Děti potřebují své blízké, během hospitalizace zejména
Představte si tu situaci: máte malé dítě, třeba dvouleté, které onemocní, a musí bohužel nějaký čas zůstat v nemocnici.
Nedá se nic dělat, sedíte s ním tedy v nemocničním pokoji, uklidňujete ho, že všechno bude dobré, protože jste spolu. Ale pak přijde rána - jako rodič tam nemůžete zůstat přes noc, protože to nemocnice neumožňuje…
Každý z nás jsme byli dětmi. Pojďme se na chvilku přenést do doby, kdy člověk nerozumí světu. Neví, co přesně se děje. Potřebuje doprovázení svých blízkých i při nejběžnějších úkonech. Cítí bezmoc. Tahle odkázanost, vydání na pospas, mizí až postupně. Ale zpočátku je absolutní.
Za těch osm a půl let, co situaci rodičů doprovázejících děti sleduji jako máma, vidím, že jako společnost už jsme ušli kus cesty. Mnohde se maximálně snaží umožnit, aby rodiče v nemocnici s dítětem byli. Přesto pořád někde jako rodiče narážíme na překážky a nepochopení. Proto je nutné o tom mluvit, ozvat se, když je třeba, nenechat děti samotné.
Děti potřebují své blízké pořád, během hospitalizace zejména. Ve Sněmovně se včera konal kulatý stůl, diskuze odborníků nad metodikou, která by pobyt rodičů či pěstounů s dětmi při jejich hospitalizacích měla zpřesnit, lépe vymáhala zákon a pomohla předcházet konfliktům v nemocnicích.
Akci jsem pořádala se členkou výboru pro sociální politiku a pro zdravotnictví kolegyní Martinou Ochodnickou. Právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče či pěstouna v nemocnici jasně stanoví Zákon o zdravotních službách. V praxi ale není dodržován všude a vždycky.
To chceme zlepšit. Mezi hosty jsem přivítala i vládní zmocněnkyni pro lidská práva a předsedkyni Výboru pro práva dítěte Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou, množství odborníků z nemocnic v Česku a zástupce tisku. Za pomoc s organizací děkuji také Barboře Křižanové z Nadace J&T.
Následující text je chronologickým vláknem příspěvků a vyjádření panelistů, odborníků tak, jak vystupovali během diskuze:
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková v úvodní řeči zdůraznila podporu uplatnění metodiky, která pomůže odstranit překážky pobytu rodičů s dětmi v nemocnicích. Zároveň připomněla nutnost respektu a shody se zdravotnickým personálem, vzájemné úcty.
Jaká je role zdravotníků při hospitalizaci dítěte? Senátor Lumír Kantor, primář novorozeneckého oddělení FNOL, potvrdil, že změna v přístupu k možnostem přítomnosti rodičů s dětmi v nemocnicích je cesta povlovná a trvá na jeho oddělení několik let. Není to revoluce.
Právě u novorozenců je separace vždy traumatická. Pro další vývoj dítěte je nezbytná silná emocionální vazba vzniklá hned od počátku života. A to se právě na jeho oddělení snaží umožňovat různými možnostmi. Např. pouštějí nedonošeným miminkům v inkubátorech hlas mámy, uklidňuje je.
Zkušenosti ukazují, že rodiče při návštěvách potřebují určitou svobodu, kterou nijak ve většině nezneužívají. Nakonec zdůraznil, že impakt odtržení miminek od rodičů si pak děti nesou celý život. Tomu se snaží předcházet právě přístupem, kdy rodiče a děti neoddělují, pokud to jde.
Marie Benáková se podělila o svoji zkušenost, kterou si uvědomila až o 20 let později díky terapii. Když jí byly dva roky, byla asi měsíc v nemocnici a rodiče k ní vůbec nesměli. Když si pro ni po měsíci rodiče přišli, ona si je už nepamatovala a bála se jich.
Důsledek separace, tedy strach z opuštění si s sebou nesla dlouho i během puberty a pocity strachu z odpuštění prožívá dodnes. Ale úspěšně s takovým strachem bojuje.
Blogerka a influencerka Tereza Salte zase sdílela zkušenost s rok a půl starým synem. Podstupoval cykly chemoterapií. K vlastní zkušenosti uvedla: „Neuměla jsem si představit, že bych syna nechala v noci v nemocnici sama. V našem zájmu bylo tam pro něj být. Rozhodně jsme nechtěli nikomu překážet v práci. Rozhodli jsme se spát v autě, abychom byli co nejblíž, kdyby se něco dělo. Na to nám bylo řečeno, že nám nikdo volat nebude, ať jdeme domů. Syn následně odmítal spát během dne a nedokázal spát vůbec. Musela jsem být s ním. S mužem jsme se v nemocnici střídali. Bylo mi řečeno, že děti se v noci budí, pláčou a je to normální. Nechtěli mě tam přes noc. A že zavolají policii, pokud neodejdu. To jsem sdílela na sociálních sítích a přišlo mi obrovské množství zpráv od lidí s podobnou zkušeností.“
Vrchní sestra dětského oddělení Nemocnice s poliklinikou Havířov Ivona Mikulenková říká, že dítěti je nejlépe doma. Proto je domů pouští co nejdříve. Hospitalizaci se jim snaží co nejvíce zpříjemnit. Rodiče u nich v nemocnici s dětmi nechávají. Benefit je na všech stranách.
Náměstek ministra zdravotnictví za Piráty Josef Pavlovic představil metodický pokyn k podpoře uplatňování Zákona o zdravotních službách. Smyslem je vždy hledat způsob, jak právo naplnit, tedy umožnit rodičům být s dítětem, a ne plošně nebo selektivně tuto možnost odmítat.
Metodika upřesňuje, že při poskytování ambulantní péče je zákonnému zástupci umožněna nepřetržitá přítomnost u nezletilého pacienta po celou dobu poskytování ambulantní péče. Zákonnému zástupci je nabídnuta židle či křeslo.
Na standardním pokoji je zákonnému zástupci paušálně umožněna nepřetržitá přítomnost u nezletilého pacienta. Pokud to umožňuje dispoziční a prostorové uspořádání, je zákonnému zástupci nabídnuto (rozkládací) lůžko. Doprovod je přítomen u veškerých vyšetření a ošetření.
Při poskytování intenzivní péče (JIP, ARO) je zákonnému zástupci umožněna nepřetržitá přítomnost u nezletilého pacienta, i když je dítěti poskytována intenzivní péče, a to dokonce i tehdy, pakliže zákonný zástupce z podstaty věci o dítě v danou chvíli nemůže pečovat.
A dítě by si i mělo samo říct, jestli u sebe rodiče chce, nebo nechce.
Výjimku představují infekční jednotky intenzivní péče, kde lze přítomnost podmínit. Nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce lze s ohledem k provozní stránce či epidemiologicko-hygienickému režimu omezit na operačním sále, zejm. v průběhu zákroku jako takového.
Práva nezletilého pacienta na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce a na přítomnost osoby blízké však nejsou absolutní. Např. pokud zákonný zástupce či osoba blízká projevuje známky infekčního onemocnění, intoxikace či se projevuje agresivně, nebo dokonce násilně.
Diskuzí kulatý stůl na téma: Děti potřebují své blízké, během hospitalizace zejména, skončil.
Byla korektní, ale lehce bouřlivá, hlavní neshodou byla starost o to, aby práva dětí a rodičů nekolidovala, neomezovala práva zdravotníků. To si nemyslím, právě představená metodika může ohlazovat případné hrany.
Nyní prochází vnitřním připomínkovým řízením. Věřím, že pomůže k tomu, abychom se setkávali se shodným výkladem a plněním zákona ve všech zdravotnických zařízeních.
Tématu se věnuji dlouhodobě, jsem ráda, že se posouváme kupředu
Nedá se nic dělat, sedíte s ním tedy v nemocničním pokoji, uklidňujete ho, že všechno bude dobré, protože jste spolu. Ale pak přijde rána - jako rodič tam nemůžete zůstat přes noc, protože to nemocnice neumožňuje…
Každý z nás jsme byli dětmi. Pojďme se na chvilku přenést do doby, kdy člověk nerozumí světu. Neví, co přesně se děje. Potřebuje doprovázení svých blízkých i při nejběžnějších úkonech. Cítí bezmoc. Tahle odkázanost, vydání na pospas, mizí až postupně. Ale zpočátku je absolutní.
Za těch osm a půl let, co situaci rodičů doprovázejících děti sleduji jako máma, vidím, že jako společnost už jsme ušli kus cesty. Mnohde se maximálně snaží umožnit, aby rodiče v nemocnici s dítětem byli. Přesto pořád někde jako rodiče narážíme na překážky a nepochopení. Proto je nutné o tom mluvit, ozvat se, když je třeba, nenechat děti samotné.
Děti potřebují své blízké pořád, během hospitalizace zejména. Ve Sněmovně se včera konal kulatý stůl, diskuze odborníků nad metodikou, která by pobyt rodičů či pěstounů s dětmi při jejich hospitalizacích měla zpřesnit, lépe vymáhala zákon a pomohla předcházet konfliktům v nemocnicích.
Akci jsem pořádala se členkou výboru pro sociální politiku a pro zdravotnictví kolegyní Martinou Ochodnickou. Právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče či pěstouna v nemocnici jasně stanoví Zákon o zdravotních službách. V praxi ale není dodržován všude a vždycky.
To chceme zlepšit. Mezi hosty jsem přivítala i vládní zmocněnkyni pro lidská práva a předsedkyni Výboru pro práva dítěte Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou, množství odborníků z nemocnic v Česku a zástupce tisku. Za pomoc s organizací děkuji také Barboře Křižanové z Nadace J&T.
Zahájení kulatého stolu
Následující text je chronologickým vláknem příspěvků a vyjádření panelistů, odborníků tak, jak vystupovali během diskuze:
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková v úvodní řeči zdůraznila podporu uplatnění metodiky, která pomůže odstranit překážky pobytu rodičů s dětmi v nemocnicích. Zároveň připomněla nutnost respektu a shody se zdravotnickým personálem, vzájemné úcty.
Lumír Kantor
Jaká je role zdravotníků při hospitalizaci dítěte? Senátor Lumír Kantor, primář novorozeneckého oddělení FNOL, potvrdil, že změna v přístupu k možnostem přítomnosti rodičů s dětmi v nemocnicích je cesta povlovná a trvá na jeho oddělení několik let. Není to revoluce.
Právě u novorozenců je separace vždy traumatická. Pro další vývoj dítěte je nezbytná silná emocionální vazba vzniklá hned od počátku života. A to se právě na jeho oddělení snaží umožňovat různými možnostmi. Např. pouštějí nedonošeným miminkům v inkubátorech hlas mámy, uklidňuje je.
Zkušenosti ukazují, že rodiče při návštěvách potřebují určitou svobodu, kterou nijak ve většině nezneužívají. Nakonec zdůraznil, že impakt odtržení miminek od rodičů si pak děti nesou celý život. Tomu se snaží předcházet právě přístupem, kdy rodiče a děti neoddělují, pokud to jde.
Marie Benáková
Marie Benáková se podělila o svoji zkušenost, kterou si uvědomila až o 20 let později díky terapii. Když jí byly dva roky, byla asi měsíc v nemocnici a rodiče k ní vůbec nesměli. Když si pro ni po měsíci rodiče přišli, ona si je už nepamatovala a bála se jich.
Důsledek separace, tedy strach z opuštění si s sebou nesla dlouho i během puberty a pocity strachu z odpuštění prožívá dodnes. Ale úspěšně s takovým strachem bojuje.
Tereza Salte
Blogerka a influencerka Tereza Salte zase sdílela zkušenost s rok a půl starým synem. Podstupoval cykly chemoterapií. K vlastní zkušenosti uvedla: „Neuměla jsem si představit, že bych syna nechala v noci v nemocnici sama. V našem zájmu bylo tam pro něj být. Rozhodně jsme nechtěli nikomu překážet v práci. Rozhodli jsme se spát v autě, abychom byli co nejblíž, kdyby se něco dělo. Na to nám bylo řečeno, že nám nikdo volat nebude, ať jdeme domů. Syn následně odmítal spát během dne a nedokázal spát vůbec. Musela jsem být s ním. S mužem jsme se v nemocnici střídali. Bylo mi řečeno, že děti se v noci budí, pláčou a je to normální. Nechtěli mě tam přes noc. A že zavolají policii, pokud neodejdu. To jsem sdílela na sociálních sítích a přišlo mi obrovské množství zpráv od lidí s podobnou zkušeností.“
Vrchní sestra dětského oddělení Nemocnice s poliklinikou Havířov Ivona Mikulenková říká, že dítěti je nejlépe doma. Proto je domů pouští co nejdříve. Hospitalizaci se jim snaží co nejvíce zpříjemnit. Rodiče u nich v nemocnici s dětmi nechávají. Benefit je na všech stranách.
Náměstek ministra zdravotnictví za Piráty Josef Pavlovic představil metodický pokyn k podpoře uplatňování Zákona o zdravotních službách. Smyslem je vždy hledat způsob, jak právo naplnit, tedy umožnit rodičům být s dítětem, a ne plošně nebo selektivně tuto možnost odmítat.
Josef Pavlovic
Metodika upřesňuje, že při poskytování ambulantní péče je zákonnému zástupci umožněna nepřetržitá přítomnost u nezletilého pacienta po celou dobu poskytování ambulantní péče. Zákonnému zástupci je nabídnuta židle či křeslo.
Na standardním pokoji je zákonnému zástupci paušálně umožněna nepřetržitá přítomnost u nezletilého pacienta. Pokud to umožňuje dispoziční a prostorové uspořádání, je zákonnému zástupci nabídnuto (rozkládací) lůžko. Doprovod je přítomen u veškerých vyšetření a ošetření.
Při poskytování intenzivní péče (JIP, ARO) je zákonnému zástupci umožněna nepřetržitá přítomnost u nezletilého pacienta, i když je dítěti poskytována intenzivní péče, a to dokonce i tehdy, pakliže zákonný zástupce z podstaty věci o dítě v danou chvíli nemůže pečovat.
A dítě by si i mělo samo říct, jestli u sebe rodiče chce, nebo nechce.
Výjimku představují infekční jednotky intenzivní péče, kde lze přítomnost podmínit. Nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce lze s ohledem k provozní stránce či epidemiologicko-hygienickému režimu omezit na operačním sále, zejm. v průběhu zákroku jako takového.
Práva nezletilého pacienta na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce a na přítomnost osoby blízké však nejsou absolutní. Např. pokud zákonný zástupce či osoba blízká projevuje známky infekčního onemocnění, intoxikace či se projevuje agresivně, nebo dokonce násilně.
Diskuzí kulatý stůl na téma: Děti potřebují své blízké, během hospitalizace zejména, skončil.
Byla korektní, ale lehce bouřlivá, hlavní neshodou byla starost o to, aby práva dětí a rodičů nekolidovala, neomezovala práva zdravotníků. To si nemyslím, právě představená metodika může ohlazovat případné hrany.
Nyní prochází vnitřním připomínkovým řízením. Věřím, že pomůže k tomu, abychom se setkávali se shodným výkladem a plněním zákona ve všech zdravotnických zařízeních.