V listopadovém blogu o mimořádné okamžité pomoci (MOP) jsem se věnovala příběhu Michala O., kterého rozhodnutí úřednice úřadu práce (ÚP) málem znovu poslalo na šikmou plochu. Dnes s Vámi budu sdílet osudy jedné rodiny, které mimořádná podpora MOP pomohla výrazně zkvalitnit život a předejít větším výdajům státu v budoucnu. Jak to funguje?



V životě chudých lidí hraje často tu nejdůležitější roli doslova pár korun. Pár korun na jídlo, pár korun na cestu do práce, pár korun na školní výlet. Prostě pár korun, které jsou pro většinu z nás jistota, jsou v životě jiných faktorem, který může rozhodnout o budoucnosti nejen jedince, ale třeba i celé rodiny. Zvlášť pokud těch pár korun chybí.

„MOPka“ neboli Mimořádná okamžitá pomoc je jednorázová dávka, která má rychle pomoci člověku ve složité situaci. Okruh oprávněných osob a situace, ve kterých dávka může být vyplácena, jsou definovány zákonem 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi. MOP není nárokovou dávkou, což znamená, že přidělení dávky a její výše je dílem rozhodnutí pracovníka ÚP.

To, že i nevelká finanční částka může předcházet velkým sociálním průšvihům, zabránit rodinným tragédiím a šetřit státu mnohamilionové výdaje na řešení následných celospolečenských dopadů, se podařilo prokázat v mnoha studiích a analýzách – naposledy i vládní Agentuře pro sociální začleňování ve vyhodnocení dlouhodobě sbíraných dat v dokumentu Úspěšnost dávek Mimořádné okamžité pomoci na úhradu jistoty (kauce). Jak? To vám ukážu na příběhu paní Gábiny.

Příběh paní Gábiny

Paní Gábina S. žila se svou rodinou na nechvalně proslulém sídlišti Kovářská ve Varnsdorfu. V malém 1+1 se na necelých 63 m2 tísnilo sedm osob – dva dospělí a 5 dětí ve věku 7 – 18 let. Za byt platili téměř 13 000 Kč. Paní Gábina byla zaměstnána jako městská asistentka prevence kriminality, její muž pracoval v technických službách.

Byt paní Gábiny se nacházel ve druhém patře vybydleného čtyřpatrového paneláku. Na chodbách vytrhané lino, rozkopané dveře do obydlených i neobydlených sousedních bytů, špína, “načerno” vedená elektřina, sem tam vytlučené okno. Na zdech obou pokojů všudypřítomné krvavé skvrny po štěnicích, s nimiž její rodina sváděla noc co noc marný boj.

Na Kovářskou se rodina dostala v roce 2011 po vlně nepokojů při realizaci městského opatření, jež mělo zajistit „stabilizaci poměrů a negativních projevů života na ubytovnách a v bytech v dotčených (problémových) lokalitách a důsledné dodržování stanovených pravidel“. Původně bezproblémové sídliště se během několika následujících let stalo novým epicentrem svárů mezi majoritou a převážně romskými obyvateli sídliště; bez podpůrné sociální práce a návazných opatření se jen zopakovala situace, která přivedla Varnsdorf v roce 2011 k sociálním nepokojům.

Od zmiňovaného roku 2011 paní Gábina S. žádala o městský byt, který by lépe vyhovoval její početné rodině. Dočkali se však pouze prodeje původně městských bytů do rukou tzv. obchodníků s chudobou. To přineslo prudké zhoršení situace – noví majitelé pravidelně vypínali teplou i studenou vodu, v zimě topení, neřešili problémové nájemníky, o nemovitost se nestarali. Zdraví členů Gábininy rodiny se zhoršovalo – děti častěji marodily, umýt se bez vody šlo jen těžko, stejně tak vyprat a uklidit. „Strašně se to tu za ty roky zhoršilo – bordel tu dělají jen dvě rodiny, naše problémy nikoho nezajímají, policie se sem bojí jezdit. Dopláceli jsme na ně všichni, házejí nás všechny do jednoho pytle. Nemůžeme v noci spát, do toho ty štěnice – děti pokousané do krve, boláky na rukou, nemají se kde učit. Strašně chci pryč, mám vyhlédnutý krásný veliký byt na druhém konci Varnsdorfu, paní ani nevadí, že jsem Romka, jen mi schází deset tisíc na kauci, deset už jsem si ušetřila,“ popisovala paní Gábina, když jsem se byla na Kovářské podívat. Sociální pracovnice příběh Gábiny S. potvrzovala; rodina je bezproblémová, oba rodiče pracují, děti si ve škole vedou solidně.

Gábinin problém spočíval v chybějících deseti tisících Kč na kauci. Ten se po letech marné snahy nakonec podařilo vyřešit; krátce po mé návštěvě paní Gábina zažádala o MOP a bylo jí vyhověno.

Příběh této rodiny má happyend! Od roku 2019 žije paní Gábina s rodinou ve velkém bytě na opačném konci Varnsdorfu. Děti mají vlastní pokoj a soukromí na učení, v noci mohou spát, nejsou pokousané od štěnic, do školy mohou jít čisté a ve vypraném prádle a v chladných měsících netrpí zimou. Stačilo deset tisíc korun.

MOP na úhradu kauce vrací do standardního bydlení až 80 % domácností

To, že MOP na úhradu jistiny vrací drtivou většinu příjemců a jejich rodin do standardního bydlení, potvrdil i v úvodu citovaný dokument Úspěšnost dávek Mimořádné okamžité pomoci na úhradu jistoty (kauce). Zhotovení této analýzy bylo Agentuře pro sociální začleňování uloženo Akčním plánem Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2016 – 2020, aby bylo jasné, nakolik je poskytování MOP na kauci jako nástroj pro omezování dlouhodobého nevyhovujícího bydlení účinný.

Finance na úhradu kauce jsou pro chudé rodiny vstupenkou do standardního bydlení. Díky tomu se například mohou odstěhovat z ubytovny nebo z vybydleného sídliště v ghettu. Velmi často tak v konečném důsledku ušetří i stát; mnoho „obchodníků s chudobou“ požaduje i za naprosto nevyhovující bydlení neuvěřitelně přemrštěné částky, které jsou hrazeny ze státní sociální podpory. Normální nájemné ve standardním bytě zatěžuje veřejný rozpočet podstatně méně a mnozí příjemci se po čase postaví na vlastní nohy a státní podporu přestanou potřebovat.

Agentura pro sociální začleňování se na základě dat z MPSV věnovala situaci 768 domácností, které využily MOP k úhradě jistiny za bydlení. Klíčovou otázkou výzkumu bylo, zda tato jednorázová dávka pomohla domácnostem udržet si standardní bydlení po dobu jednoho roku.

Po dvanácti měsících žilo 40 % příjemců v běžném bytě, měli uzavřenou nájemní smlouvu a v bytě nahlášený trvalý pobyt. Dalších 25 % příjemců žilo v nájemním bytě, ale členové domácnosti v něm nebyli hlášeni k trvalému pobytu, což i tak lze považovat za úspěch. Kvalifikovaný odhad založený na znalosti struktury důvodů vyřazení z evidence ÚP pak předpokládá, že dalších 18 % příjemců během jednoho roku vyřešilo svou bytovou situaci a přidružené problémy tak efektivně, že již další dávky nepotřebují.

Jak je v závěru zprávy “Úspěšnost dávek…” konstatováno, na základě dat a kvalifikovaného odhadu dávka MOP je na úhradu kauce velmi účinným nástrojem při zajištění standardního bydlení, díky němuž má více než 80 % domácností i po roce kýžený domov.

Domov není komodita, domov je základní potřeba.

Stabilní domov je pro někoho standardem, ale pro jiného luxus, na který možná nikdy nedosáhne. Negativní konsekvence života lidí bez domova a s nimi související sekundární zvýšené výdaje státu byly popsány už mnohokrát – špatná hygiena, zhoršené zdraví, progredující psychické problémy, nezaměstnanost, dluhy, exekuce, u dětí zhoršené školní výsledky a další. A sekundárními výdaji státu zdaleka nekončíme, protože i nízké vzdělání a zkažená budoucnost se v dlouhodobém horizontu projeví na ekonomické situaci a výdajích státu.

Obyčejné místo, kde se člověk může umýt, najíst, vyspat a cítit se bezpečně, kde je mu dopřán alespoň kousek soukromí, potřebujeme pro plnohodnotný život všichni. Dovedete si představit, že byste každé ráno sbalili kartonové krabice a pár kousků oblečení a vyrazili do práce? Že byste na ubytovně psali úkoly se svými dětmi? Že byste se dělili s dalšími třiceti lidmi o sprchu, WC a vařič, a v práci pak podávali stoprocentní výkon?

V provizorním bydlení, substandardním bytě či bez domova je v Česku asi 54 tisíc domácností, tedy okolo 83 tisíc lidí, z toho 20 500 dětí.
Přinejmenším těm, kdo aktivně usilují o změnu, je v obecném zájmu pomoci dostat se pryč z pasti obchodu s chudobou. Budeme na to jinak doplácet celá společnost.

Aktuální informace o MOPce v době Covidu na webu ÚP. Více o MOP a záchytné síti sociálního systému v ČR najdete na stránkách www.socialnisystem.cz, za nímž stojí můj tým. Sledujte naši práci a aktuální dění v sociální oblasti.