Jedním z oborů, který psychedelika silně ovlivnila, je lékařská etika. Tento obor se intenzivně rozvíjel po druhé světové válce. Nacističtí vědci se hájili tím, že se nedopustili ničeho protiprávního. Měli bohužel pravdu. Pokusy na lidech, souhlas s prováděním lékařských výkonů a podobně neměly do té doby žádný legislativní rámec.

Norimberský proces tedy uzavřel případy s tím, že v rámci legislativy té doby se sice ničeho protiprávního nedopustili, ale jejich jednání bylo natolik nemorální, že byl stanoven právní rámec takového jednání a na tyto vědce byl uplatněn retrospektivně. Jedná se o postup v právu velice nestandardní, nicméně musíme přiznat, že tato mimořádná situace si žádala mimořádné řešení. Také mnoho vědců uniklo bez trestu, když uzavřeli obchod s vítěznými mocnostmi (zejména USA) a předali jim výsledky svých výzkumů. Za objevy Josefa Mengeleho byla dokonce udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.

Pozdější pokusy s různými látkami si žádaly další zpřísňování nastavených pravidel. Mezi tyto látky patřila i psychedelika a vědci, kteří se zabývali jejich výzkumem, významně zasáhli do rozvoje lékařské etiky.

Mezi výzkumy za hranou etických norem můžeme považovat i pokusy s psychedeliky ze 40. a 50. let, které probíhaly zejména na vojácích, duševně nemocných a vězních.

Jedním z předních výzkumníků psychedelik a později jedním z významných osobností lékařské etiky byl Henry Knowles Beecher. Během druhé světové války vstoupil Beecher jako mladý anesteziolog do armády a účastnil se bojů v severní Africe a vylodění v Itálii. Zejména během bojů u Anzia vypozoroval, že těžce ranění vojáci vyžadují méně morfia než civilisté se srovnatelnými zraněními. Na základě toho usoudil, že bolest má dvě složky. První z nich popsal jako vlastní bolest způsobenou poškozením tkání, druhou nazval „význam bolesti” pro raněného. Uvědomil si, že význam bolesti pro člověka je podmíněn prostředím, ve kterém je bolest prožívána, dalšími očekáváními a vnímáním následků bolesti.

Na přelomu 40. a 50. let pracoval Beecher na výzkumu LSD, který částečně financovala americká armáda a později CIA. Jeho pozorování ho vedla k pochopení, že stejné principy, které pozoroval u bolesti a léků na její tišení, platí ještě více u psychedelik. Své poznatky publikoval, a proto je považován za objevitele setu a settingu – zásadních proměnných určujících povahu psychedelické zkušenosti.

Poměrně děsivou stránkou výzkumu psychedelik, která byla podmíněna vyhrocenou dobou padesátých let a studené války, byl armádní výzkum. O psychedelikách se uvažovalo jednak jako o chemické zbrani, která měla zlomit morálku nepřítele, a jednak jako o potenciálním séru pravdy nebo prostředku na „vymývání mozků“. CIA dokonce najala prezidenta Americké psychiatrické asociace Ewena Camerona, aby se u psychiatrických pacientů snažil změnit vzorce chování. Používaný postup zahrnoval sedaci vyvolanou barbituráty, elektrošoky, podání LSD a zahlcení zvukem. Projekt je znám pod názvem MK-ULTRA a byl po řadě skandálů ukončen.

Asi největším z těchto skandálů byla sebevražda armádního chemika dr. Franka Olsona, kterému bylo LSD podáno bez jeho vědomí. Olson se zúčastnil večírku, který pořádalo CIA, a ředitel projektu MK-ULTRA na večírku několika lidem bez jejich vědomí nakapal do pití LSD. V důsledku tohoto „experimentu“ trpěl Olson asi týden trvajícími depresemi a paranoidními myšlenkami, které ukončil tak, že v desátém patře proskočil zavřeným oknem.

V uzavření projektu hraje jistě nezanedbatelnou roli i čistý pragmatismus, protože se ukázalo, že LSD je jako sérum pravdy naprosto nepoužitelné. Kromě pokusů na vojácích byla psychedelika testována i na vězních. Poměrně významný je výzkum provedený ve věznici v Ohiu, v jehož rámci byl čtyřem vězňům podán bufotenin. Výsledky byly publikovány v časopisu Science a článek nesl název „Intravenous bufotenine injection in the human being“.

Metodika celého experimentu odpovídala době a z dnešního pohledu byla značně pochybná. Experiment proběhl 12. října 1955 a pokusnými subjekty byli čtyři vězni, zdraví muži. První dostal 1 mg bufoteninu, druhý 2 mg, třetí 4 mg, čtvrtý 8 mg a po devadesáti minutách druhému vězni podali ještě 16 mg. Vězni popisovali svírání hrdla a žaludku, tlak na hrudi. Měli změněné vnímání, z dnešního úhlu pohledu bychom asi mluvili o pseudoiluzích, například viděli černé tečky, případně barevné tečky, pruhy a podobně. Až od dávky 8 mg začali vězni popisovat něco, co by se dalo považovat za psychedelické účinky. Třetí vězeň popsal, že se cítí příjemněji než obvykle. Za jasný důkaz psychedelického efektu bufoteninu považuji výpověď druhého vězně poté, co dostal druhou dávku (16 mg). Devět minut po injekci řekl: „Slova nepřicházejí. Nedokážu popsat, jak se cítím. Cítím, že je moje mysl přeplněná.“

V šedesátých letech se hodně začala diskutovat otázka experimentování na lidech, a to nejen s psychedeliky. Roku 1966 publikoval Beecher článek, ve kterém upozornil na 22 neetických experimentů na lidech, při kterých byly ohroženy jejich životy, a v článku kritizoval vedení zdravotnictví jako celku. Beecherův článek a vzniklá diskuze vedla k ustanovení vyšetřovací komise amerického kongresu a později k nastavení jasných pravidel pro provádění výzkumů. Beecher byl kromě jiného také velmi hlasitým kritikem Timothyho Learyho, který „přenesl“ LSD z laboratoří do ulic s myšlenkou, že psychedelika mohou zachránit svět.

Beecher je považován za jednoho z průkopníků lékařské etiky. Zajímavá otázka zní, co ho k tomu přivedlo. Prokazatelně věděl o nacistických experimentech prováděných za druhé světové války, protože o nich publikoval článek, a pravděpodobně ho k tomu rovněž vedl jeho vlastní výzkum z padesátých let.

Jeho kolega Dr. Jonathan Moreno k tomu napsal následující: „Co bylo zdrojem Beecherovy oddanosti etice výzkumu na lidech? Jedním prvkem byla jeho silná křesťanská víra. Dalším prvkem byly pravděpodobně jeho vlastní armádou sponzorované výzkumy z padesátých let, ve kterých vedl projekt, ve kterém vystavovali zdravé subjekty účinkům psychedelik bez jejich souhlasu. Šlo tedy o výzkum sponzorovaný národní bezpečností, který inspiroval svého vlastního výzkumníka, aby se ujal role reformování systému pokusů na lidech.“

Výzkum na vězních a jeho etiku komentoval v té době i Timothy Leary a zdůrazňoval, že vězni v 60. letech vstupovali do výzkumu dobrovolně a bez vidiny nějakých výhod. V 50. letech se běžně za účast na experimentech nabízelo například dřívější propuštění.

Roku 1960 publikoval dr. Sidney Cohen článek, ve kterém shrnoval výsledky psychedelické terapie, do které byl zapojen již od roku 1957. Došel k závěru, že u správně vybraných pacientů a ve správném prostředí je LSD bezpečné. V roce 1962 publikoval další článek, ve kterém píše, že pokud je LSD nevhodně užito, může být nebezpečné. Začátkem šedesátých let se totiž LSD dostalo z laboratoří mezi běžnou populaci a docházelo k jeho nezřízenému užívání. Právě kolem roku 1962 se už začínaly objevovat tzv. „LSD parties.“ Je zajímavé, že Cohenův článek obsahuje popis pouze devíti vážných komplikací z doby, kdy tisíce lidí užívali LSD prakticky denně nebo alespoň velice často.

Etice podávání různých léků se věnovalo poměrně hodně článků a knih, některé z nich se týkaly i psychedelik. První článek, který se ovšem věnoval čistě psychedelikům, je komentář, který vyšel v časopise American Psychologist. Charles T. Tart se v něm snažil vyvolat diskuzi nad tématem, které bylo v té době asi dost ožehavé. Pokládá otázku, co odpovědět, pokud student řekne, že se chystá vzít si LSD, a přijde si pro radu. Píše, že záleží na tom, jestli to student s požitím psychedelika myslí vážně. Pokud ano, pak by zdůraznil, že LSD a jiná psychedelika jsou ilegální, a dále je informoval o setu a settingu, o tom, co dělat, aby se vyhnuli „bad tripu“, a obecně je směřovat k tomu, aby si získali validní informace. Shrnuje, že jediné, co může udělat, je pokusit se minimalizovat riziko.

V roce 1970 vešel v USA v platnost tzv. Controlled Substances Act, který zavedl pět kategorií kontrolovaných látek (Schedules I–V). Tento předpis a dělení platí v USA dodnes. Schedule I a II jsou nejvíce kontrolované a pro jejich výzkum musí být uděleno speciální povolení od federální agentury FDA (Food and Drug Administration). Nejpřísnější Schedule I je definována jako látky, které nemají žádné lékařské využití, jsou nebezpečné při užívání, a to i pod lékařským dozorem, a mají vysoký závislostní potenciál. Do této kategorie jsou bohužel řazena i veškerá psychedelika, a to navzdory tomu, že k zařazení do této kategorie nikdy neexistovalo žádné vědecké ani lékařské opodstatnění. Naopak veškeré doposud shromážděné důkazy vyvracejí každý bod této definice.

Po přijetí tohoto zákona a zavedení zmíněné klasifikace použily Spojené státy veškeré své politické možnosti a nátlak k tomu, aby byly ve světě látky zařazeny podle jejich vzoru. V drtivé většině případů se jim to podařilo. Zajímavostí je, že Československo bylo díky přítomnosti ve východním bloku před těmito restrikcemi „ochráněno“ a psychedelický výzkum nerušeně probíhal až do roku 1974. V zájmu objektivity je nutno podotknout, že S. Cohen, který měl značný vliv na zákaz psychedelik, kritizoval užití psychedelik v „rekreačním“ kontextu a také kritizoval mnohé myšlenky Timothy Learyho, např. že psychedelika jsou vhodná pro každého a že mohou spasit svět. Cohen se snažil o zachování možnosti užití psychedelik ve výzkumu. Bohužel byly jeho práce použity jako podklad pro zakázání veškerého psychedelického výzkumu.

Dnes již víme, že klasická psychedelika jsou velice bezpečné látky a jejich toxicita je blízká nule. Fyzické nežádoucí účinky nejsou závažné a vyskytují se poměrně vzácně. Se správným setem a settingem se dá předejít psychickým nežádoucím účinkům. Za zmínku jistě stojí to, že během moderních výzkumu se neobjevily nežádoucí účinky, kterými se běžně veřejnost strašila v šedesátých a sedmdesátých letech. Bohužel si z tohoto období psychedelika nesou nános předsudků a pověr. V současnosti jsou některá psychedelika ve vysokých stupních klinických studií a brzy budou pravděpodobně schválena pro léčbu mnoha psychiatrických onemocnění. Jsou významná, protože poprvé v historii ukazují potenciál psychiatrická onemocnění nejen léčit, ale dokonce vyléčit.

Současné výzkumy probíhají podle vysokých standardů nejen medicínských, ale rovněž etických. Ne vždy tomu tak bylo – a psychedelikům můžeme být vděčni i právě za to, že je výzkum léčiv natolik bezpečný a řídí se přísnými standardy. Ne každý si uvědomí, že ještě před sedmdesáti lety vám mohla být v rámci výzkumu zcela legálně podána jakákoli látka bez vašeho vědomí a souhlasu.

Vojtěch Cink
Česká psychedelická společnost


Chcete podpořit výzkum psychedelik v České republice? Můžete tak učinit skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik: www.psyresfoundation.eu. Děkujeme.