V neděli 15. února má svátek Jiřina. Zároveň (a to je mnohem důležitější) si připomínáme první výročí od zvolení Václava Klause prezidentem České republiky pro druhé volební období. Redakce Aktuálně.cz se domnívá, že je to pádný důvod k napsání blogu, a já s ní v tomto směru nemohu než souhlasit.

Do titulku jsem si vypůjčil drobně parafrázovaný název půvabné knížky Ivana Binara. Odpověď na tu jednoduchou (nebo řečnickou?) otázku však není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.

Takže kdo, co je pan prezident? Bezesporu a v první řadě je to profesor ekonomie. Málo platné, stále dokáže říci jasné, autoritativní a fundované slovo k jakýmkoliv aktuálním hospodářským otázkám. Jeho teoretická erudice je totiž podložena také bohatstvím praktické zkušenosti ("úspěšná" kupónová privatizace). Současný prezident je rovněž zkušený, ba protřelý politik, který se nikdy nevzdává, sportovec (tam platí totéž), kritik populárních mýtů a popularizátor mýtů jiných.

Nezapomínejme také na Klausův přínos originálního stylisty a řečníka. Je sice pravda, že některá přídavná jména si prezident vahou své osobnosti doslova přivlastnil a prakticky znemožnil jejich používání v jiných konotacích (prázdný, falešný, módní, z příslovcí pak nesmírně, neskutečně a naopak jasně a zřetelně, z podstatných jmen především nesmrtelná větička). Na druhé straně však jiná slova emancipoval a samostatný život jim umožnil (balíček, mračit se, škarohlíd, nefér). Pozitivní hodnocení si zaslouží i Klausovo časté používání 1. osoby množného čísla (udělejme, nedělejme, zamysleme se, nemysleme si, všichni přece víme), které díky jeho ústavní funkci pomáhá národ stmelovat a budovat v lidech pocit sounáležitosti. Také citoslovce (dnes již nezaměnitelné Mmm...) posilují v občanech dojem bezprostřednosti a lidskosti, což je u hlavy demokratického státu vždy důležité.

Co si osobně slibuji od druhého funkčního období Václava Klause? Především musím zdůraznit, že navzdory drobným názorovým rozdílům mezi námi se na zbytek jeho druhé prezidentské pětiletky těším (napsal bych nesmírně, ale zdá se mi, že na to nemám právo). Vždycky jsem měl rád karikatury a prezidentův obraz (nikoli nutně on sám) je karikaturou čím dál zdařilejší. A také poučnější. Bereme-li totiž karikaturu jako určitou zkratku, pak je ta Klausova užitečným varováním před některými neblahými tendencemi v uvažování o klimatu, Evropě, trhu, fungování společnosti, nedávné české minulosti atd. Tendencemi, které se ve skrytější podobě objevují u řady jiných veřejných činitelů. Mnozí lidé současného prezidenta lacině kritizují a přitom opomíjejí tuto jeho nevědomou práci osvětovou.

Že kvůli tomu ještě nemusí být prezident? Že České republice v zahraničí dělá ostudu? Takové otázky může tváří v tvář prvnímu výročí vznášet jen opravdový škarohlíd.