Dnešní postmoderní pohled na svět si můžeme představit jako skládačku, ve které jsme individuální hráči, kteří potřebují poskládat jednotlivé dílky skládačky tak, aby nám to dávalo smysluplný obraz. Z tohoto chaotického, nestálého pohledu na svět se můžeme (nejen) díky šamanským praktikám jako jednotlivci vymanit a přehodnotit samotný koncept naší identity a vytvořit nové, konstruktivní přístupy pro budoucnost jednotlivců i lidstva jako celku.

Postmoderní myslitelé a naše sekularizovaná společnost se staví proti tradičnímu chápání člověka jako svrchované bytosti, která vědomě, nezávisle a aktivně určuje svoji identitu a životní nastavení. Popírají existenci věčného, nedělitelného „já“, a představují společnosti názor odděleného, subjektivního „já“, které se skládá z různých, často protichůdných, částí a představuje se v různých formách. Subjekt „já“ se tímto stává proměnlivým, situačním, konstruovaným; jeho/její identita je konstituována a rekonstituována ve vztahu ke stávající sociální realitě, tedy systému. Jednou z forem sebeidentifikace v postmoderní kultuře je neošamanismus, který je vnímán jako způsob seberealizace duchovně orientovaných obyvatel měst.


Neošamanismus jako odpověď pro tápající jedince

Pro šamanismus neexistuje jednotná definice. Byl považován za jedno z nejstarších vyznání nebo náboženství na světě a dnes se na něj díváme jako na jedno z nejnovějších.
Neošamanismus není kult. Ukazuje holistický přístup k přírodě a lidem; je to individualizovaný způsob komunikace s bohem (nebo vesmírem, duchy, bůžky, stvořením, veškerenstvem…).
Termín neošamanismus poprvé použil Jerome Rothenberg v polovině roku 1980 k rozlišení mezi původním šamanismem a západními duchovními praktikami. Tento pojem označuje nové formy šamanismu, které sice nejsou v přímém spojení s tradičními šamanskými rituály a šamany samotnými, ale mnohdy se jimi inspirují. Někteří neošamané si vymysleli zcela nové rituály, nebo je, jak sami říkají, „stáhli“ chanellingem. Byly přizpůsobeny moderním okolnostem a jejich nositeli jsou lidé praktikující šamanské a terapeutické rituály v dnešní urbanizované společnosti.
Neošamanismus není výlučně západním fenoménem, ale je přítomen také v postkoloniálním a postsovětském světě. Vynořil se, stejně jako ostatní způsoby spirituality New Age, v opozici vůči materialismu a stojí na myšlence opětovného sjednocení znalostí předků, na které lidé zapomněli, a na snaze přizpůsobit tyto znalosti dnešní době. Prostředkem pro naplnění této myšlenky je praxe změněných stavů vědomí (často, ale ne vždy, zahrnujících užívání psychoaktivních látek), různé možnosti zažívání nových terapeutických vhledů a změněných realit (holotropní dýchání, metoda Wima Hofa, lucidní snění, astrální cestování…) a rostoucí zájem o literaturu, zabývající se šamanismem a psychospirituálními praktikami.
Popularita šamanských technik a rituálů v dnešní postmoderní, technokratické době neustále roste. S tím, jak se mění společnost na čím dál umělejší spíše než přirozenou, roste zájem lidí o něco skutečného, niterního. Tyto změny odrážejí rostoucí zájem o původní (indiánské, slovanské, orientální) kultury, zejména o jejich léčebné a duchovní praktiky. Některé z těchto praktik, jako je například jóga, se staly tak populárními, že se do nich zapojily miliony lidí západní společnosti. Studium jiných komunit, náboženských tradic, meditací nebo jógy odhalilo pozoruhodnou plasticitu vědomí – výjimečná koncentrace, klid, jasnost mysli a rostoucí vnímání jsou jen některé ze stavů mysli, které byly pojmenovány. Dnes nazýváme tohle alternativní duchovní nutkání alternativní spiritualitou.
Četné články a semináře nabízejí příležitost seznámit se s archaickými technikami vstupování do změněných stavů vědomí, a s tím plynoucím jiným pohledem na svět a život jako takový.


Zájem o šamanismus a jeho techniky se rozšířil zejména v USA v 60. letech pod vlivem anglického překladu knihy Mircea Eliadeho Šamanismus a nejstarší techniky extáze, která vyvolala ohlas jak u odborníků, tak u dobové hippie kontrakultury.
Mezi nejrozšířenější neošamanistické směry patří:
1) core shamanism (jádrový šamanismus) Michaela Harnera představovaný Nadací pro šamanská studia;
2) učení Carlose Castanedy spojené s technikou tensegrita;
3) psychedelický šamanismus spojený především se jménem Terence McKenny;
4) technošamanismus zahrnující širokou škálu fenoménů jako „urban shamanism“– šamanskou praxi ve městě, digitální šamanismus – šamanskou praxi s informačními technologiemi a religiózní prvky moderní taneční hudby, především rave a psytrance. Tento směr stojí na okraji neošamanismu a často také zahrnuje užívání psychedelik.


Tradiční a nový šamanismus aneb když dva dělají totéž, není to totéž

Mezi tradičním šamanismem a neošamanismem existuje řada důležitých rozdílů. První se týká toho, jak se jedinec stává šamanem. Zatímco u domorodců by byl šaman buď vybrán komunitou nebo toto postavení zdědil (v obou případech musel prokázat své znalosti a učení), v případě neošamanismu je přijetí šamanské výchovy obecně považováno za individuální rozhodnutí.
Další zásadní rozdíl se týká společenských rolí a očekávání. Tradiční šamanismus zahrnuje udržování komunitní a kosmické rovnováhy, komunikaci s duchy nebo bohy a péči o tradici a komunitu jako celek. Hlavní praktickou náplní šamana je role „lékaře a psychologa“. Naproti tomu u neošamanismu je záměr spíše osobní než celospolečenský a tato cesta zahrnuje spíše kultivaci sebe sama. V neošamanských duchovních praktikách převládá diskurz „lásky“ nad odkazy na strach nebo agresi, což jsou běžné prvky mytologie týkající se tradičního šamanismu.
Vše má své přesné místo a význam. Jak podporování strachu nebo agrese u domorodých národů (nám k tomuto slouží televize, nebo např. PC hry), tak síla, se kterou je kladen důraz na (sebe)lásku v naší společnosti. Není však dobré někam příliš „ulétávat“; tendence vnímat jen jednu stranu mince může vést ke spirituálnímu bypassu.
Mezi souhlasné body tradičního šamanismu a toho nového patří existence jiné, neobyčejné reality, která je ve změněném stavu vědomí stejně reálná jako běžná, každodenní realita. Z toho plyne společný negativní pocit ohledně toho, jak žije postmoderní konzumní společnost, a zároveň úcta k původním domorodým tradicím a rituálům. Stejně tak se tradiční i moderní šamané shodují v tom, že sociální transformace je možná až po individuální transformaci vědomí. Nejde již o to změnit svět, ale o změnu sebe sama jako předzvěsti jakékoli následné sociální změny. V rámci tradičního i nového šamanismu není Bůh jen s námi; je uvnitř nás.

Šamanské mystické myšlení je součástí lidské moudrosti a je vyjádřeno aktem sloučení šamanské osobnosti s božstvem nebo duchy. Subjekt se objektu nebrání. Během rituálů prožívá dobrý šaman určitou psychologickou transformaci spojenou se změněným stavem vědomí. Získává povědomí a citlivost vůči ostatním. Toto je stav napojení, ve kterém se smyslové stavy mísí a kombinují neobvyklými způsoby do jednotného vnímání. Šamanovo vědomí je roztříštěno na části a jeho „já“ existuje v jakékoli části roztříštěné reality. Jedinec „exploduje“, aby rozšířil hranice své subjektivity: ve skupině, v přírodě, v náboženství. Je identický ve více identitách.
„Vnitřní vize“ a smyslná představivost jsou pro šamana cennými dary. Šaman je ponořen do jiné reality – reality druhého „já“. Z této perspektivy má možnost pochopit příčinu a řešení problémů, které chce řešit, ať už se jedná o léčitelská, přírodní, nebo společenská témata.


Psychologie a šamanismus

Toto téma je do hloubky zkoumáno na mnoha úrovních. Mezi různými oblastmi psychologické vědy, které se dotýkají šamanismu, měla zvláštní význam experimentální studie o změněných stavech vědomí vedená Stanislavem Grofem. Analytická psychologie Carla Gustava Junga a transpersonální psychologie Stanislava Grofa posunula téma šamanské psychiky na univerzální (ale i univerzitní) úroveň. Michael Harner, Arnold Mindell, Terence McKenna, Sandra Ingerman, Nevill Druri, opírající se o své vlastní transpersonální porozumění, se hluboce zajímali o fenomén šamanismu. Šamanismus označovali jako univerzální režim spojující lidi s kosmem a také jako systém a cestu k přístupu k duchovním informacím a starodávný systém léčení těla a mysli.


Šamanský turismus

Rituály, kde se užívají psychedelika, ani změněné stavy vědomí nejsou pro každého. Kritika neošamanismu zaznívá z různých stran kvůli neslučitelnosti postmoderních hodnot s tradičními šamanskými společnostmi. Někteří neošamanismus vnímají jako kulturní krádež, při které jsou tradiční znalosti a techniky domorodých národů volně šířeny a často také komercializovány, avšak bez toho aby indiáni dostávali cokoliv nazpět. Jenže to je součástí objektivního procesu: globalizace. Máme k dispozici tolik informací a možností, které lidstvo nikdy předtím nemělo. Není již tedy třeba slepě věřit autoritě (lékař, stát, škola), ale můžeme si brouzdat po internetu a zajímat se o to, k čemu tíhneme.
Byť se šamané a neošamané z celé Latinské Ameriky pravidelně účastní zájezdů a festivalů v Severní Americe, Evropě a Austrálii, lidé z těchto míst stejně hledají šamany za účelem uzdravení a duchovních zážitků ve městech a lesích Kolumbie, Venezuely, Peru, Brazílie, Mexika, Ekvádoru a Bolívie.

Neošamanismus nebyl institucionalizován v žádném formálním církevním prostředí, ale dlouhá historie kolonizování a dobývání tradičních společenství naší moderní civilizací (která byla kolonizována a dobyta dávno předtím – v době christianizace) vedla k propojování mezi původními a moderními národy a usnadnila šíření šamanských praktik do moderního městského prostředí. S tím, jak je naše společnost čím dál více nemocná, roste zájem o původní medicíny, a spolu s tím i informovanost lidí a jejich zájem zažít tuto formu mysticismu na vlastní kůži. To vede k tomu, že jsou (zejména v Jižní Americe) místa, kde se šamanismus stal hlavní turistickou atrakcí, kde jsou ayahuascové hotely a neošamanismus se v tamních regionech stal hlavním zdrojem ekonomických příjmů, avšak i ekologických problémů. Často se také můžeme tedy setkat s pseudošamany, kteří využívají obrovskou poptávku k tomu, aby si zkrátka vydělali, ale už je nezajímá efekt, který má jejich konání na lidi, kteří jim naletí.
Za rostoucí celosvětovou popularitu neošamanismu jsou alespoň částečně odpovědní antropologové, což vyvolává rostoucí poptávku po neregulovaných a někdy i neetických praktikách „šarlatánů“ nejen v globálních centrech šamanského turismu. Tvrzení o autenticitě, etice a upřímných vztazích mezi turisty a šamany jsou sporná. Je zřejmé, že existuje mnoho neošamanů, kteří dělají svou praxi s čistými úmysly, stejně tak je zřejmé, že mnozí z nich jsou stejně zkažení jako naše společnost a nejde jim o blaho ostatních. Neošamanismus tedy lze vnímat jako globální duchovní praxi, ale také jako způsob podnikání.


Neošamanismus v ČR

Mezi nejznámější české neošamany patří Ivo Musil cvičící jádrový šamanismus nebo Petr Chobot, Nama (Jaroslava Fialová) a v neposlední řadě Zdeněk Ordelt, který se snaží obnovit původní slovanský šamanismus a také ho rehabilitovat formálně (založení náboženské společnosti Slované. Na český neošamanismus má také vliv slovenská pobočka Nadace pro šamanská studia a zahraniční šamani jako Američan Donald Mantoya vystupující pod jménem Emahó.


Závěr

Pro jedince žijící v postmoderní společnosti představují šamanské praktiky způsob, jak překročit hranice vlastního já, udržet si určitou sounáležitost s duchovní jednotou a vyhnout se „prázdnotě“. Neošamanismus nabízí způsob osobní duchovní proměny prostřednictvím šamanských praktik, které mohou být vnímány jako terapeutická metoda pro léčení mysli a těla. Neošamanismus odráží sociální a duchovní požadavek na nové filozofické a duchovní paradigma v postmoderním světě a naznačuje drastické změny v kulturních dogmatech.
Psychedelika již jednou razantně plošně ovlivnila celé společnosti (hnutí hippies). Dnes se díky postupnému rozvolňování dogmat ohledně tohoto tématu možná blýská na časy potenciální druhé vlně této psychedelické a duchovní, kolektivní i individuální revoluce.





Zdroje:

Scuro, Juan & Rodd, Robin. (2015). Neo-Shamanism. 10.1007/978-3-319-08956-0_49-1. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/304036146_Neo-Shamanism

Shynkaruk, Lidiia & Danilova, Tatiana & Fedyk, Oksana. (2019). SELF-IDENTITY AND POLYCULTURAL SPACE OF POSTMODERNITY: NEW FACES OF SHAMANISM. National Academy of Managerial Staff of Culture and Arts Herald. 10.32461/2226-3209.2.2019.177334. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/335807061_SELF-IDENTITY_AND_POLYCULTURAL_SPACE_OF_POSTMODERNITY_NEW_FACES_OF_SHAMANISM




Chcete podpořit výzkum psychedelik v České republice? Můžete tak učinit skrze PSYRES Nadační fond pro výzkum psychedelik: www.psyresfoundation.eu. Děkujeme