Ne jaderným zbraním! Na podobný slogan dnes možná většina lidí pohlíží s blahosklonným úsměvem, občas s nostalgií po protestních akcích minulého století. Žijeme v době, kdy běžný občan necítí akutní ohrožení ze strany jaderných zbraní a kdy lidé volající po úplném jaderném odzbrojení dostávají nálepku naivních milovníků kytiček. Pokud nějaké ohrožení vnímáme, tak snad ve spojení s mlhavou představou o použití těchto zbraní teroristy nebo tzv. darebáckými státy. Na ně se ale v současné době neodpovídá voláním po globálním jaderném odzbrojení, ale spíše kroky vedoucími k opaku.

A přesto každodenně žijeme s možností totální anihilace lidstva. Máme funkční a aktivní technologii, která je schopna během chvíle zničit život na celé planetě. John F. Kennedy v této souvislosti jednou řekl: „Svět by se neměl stát vězením, ve kterém lidstvo čeká na svoji popravu.“ Na světě se nachází zhruba 25 000 jaderných hlavic, z nichž drtivou většinu vlastní USA a Rusko. Toto množství postačuje k několikanásobnému zničení Země.

Volání po celosvětovém jaderném odzbrojení začalo už se samotným zrodem těchto zbraní. Během studené války jaderné zbraně zabránily vypuknutí otevřeného konfliktu mezi oběma supervelmocemi. Nezamezily ale zhruba stovce konfliktů vedených v rámci studené války, ani situacím, kdy bylo použití jaderných zbraní reálně zvažováno. V roce 1986 vedlo riziko spojené s pouhou existencí tak mocných zbraní téměř k jejich úplnému zákazu. Jednání mezi Gorbačovem a Reaganem však ztroskotala na nedostatku vzájemné důvěry. Sověti požadovali zastavení amerického projektu protiraketové obrany.

Dnes žijeme 20 let po konci studené války. Mimořádná příležitost jak využít konec této éry k začátku éry nové, kdy reformované a posilněné mezinárodní instituce pomohou překonat nedůvěru mezi státy a odradit je od destruktivních jednostranných akcí, nám pomalu utíká mezi prsty. Nejdůležitější dohodou směřující k zákazu jaderných zbraní je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT, v platnosti od roku 1970). Ta se opírá o dva principy: 1) státy, které nemají jaderné zbraně, nebudou usilovat o jejich získání a 2) státy, které mají jaderné zbraně, se jich budou postupně zbavovat. V poslední době kladou sice světové mocnosti důraz na nešíření, ale již ne na odzbrojení. Oba principy spolu však úzce souvisí. Proto zkrachovala pravidelná pětiletá hodnotící a revizní konference NPT v roce 2005, proto se v posledních letech kupí v OSN jedna rezoluce o jaderném odzbrojení za druhou, proto přijal loni Evropský parlament usnesení vyzývající státy EU aktivně jednat na mezinárodním poli s cílem dosáhnout světa bez jaderných zbraní.

Velká část jaderného arsenálu v USA a Rusku také zůstává na nejvyšším stupni pohotovosti, který s sebou nese nebezpečí devastující automatizované reakce na falešný poplach, nebo náhodný či neautorizovaný odpal. V roce 2001 přijaly Spojené státy doktrínu umožňující preventivní jaderný úder proti zemím nevlastnícím jaderné zbraně. Tím paradoxně dále motivovaly tyto země v jejich úsilí pořídit si jaderné zbraně pro odstrašení podobného úderu. Počet státních (a v budoucnu možná i nestátních) aktérů vlastnících jaderné zbraně stoupá a tím se relativně jednoduchá doktrína zaručeného vzájemného zničení z dob studené války komplikuje. Před rokem vydala skupina bývalých vysoce postavených amerických politiků společnou esej nazvanou Svět zbavený jaderných zbraní. Navrhují v ní konkrétní kroky, jak docílit celosvětového zákazu jaderných zbraní. Jedním z autorů je i Henry Kissinger, který jistě nemůže být obviňován z naivity a nedostatku realismu.

Strany zelených po celém světě mají jaderné odzbrojení ve svých programových dokumentech. Na druhou stranu je jasné, že návod na výrobu „bomby“ se vymazat z paměti lidstva nedá. Přesto by ale bylo nezodpovědné nedělat nic. Pokud někdo označuje odpůrce jaderných zbraní za utopisty, je to jen úhybný manévr a pokus utéct z potřebné debaty nad tímto tématem.

Účinná opatření vedoucí k zákazu jaderných zbraní existují, chybí ale vůle k jejich realizaci. Zatím to vypadá, že se lidstvo vydalo cestou modernizace jaderného arzenálu a konstrukce globální protiraketové obrany. Děje se tak v podání jediné supervelmoci, bez konsenzu širší mezinárodní komunity, s nadějí, že tato obrana odradí „nejaderné“ státy od pořízení jaderných zbraní. Jak ukázala historie, jde o řešení vysoce riskantní.

Alternativa vede přes ratifikace Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (Comprehensive Test Ban Treaty - CTBT) a Smlouvy o zastavení výroby štěpných materiálů pro výrobu jaderných zbraní (Fissile Material Cut off Trety - FMCT). Na tyto smlouvy by měly navazovat dohody o postupné redukci jaderných zbraní a o efektivnějším monitorování a vynucování dodržování těchto smluv. Jako gesto dobré vůle by měl být snížen nejvyšší stupeň pohotovosti jaderných střel USA a Ruska a jaderné střely krátkého doletu by měly být úplně zakázány. Základem je ale komunikace. Státy, které mezi sebou udržují destruktivní napětí, by měly upustit od dětinské politiky okázalého ignorování a verbálního napadání, učinit odvážný první krok a otevřít komunikační kanály. Bez odvahy jednotlivých politiků to určitě nepůjde.