Po Aktobe směřujeme na severovýchod. Původně jsme sice chtěli jet jihem přes Aral, ale místní znalci nám doporučili trasu přes Astanu, mají tam být lepší cesty. Dáme tedy na jejich rady,alespoň se podiváme do hlavního města, pár set kilometrů navíc nás přece nezabije.

Večer přespíme v Rudnyj. Další den je celkem monotónní, strávíme ho střídavě za volantem a v mísních motorestech. V noci si nevšimneme nenápádné dírky a prorazíme kolo, podle velkého množství součástek z aut okolo asi nebudeme jediní. Ráno se probouzíme na benzínce vedle opravny kol, vstřícný Kazach se vypořádá s naším defektem během několika minut, nic po nás nechce, tak mu dáme alespoň pár plechovek Primusů, nejsme přece žádní škrti...

Během dopoledne zvládneme 300 km asi po jediné dálnici, na kterou v Kazachstánu narazíme a konečne vjíždíme do Astany. Vozový park je tady trochu odlišný od zbytku země. Četnost vozů SUV je zde vyšší než na Mariánském náměstí v Praze. Při hledání směnárny oslovujeme mladíka v kvádru, který po přečtení nápisu Lakovna Hajdík, halasně vykřikuje: "Ja umím česky". Stočíme to tedy ke krajnici a jdeme navazovat kontakty. Píše pro motoristický magazín a zajímá se o naší cestu, tak asi nebudeme slavní jenom v Evropě ;-) Večer nás bere na projíždku po městě a jeho sympatická přítelkyně nám ochotně dělá přednášku. Staré město se do roku 1997 jmenovala Celinograd až do doby, než zde autoritativní vládce země Nursultan Nazerbajev přesunul hlavní město.

Astanu vystihuje jedno kazašské moudro, které v lámaném překladu zní: „Když je člověk chudý a znenadání zbohatne, je ještě sto let cítit chudobou.“ Nová Astana nemá genius loci. Moderní budovy jsou symetricky rozložené ve velkých rozestupech, dopravní zácpu tady asi nezažijete, ale taky nenarazíte na jakékoliv místo, kde se koncentruje městský ruch. Celé to na nás působilo jako jedno velké rozestavěné nákupní centrum. Pozdě v noci opouštíme město. Spímě pro změnu v poli.


Pavel Michalec, Štepán Maliňák, Ondřej Bednář