výmluvná je i následující formulace: "Pohrdá mnou někdo? Jeho věc. Moje věc je, abych nebyl přistižen, že činím nebo mluvím něco hodného opovržení. - Nenávidí mě někdo? Rovněž jeho věc. Ale moje věc je, abych byl shovívavý a laskavý ke každému a abych byl ochoten právě tomu člověku ukázat jeho omyl, aniž jsem ho zahanboval nebo se honosil tím, že ho snáším, nýbrž upřímně a vlídně."

Všechny tři knížky pak připomínají, jak malá výseč z lidských zkušeností je to, co žijeme právě my, právě teď.