Česká republika a mnohé další země po celém světě dnes tak jako každý rok slavily mezinárodní den dětí. V tu samou chvíli sledujeme, jak se pro více než třicet tisíc dětí žijících v Česku v tzv. sociálně vyloučených lokalitách rapidně zhoršuje možnost jejich úspěšného zapojení do běžných škol, a tím i do společnosti.

Co tedy těmto dětem k jejich svátku popřát?

Nejraději bych jim (i nám všem) popřál nového ministra školství. Takového, který bude mnohem vnímavější a odpovědnější k problematice, kterou nelze jen tak přehlížet a za kterou je Česká republika opakovaně odsuzována v zahraničí. Jde o neúměrný počet romských žáků (většinou ze sociálně vyloučených lokalit) mimo hlavní vzdělávací proud v praktických školách pro děti s lehkým mentálním postižením. Do takových dochází skoro každé třetí romské dítě, v mnoha případech neodůvodněně. K narovnání tohoto stavu měl mimo jiné vést Národní akční plán inkluzivního vzdělávání. Pondělní oznámení pět desítek odborníků, kteří se rozhodli opustit pracovní skupiny vytvořené k plnění tohoto plánu, s odůvodněním, že pod stávajícím vedením ministerstva školství inkluzivní vzdělávání stále zřetelněji stává pouhou rétorikou, znamená opravdový návrat o několik let zpět.

Na přípravě a naplňování tohoto dokumentu se podílelo několik desítek odborníků z celé republiky, kteří s tímto tématem mají dlouholeté zkušenosti, někteří se mu věnují celý svůj profesní život. To, že ministerstvo školství v tuto chvíli ztratilo jejich důvěru a ochotu spolupracovat, považuji za obrovskou manažerskou chybu, jejíž důsledky prozatím většina z nás nedokáže dohlédnout. Na proklamovanému pokračování práce na začleňování všech dětí do hlavního vzdělávacího proudu se tak teď do značné míry budou podílet ti lidé, kteří tu desítky let vytvářeli systém zcela opačný, segregovaný. V něm jsou děti, které se nějakým způsobem liší, odsouvány na okraj do speciálních skupin, kde se ve svých hendikepech budou jen utvrzovat.

Je to výsledek systematického a dlouhodobého omezování a brzdění práce na opatřeních, která měla pomáhat začleňování pokud možno všech dětí do běžných škol. A to v rámci resortu, který ještě nedávno byl jedním z hlavních tahounů v této oblasti.

Podpora otevřeného školství, které do svých řad umí zapojit všechny děti bez ohledu na jejich hendikepy a prostředí, ze kterého pocházejí, je tématem, ke kterému se dlouhodobě hlásím. Podporuji jej nejen z občanského a přirozeně lidského hlediska, protože si myslím, že žádnému členovi naší společnosti by nemělo být omezováno právo na plnohodnotné vzdělání mezi jeho vrstevníky. Nýbrž velmi důležitou roli hrají i aspekty ekonomické.

Náklady způsobené sociálním vyloučením pro český rozpočet vyčíslila Světová banka na 16 miliard korun ročně. Kroky současného ministerstva školství vedoucí k zakonzervování, ne-li prohloubení tohoto stavu, budou nutně znamenat pokračování, případně zvýšení těchto nemalých výdajů. A to v době pokračujících snah o šetření není dobrá zpráva pro nikoho z nás. Nejhorší je však pro děti, které se každým dnem rodí do prostředí českých ghet.