Nejmenší děti, o něž nemohou pečovat jejich vlastní rodiče, potřebují láskyplnou péči. V kojeneckých ústavech na ni není prostor. Nyní hrozí, že jejich plánovaný konec bude odsunut o další dva roky.



Příběh chlapečka, kterého opustila maminka hned po porodu a který první měsíce života trávil sám přikurtovaný k nemocničnímu lůžku, obletěl celou zemi. Jeho osud sledovaly tisíce lidí a mohly si oddychnout, když našel milující pěstounskou rodinu. Pro spoustu dětí to ale takovým happy endem nekončí a dál zůstávají v ústavní péči.

Prázdné pohledy bloudící prostorem a nezvyklé ticho

Když přijdete do kojeneckého ústavu, první, co vás zarazí, je nezvyklé ticho. V krásném prostředí a upravených barevných postýlkách leží téměř úplně potichu malí človíčci. Žádný z nich se nesnaží přivolat mámu, žádný si „nepostěžuje“, pláč zaslechnete opravdu jen sporadicky. „Tety“ zas tolik času nemají, na jednu připadá třeba šest takových uzlíčků a děti se velmi brzy naučí, že plakat je zbytečné. Oči těch maličkých bloudí prostorem, jako by se odpojily od vnějšího světa a uzavřely se samy v sobě. Starší děti ví, že mazlení je „na příděl“ a žádnou z tet nemají jen pro sebe, i dobrovolníci se střídají. Přestože se veškerý personál maximálně snaží a za práci, již vykonává, zasluhuje hlubokou úctu, nemůže dát dětem tolik lásky a pozornosti, kterou by jim dala blízká pečující osoba. Některé z nových „tet“ tuhle náročnou práci ostatně nezvládnou; je to pro ně psychicky tak náročné, že citlivější rychle vyhoří. „Bolelo mě srdce, že nemůžu dát všem těm dětičkám to, co by potřebovaly. Chodila jsem domů občas ubrečená, musela jsem odejít, nedala jsem to,“ svěřila se mi jedna z bývalých sestřiček.

Všichni víme, co je pro děti dobré

V dnešní době už nikdo z nás nepochybuje o tom, co je pro novorozené dítě nejlepší. Potřeby miminek jsou perfektně zmapovány a popsány – víme o nutnosti nastartovat hormonální změny bezprostředně po porodu, které ovlivňují vývoj mozku dítěte a předurčují tak jeho budoucnost. Nikdo nezpochybňuje nejnovější vědecké výzkumy o důležitosti raného kontaktu dětí s maminkou. Funguje osvěta - nastávajícím maminkám jsou vštěpovány zásady správné péče o nejmenší, jsou motivovány k bondingu, jenž umožňuje miminku v prvních momentech na tomto světě prožít základní existenciální pocit bezpečí, který s ním půjde životem a na nevědomé úrovni ovlivňuje jeho prožívání v budoucnu. Víme, že kontakt s blízkou osobou, dostatek podnětů, doteků a pozornosti jsou v prvních dnech, týdnech a měsících života dítěte naprosto klíčové – neproběhnou-li včas, dochází k jen těžce napravitelným škodám.

Trauma a nedůvěra v okolní svět provází takto deprivované děti celý život, až do dospělého věku. Poznatky o přenosu traumat z generace na generaci (Transgenerační přenos – Wikipedie (wikipedia.org)) také nejsou nic nového, a na to, abychom si představili dopady na děti traumatizovaných rodičů, nepotřebujeme příliš bujnou fantazii.

Konec „kojeňáků“ v Česku?

„A je to! Kojence a batolata do tří let už nebude možné umístit do ústavu. Změnili jsme tím k lepšímu osudy nejmenších ohrožených dětí a přiblížili jsme se tím civilizovaným zemím. Děkuji všem, kteří naše návrhy podpořili. Žádali to nejen odborníci, ale i veřejnost. Už roky. Hurá!“ radovala jsem se v srpnu 2021. Konec „kojeňáků“ byl plánovaný ke konci roku 2024. Připomínkovým řízením nyní prochází novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která navrhuje prodloužení jejich činnosti až do roku 2026. Proč, ptám se?

Neztrácejme čas

Jak jsem psala výše, neurovědci i vývojoví psychologové opakovaně prokázali negativní vliv ústavní výchovy a její nevratné následky na psychický i zdravotní stav dětí, na rozvoj osobnosti a na možnosti uplatnění dětí v jejich dospělém věku. Víme, že hrajeme o čas, protože děti jsou malé jen jednou a jejich vývoj se zbrzdit nedá. Pokud se dětem včas nedostane to, co potřebují – tedy láska a pozornost – vyrostou z nich velmi pravděpodobně frustrovaní a deprivovaní lidé se sníženými šancemi na prožití plnohodnotného a spokojeného života. Přestože počet dětí v kojeneckých ústavech kontinuálně klesá, není jejich počet zanedbatelný. Mělo by nám záležet na každém jediném z nich. Pro každé bychom si měli přát co nejlepší start do života. Pominu-li obyčejnou lidskost, soucit a lásku k bližnímu a budu-li pragmatická - jednou budeme staří, tyto děti nám budou vydělávat na důchody a možná se s nimi někde potkáme – třeba až se o nás budou starat v domově pro seniory.

S každým měsícem v ústavu se šance dětí, co neměly štěstí na rodinu, na prožití dobrého života snižují. Opravdu chceme odkládat jejich konec o další dva roky?