Na rohu Mostecké a Lázeňské stáli začátkem listopadu dva muži.

Jeden v obleku s tenkými proužky, byl většího vzrůstu a zavalité postavy. Druhý muž byl štíhlý a oblečený v modré sportovní bundě. Lidé si je se zájmem prohlíželi, protože tito dva muži spolu o něčem horoucně diskutovali.

„Chápu, že se ti nelíbí Halloween, protože je to americký výmysl. Ale na každém výmyslu je trochu pravdy. Ty děti, co se převlékají často vypadají jako skutečná strašidla. Ty, co chodí kolem hřbitovů. Mají zapálené svíčky a vypadají pokaždé jinak. Znáš přece jejich jména. Nepohřbený Jáchym, Rubínový milenec, Uranový mrzák, a tak bych mohl pokračovat. Jeden se pořád bojí, co za přízrak, za výplod choré mysli půjde kolem příště,” řekl muž ve sportovní bundě a zatřásl rameny.

„Každýmu z nás straší na tisíc způsobů. Takovej jeden čert je nic oproti příšerám, co nedokážou odpočívat v pokoji!” dodal rázně hubený muž a díval se přitom na davy proudící pod Mosteckou věží.

Jeho široký kamarád se k němu přiblížil ze strany na dvacet centimetrů, předklonil se, vykulil oči a začal lehce zvýšeným hlasem.

„Halloween je americký nesmysl. To si pamatuj. To my, u nás, umíme vyděsit kdy chceme, koho chceme. Tak třeba támhle na tom rohu, hned z kraje mostu, sedával čertův malíř. Vypadal jako skutečný čert, byl chlupatý a umouněný, jenom rohy měl červené jako kalhoty. Maloval jednoho čerta za druhým rychlými tahy a pořád se přitom šklebil. Celý rok, každý den. ‘Proč se ten pán tak směje?' ptaly se děti.

Já ti povím, proč se šklebil. Protože na rozdíl od malých dětí věděl, že už za chvíli, začátkem prosince se do Mostecké sjedou všichni čerti z okolí. Budou tu v doprovodu andělů a Mikulášů vládnout ulici. Běda dětem, které se nebudou bát!” řekl rázně zavalitý muž v obleku. Pak se narovnal a dodal klidněji.

„Já to vím, protože já jsem takového čerta viděl.”

Upravil si své široké klopy zatímco jeho hubený kamarád dál koukal po lidech proudících ulicí.

„Byl jsem malý a nebojácný.” začal s klidným hlasem. „Šel jsem na Mikuláše hrdě kupředu touhle ulicí, jakoby mi patřila. Za mnou se někde tahal můj malý brácha a mamka s taťkou. Už tehdy jsem znal všechny písničky a básničky nazpaměť. Byl jsem zkrátka neohrožený. Potkal jsem ho tady u potravin. Podíval se na mě a já…no…

…Vysmál jsem se mu! Z plných plic jsem se vysmál jeho chlupatému kožichu, křivým nohám i černému pytli a to jsem neměl dělat. Popadl mě jako pírko, hodil si mě přes rameno jako kládu a proběhl se mnou skrz touhle starou černou věží. Větší hrůzu jsem, kamaráde, nezažil. Když mě položil na zem, tak mi bylo jasný, že na tenhle okamžik nikdy nezapomenu.” pravil široký muž v saku a dal si ruce v bok.

„Však víš, že mi v životě šlo už párkrát opravdu o kejhák, ale zaplať pánbů, už jsem se nikdy tolik nebál, jako tenkrát. Kdoví, kde bych byl teď.”

Pán v modré bundě odvrátil pohled od proudícího davu a přeměřil si svého kamaráda s jemňoučkým, úplně nepostřehnutelným přivřením pravého oka, ve kterém jakoby horko těžko schovával smích. Široký pán v obleku pokračoval.

„Ty říkáš jeden čert, ale co když jich je stovka. Každej jinej, ale každej stejnej. Všichni pekelní, chlupatí a rohatí s rezavými řetězy a s prořízlými úškleby. Z toho jde hrůza, ti povídám. No tak já už musím jít, čekají na mě s vozem.” dodal ten široký pán, potřásl tomu druhému rukou a měl se k odchodu.

„Jo, tak ať to odsejpá,” pravil ten druhý, tak skoro do větru.

A kde je čertův malíř vlastně dnes? Někteří říkají, že se s ním propadla zem a maluje čerty v Brazílii na pláži. Jiní říkají, že se s čertem usmířil a maluje už jenom nahé dívky. Jeden chlapík u Kocoura říkal, že se malíř zase objeví, jakmile radnice vrátí čertům Staré Město.

Nad Mosteckou ulicí se zdvihal podzimní výpar z proudícího davu návštěvníků. Vznikající pára se jemně chvěla a rychle mizela jako podivný strach. Strach z věcí, které byly a které musí přijít.