Youtuber Kovy ve svém videu z podzimu nejdřív spílá premiérovi, aby nakonec doporučil všem svým náctiletým divákům, že si mají začít dávat stranou vlastní peníze na důchod. Během druhé vlny koronaviru klesla důvěra ve vládu tak výrazně, že k tomu musela vzniknout črta.


Sedmnáctiletý středoškolák Jonáš žije celý život na brněnském sídlišti Vinohrady. Je to začínající muzikant, raper, který se připravuje natočit svůj první klip. Ovšem nyní je jeho situace dost nahnutá. Během krátkého návratu do školy s kamarády zapálil svému třídnímu učiteli, sadistickému stalinistovi Vaňkovi, jeho přezůvky. Prakticky obratem dostal ředitelskou důtku a doma mu v reakci na to snížili kapesné. V této pošmourné zimě plné bláta a mlhy si vzal doma bundu, sluchátka a vyrazil do streetu.

Vinohrady jsou nejhustěji zabydlené sídliště u nás, úplná čtvrť za městem. Na zídce u vchodu potkal svý fellaz a nějaký kočky.

„Čau Jonas, tak co?” zeptal se ho hubený chlapec s plnými plícemi kouře.

„Je to blbý kámo, doma mi zkrouhli prachy. S tím videem to asi nevidim,” řekl Jonáš.

„Ti říkám, že to video je pokrytý. Cáluje to Johnny ze svejch zdrojů,” řekl hubeňour.

„Já vim, Johnny to jistí. Já teď ale nemůžu spořit na důchod. Musím to doma vydržet do maturity. Ta naše akce ve škole se rodičům moc nelíbila. Nemaj tušení jakej teror musíme ve škole podstupovat,” řekl Jonáš otráveně.

„Tvůj rap musí zůstat čistej,” řekl významně hubeňour a lehce praštil Jonáše do hrudi.

„To ti říkám, že je,” řekl Jonáš, „Já musím rapovat co vidím a co žiju. Tenhle blok, tohle město. Jak tam projíždim, tak to vidím. Národ? - každej sám za sebe. Jsme normální sociálové, vždycky jsme byli a vždycky budem. Běž se podívat před Albert a porovnej si fotky. V Evropě jsme se jim líbili v roce devadesát, protože jsme dlouho trpěli, tak nám lidi kupovali pivo. Teď jsme úplně stejný sociálové jako tehdy, jenom už nikoho nezajímáme.

Ale tam není problém, tady je problém. Na jaře naše mamčy šily roušky, tak si teď všichni mnou stehna. Národ se semknul. Brzy ale zjistí, že jako dřív byl samet ve skutečnosti satén, tak rum je pořád potravinovej líh se sirupem a výpečky nezlepšíš jenom tím, že umeješ hrnec.

A zase každej sám za sebe. Vládne nám mentalita devadesátejch let, ze kterejch si nikdo nic nepamatuje. Nikdo neposlouchá, ale všichni mají nastražený uši. Všechno je měkký, rozteklý a to je stav ideál. Žemlovitej Zemák na tebe kouká skrz každý kouřový sklo.

A děcka šňupou piko a dělaj z toho memy. Oranžový kuželky z porcelánu. Ve dvaceti piko a Havana libre, ve třiceti Argus, řev a kejda v hrnci. Smrad a otevřený dveře na chodbě. Sleduj ptáky, když nevíš, jak dál.”

„Dobře dávej dál Jony,” řekl malej tlusťoch a zvedl ruce nad hlavu.

„Už nejde, boyzs musím jít vyřešit to spoření. Nebo mě brzy potkáš v Kauflandu, jak přebírám kuřata a spratci si mě natáčej na video,” dodal Jonáš, nasadil si sluchátka a šel obejít svůj blok v ten pošmourný lednový den.