Koncem devadesátých let přijel do Prahy na pozvání světoznámý architekt, který byl vybrán důležitou měšťanskou rodinou a radnicí pro stavbu nového činžovního domu na nábřeží. Lokalita byla pro město velmi důležitá, neboť volná parcela se nacházela na rohu hlavní dopravní tepny a řeky Vltavy.

Končící tisíciletí se vyznačovalo velmi uvolněnou atmosférou. Architekt tak přiletěl na víkend a velmi se těšil, čím se nechá inspirovat. Po cestě letadlem přemýšlel, co mu toto slavné město, na rozdíl od existenčně a ekonomicky svázaného západu, může nabídnout.

Na letišti ho čekala vybraná delegace intelektuálů, umělců a vlivných podnikatelů.

Město bylo nádherné. V jemné podzimní mlze si to v tenkých uličkách švihaly automobily, až jim nenápadní chodci radostně uskakovali. Když vystoupil z taxíku v centru, tak na něj dolehla atmosféra města. Za svou dlouhou kariéru již navštívil mnoho velkoměst, které ho svou krásou ihned svedly. Zde ovšem ve vzduchu viselo něco nejasného, něco nevysloveného.

Setkání s místní kulturní obcí bylo opravdu vřelé. Všichni hlasitě popíjeli, jedli a naplno užívali znovuobjevené pozemské radosti. Takovému víru veselí šlo těžko odolat a architekt se, i přes svou pověstnou odměřenost, nechal rychle unést.

Zvláštní lidé, pomyslel si. Jsou otevření ke každému, a přeci nemají srdce na dlani. Zůstávají neoblomní ve svém přesvědčení a přeci diskutují hodiny i s pitomcem o čemkoliv.

A ty ženy. Když jdou proti vám na ulici, tak nemají ten přísný pohled Londýňanky, vyzývavý pohled Pařížanky nebo neústupný pohled Berlíňanky. Když vás míjejí, tak se většinou začnou dívat úplně někam jinam, na nějakou květinu, hezkého pejska nebo jenom na kapku deště na chodníku. Co to asi znamená? podivil se sám nad svými myšlenkami.

A ty ulice jsou tady celkově nějak prázdné. Přitom každé okno v přízemí se chvěje horkem a po okrajích proniká světlo, div že sklo nepraskne. Čekám, že každou chvíli všichni vyjdou ven a začnou na sebe hulákat, jak v jižní Itálii. Ale to se neděje.

Architekt byl velmi rychle duší mimo. Přátelé ho prováděli městem, ukazovali mu důležité domy, mosty a jiné stavby. Dávali mu ochutnat tu guláš, tu svíčku z osmi. Avšak on už měl v uších vatu a v ústech vyschlo.

Panenko boží, co já tady postavím? přišla za ním dlouho očekávaná otázka.

Sobotní večer pak proběhl opět velkým veselím. Vystřídali několik podniků, barů a bytů známých, takže si už nepamatoval vůbec nic.

V neděli pak šli všichni společně na procházku přes Petřín. V této džungli uprostřed města si konečně oddychl. Cítil se tu bezpečně a pozoroval to zvláštní město skrz větve stromů. Když procházeli kolem dvou starců na lavičce, tak uslyšel jak jeden z nich říká tomu druhému: „To víš, musíš tomu štěstíčku naproti.” Divné, pomyslel si, jako bych rozuměl řeči těch cizích lidí.

Oddálil se od přátel a snažil se zklidnit své divoce bušící srdce.

V neděli večer se sešli spolu s majiteli nemovitosti a zástupci radnice na večeři v luxusní restauraci. Všichni hovořili velmi kulantně o společenských tématech. Byl to zároveň architektův poslední večer ve městě. Cítil, jak se mu svírá žaludek. To, co bylo ještě před chvílí barevným vírem nových myšlenek mu nyní sesedlo na prsa jako kalný kvas. Ze žlutých lamp na stěnách mu začaly měknout kolena. Podíval se na svou ženu, která na něj s jemným úsměvem lehce kývla a bez slov mu naznačila, že tuhle společnost zvládne s přehledem sama.

Architekt pomalu vstal, všem se rázně omluvil a odešel ven z restaurace.

Venku byla tma a na ulici ani noha. Šel směrem k řece. Věděl, že mu dlouhé procházky vždy pomáhaly. Ujišťoval se, že s tou stavbou domu nikam nespěchá. Po pár metrech už byl téměř klidný, ticho v ulici a klidná řeka přinášeli žádané uvolnění. Došel až na kraj ulice.

V tom si všiml, že na mostě stojí velmi mladá dívka ve velmi těsné blízkosti s mladým chlapcem.

Byli to nejmladší milenci ve městě. Mladík se nemohl ani hnout a dívka stála zády k řece. Pokaždé když se mladík lehce předklonil jako dřevěný stožár, tak ho dívka chytla za rukáv a oba si vyměnili místo. Pak zase chvíli o něčem neslyšně štěbetali. A najednou zase znovu. Mladík se naklonil a oba, jako dvě sýkorky, poskočili na místě.

Architekt se na ně chvíli díval a pak zahnul do nejbližší boční ulice.

A tak vznikla architektonická stavba s názvem Tančící dům, který stojí na Rašínově nábřeží. Má podobu muže, na němž jsou rozházená okna, která jsou na první pohled velmi nečitelná. Místo střechy má krásnou korunu ve tvaru vlasů. Po svému boku svírá tančící ženu ze skla. Oba jsou k sobě připoutáni poutem, které je tak silné, že ohýbá ženu i její pevné sklo v pase, a tím dává vzniknout té nejelegantnější dámské linii, kterou kdy činžovní budova dokázala zobrazit.