Vláda útočí na základy občanské společnosti
Poté co nám vládní koalice představila svou daňovou, důchodovou a sociální reformu jsme mohli doufat, že snad pro tento rok již zásobu špatných a nedomyšlených zákonů vyčerpala. Svým návrhem zavést institut veřejné prospěšnosti v občanském zákoniku nás vláda ubezpečila, že tomu tak není.
Zavedením institutu veřejné prospěšnosti vzniká zásadní problém. Nikde totiž není definováno, co to veřejná prospěšnost je a jak se měří. V důsledku tím vláda vytváří prostor úřadům pro zcela arbitrérní posuzování a rozhodování o tom, jaké nevládní organizaci tento statut přidělí, a jaké nikoli.
Každý člověk, kdo se významem a fungováním občanské společnosti zabývá, ví, že je úkolem státu pravý opak toho, než má vláda v úmyslu. Stát má zajistit transparentní a svobodné prostředí pro rozvoj nevládních a veřejně prospěšných aktivit. Vláda ovšem zcela naopak vytváří další byrokratickou zátěž bez jasně daných pravidel a procedur, kvůli nimž nepůjde rozhodnutí úředníků přezkoumávávat. Skvěle se tak zde otevírá prostor pro diskriminaci nevládních organizací, neprůhledné rozhodování, klientelismus či dokonce šikanu nepohodlných.
Uzákonění veřejné prospěšnosti v občanském zákoníku je navíc příkladem rizikové salámové metody, která místo toho, aby napomohla rozvoji veřejně prospěšných aktivit, může ve svém důsledku řadu organizací, které už dnes tyto činnosti zajišťují, existenčně ohrozit.
Ve svém důsledku tak nejde o nic jiného než o skrytou snahu vlády mocensky regulovat občanskou společnost, spoutat ji a omezit. Dávno si totiž mnohé nevládní organizace zvláště působící v sociální oblasti musí dávat pozor na to, aby někomu na druhé straně barikády příliš nešláply na kuří oko, chtějí-li dál ku prospěchu veřejnosti poskytovat své služby. Teď si budou muset dávat pozor o to víc – bravo!
Za situace, kdy neziskový sektor čelí průběžnému snižování finanční podpory z veřejných zdrojů, by se měl stát primárně zaměřit na vytvoření podmínek pro možnou diverzifikaci financování jeho činnosti, včetně nediskriminačního přístupu k evropským zdrojům, podpory sociálního podnikání a rozvoje soukromého a firemního dárcovství. Toto předložený návrh veřejné prospěšnosti sám o sobě neřeší. Ale proč by také řešil. Vždyť současná vláda v tomto ohledu kromě sešněrování již tak limitované občanské společnosti nic jiného nechce.
Zavedením institutu veřejné prospěšnosti vzniká zásadní problém. Nikde totiž není definováno, co to veřejná prospěšnost je a jak se měří. V důsledku tím vláda vytváří prostor úřadům pro zcela arbitrérní posuzování a rozhodování o tom, jaké nevládní organizaci tento statut přidělí, a jaké nikoli.
Každý člověk, kdo se významem a fungováním občanské společnosti zabývá, ví, že je úkolem státu pravý opak toho, než má vláda v úmyslu. Stát má zajistit transparentní a svobodné prostředí pro rozvoj nevládních a veřejně prospěšných aktivit. Vláda ovšem zcela naopak vytváří další byrokratickou zátěž bez jasně daných pravidel a procedur, kvůli nimž nepůjde rozhodnutí úředníků přezkoumávávat. Skvěle se tak zde otevírá prostor pro diskriminaci nevládních organizací, neprůhledné rozhodování, klientelismus či dokonce šikanu nepohodlných.
Uzákonění veřejné prospěšnosti v občanském zákoníku je navíc příkladem rizikové salámové metody, která místo toho, aby napomohla rozvoji veřejně prospěšných aktivit, může ve svém důsledku řadu organizací, které už dnes tyto činnosti zajišťují, existenčně ohrozit.
Ve svém důsledku tak nejde o nic jiného než o skrytou snahu vlády mocensky regulovat občanskou společnost, spoutat ji a omezit. Dávno si totiž mnohé nevládní organizace zvláště působící v sociální oblasti musí dávat pozor na to, aby někomu na druhé straně barikády příliš nešláply na kuří oko, chtějí-li dál ku prospěchu veřejnosti poskytovat své služby. Teď si budou muset dávat pozor o to víc – bravo!
Za situace, kdy neziskový sektor čelí průběžnému snižování finanční podpory z veřejných zdrojů, by se měl stát primárně zaměřit na vytvoření podmínek pro možnou diverzifikaci financování jeho činnosti, včetně nediskriminačního přístupu k evropským zdrojům, podpory sociálního podnikání a rozvoje soukromého a firemního dárcovství. Toto předložený návrh veřejné prospěšnosti sám o sobě neřeší. Ale proč by také řešil. Vždyť současná vláda v tomto ohledu kromě sešněrování již tak limitované občanské společnosti nic jiného nechce.