Miloš Zeman může na Pražském hradě vyvěsit vlajku Evropské unie třeba stokrát. Nic to ovšem nezmění na tom, že je pohled jeho zahraniční politiky pevně upřen na Východ. Stejně jako tomu bylo v případě Václava Klause.

Dosud jsme jen mohli dumat, zda prověrky Zemanových hradních hochů Mynáře nebo Nejedlého odhalí ruská mocenská chapadla sahající do nejvyšších pater české politiky nebo ne. Poslední týdny však ukázaly, že si prezident Zeman nedělá vrásky osobně se přihlásit k velmi kontroverzním záležitostem veřejně. Nejlepším důkazem toho jsou pozvánky na Pražský hrad, které obdrželi ukrajinský prezident Janukovyč, spoluodpovědný za vývoj událostí na Ukrajině, a autoritářský prezident (či spíše diktátor) Uzbekistánu Islam Karimov, a také podpora Putinovy monstrózní olympiády v Soči.

Nechce se věřit, že by šéf prezidentova zahraničního odboru Hynek Kmoníček nevěděl, že je uzbecký prezident Karimov považován za jednoho z nejhorších autoritářských vládců dneška. Pozvání Karimova na Pražský hrad je zneuctěním památky obětí Karimovova režimu a tvrdý políček bojovníkům za lidská práva obecně. Reálně dnes hrozí, že Česko ztratí svou sílu otevřeně upozorňovat na bezpráví ve světě. Hradčany se mohou stát místem, kde přijmou východní autoritářské vůdce, podobně jako za Husáka. V tomto ostatně Zeman velmi úspěšně navazuje na svého předchůdce Václava Klause. Ostatně Karimova návštěva Prahy, jak potvrzují oficiální zdroje, je reciproční za Klausovu návštěvu autoritářského Uzbekistánu v roce 2004.

Nově jmenovaný ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek při svém uvedení do úřadu kritizoval, že jsme se v minulosti k lidským právům vyjadřovali „pouze tehdy, když se nám to hodilo, pouze ve vybraných věcech.“ Podle Zaorálka „nemáme ujasněno, jak lidská práva chápeme a jak se v nich angažujeme.“ V případě uzbeckého prezidenta odpovědného za Andižanský masakr, který stál životy několik stovek lidí, by ale Česká republika měla mít jasno.

Absurdních pozvánek na Pražský hrad v poslední době přichází víc. Již několik týdnů je zřejmé, že režim prezidenta Janukovyče systematicky porušuje politická, občanská i základní práva svých obyvatel. Stále více evropských politiků začíná uvažovat o jasné reakci proti svévoli Janukovyčova režimu – například i zavedením tvrdých sankcí.

Prezident Zeman v této situaci místo, aby odsoudil postup Janukovyčova režimu, požadoval propuštění zadržovaných demonstrantů nebo vyjádřil podporu demokratické ukrajinské opozici, neumí zareagovat jinak než oficiální pozvánkou pro prezidenta Janukovyče na pražský summit Východního partnerství.

Svoji proautoritářsky orientovanou zahraniční politiku ostatně potvrzuje Zeman i svým postojem k Olympijským hrám v Soči. Zeman tvrdí, že nejet do Soči znamená politizaci her. Ty ovšem byly politizovány již ve chvíli, kdy se prezident Putin rozhodl, že z Olympijských her v Rusku postaví pomník svého režimu a z olympijské myšlenky si udělá své PR. Ruská olympiáda se přitom koná ve chvíli, kdy jeho vláda stupňuje represe například směrem k LGBT komunitě stejně jako vůči politické opozici a občanské společnosti. Zeman tak přitakává homofobnímu a nedemokratickému režimu.

Jen samotná příprava Olympijských her znamenala v Soči tvrdé porušování lidských práv, když došlo k vystěhování zhruba dvou tisíc rodin, jejichž domy musely ustoupit olympijskému areálu. K vystěhování došlo bez možnosti volby, pokud chtěli být obyvatelé dostatečně kompenzování. Vedle porušování lidských práv se příprava i konání megalomanské akce potýká s nevratnými škodami na krajině a životním prostředí. Není se co divit, když se Putinova olympiáda koná v černomořském letovisku. Pro odchycené kosatky zavřené do delfinárií v Soči rozhodně nebude platit Coubertinovo heslo „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“ Jen namátkou lze ještě dodat třeba to, že Rusko – prakticky bez reakce mezinárodního společenství – jednostranně posunulo hranici s mezinárodně neuznanou Abcházií, a to do konce trvání her.

O největší politizaci Olympijských her v Rusku se zasadil sám Putinův režim - režim, který se těší přízni českého prezidenta Miloše Zemana. Zatímco vrcholní představitelé Francie, Německa nebo USA účast na hrách odmítli, prezident Zeman se zúčastní zahajovací ceremonie, stejně jako recepce pořádané prezidentem Putinem. Možná se zde setká také s čečenským prezidentem Ramzanem Kadyrovem, který ve štafetě nesl olympijský oheň, a který je podezřelý z vražd svých odpůrců, včetně novinářů. Pokud by tomu tak bylo, mohl by prezident Zeman pozvat domů do Prahy vyjma Putina rovnou i jeho. Svoji logiku by to nepochybně mělo.

Ministr Zaorálek se domnívá, že „hlavním úkolem nového ministra zahraničí bude obnovit dobrou pověst ČR jako seriózního, srozumitelného partnera v rámci Evropy i mezinárodního společenství.“ S prezidentem Zemanem na pomyslném hrotu české zahraniční politiky nezbývá než panu Zaorálkovi popřát v této ušlechtilé snaze hodně sil a štěstí. Obojí bude potřebovat.

ve zkrácené verzi vyšlo 6. února v HN