V předchozím blogu jsem upozornil na hlavní problémy stávajícího důchodového sytstému, které Komise pro spravedlivé důchody povětšinou ignorovala. Nyní je čas navrhnout, co s důchody dál. I tento text přitom vychází z publikace "Důchodová reforma: Možnosti a úkoly", která vyšla jako součást publikace "Ekonomika, politika a Evropa."

Dlouhodobě udržitelná reforma českého důchodového systému vyžaduje současné reformy v ostatních segmentech českého sociálního, daňového a finančního systému. Důchodový systém závisí na fungování trhu práce, na efektivitě vzdělávacího systému, na iterakci s dalšími prvky sociálního a daňového systému a také na fuknčnosti finančního trhu. Pouze pokud tyto subsystémy fungují přiměřeně dobře, může důchodový systém poskytnout dostatečné zabezpečení. Český trh práce však stále nedostatečně využívá pracovní zdroje země, přestože oficiální nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni. Nejlépe je to vidět na nízké participaci zranitelných skupinam, především mladých rodin a lidí v před-důchodovém věku. Pro mladé rodiny, především pro ženy, stát nevytváří vhodné prostředí pro rychlý návrat na trh práce. Dlouhá mateřská dovolená a nedostatečná dostupnost předškolních zařízení snižuje zapojení žen do trhu práce a zvyšuje rozdíly v odměňování mužů a žen, které jsou podle Českého statistického úřadu druhé největší mezi členskými státy EU.

Předčasný odchod do důchodu zůstává rozšířený i přes nedávné změny, které zpřísnily požadavky. V roce 2017 odešlo do předčasného důchodu téměř 27 tisíc osob, třetina všech nově přiznaných důchodců. Naopak, daňový systém (a odvody na sociální zabezpečení) by zacházet se zaměstnanci v důchodovém věku shovívavěji, aby motivovaly k vyšší účasti na trhu práce (a tedy i nižším důchodům vypláceným z veřejných rozpočtů). Reformy v samotném důchodovém systému by měly být zaváděny zároveň s těmito širšími reformami, protože by měly pozitivní vliv na trh práce. Snad nejdůležitější je vyšší transparentnost starobního důchodového systému, konkrétně každoroční transparentní informace o dosavadních příspěvcích do systému a očekávaných dávkách. To by mělo účastníkům umožnit lepší zhodnocení udržitelnosti systému.
Český důchodový systém by měl být vylepšen opětovným zavedením určité formy automatického stabilizačního mechanismu, která by snížila roli vlády v řízení důchodového systému a částečně jej depolitizovala. Nejjednodušší stabilizační mechanismus, který se v současné době používá v řadě zemí EU, představuje vazbu mezi střední délkou života a věkem odchodu do důchodu. Může mít například formu „pevného“ počtu let v době „očekávaného“ odchodu do důchodu.

Ambicióznější reforma by přeměnila zásluhový část důchodového systému na zdánlivě příspěvkový systém (NDC), kde by se odvody na důchodové pojištění evidovaly a případně i zhodnocovaly (podle koeficientu zvoleného vládou), takže účastníci by věděli, jaké finanční prostředky mají na svém účtu. Konečný důchod by byl poté určen zůstatkem účtu v době odchodu do důchodu a vládou stanoveným důchodovým vzorcem. Systém NDC obvykle zlepšuje pobídky k účasti na trhu práce a představuje silný stabilizační prvek v důchodovém systému.

Systém NDC však nemění financování veřejných důchodů: tyto důchody se nadále vyplácejí z odvodů, neexistují žádné úspory ani akumulovaný kapitál. Očekávaný demografický vývoj však zásadně změní aritmetiku důchodového systému. Přiměřenou úroveň příjmů ve stáří proto mohou zajistit jen větší finanční zdroje, který samotný systém NDC neumí a nemůže vygenerovat. Vyšší finanční příspěvky ze strany státu by nutně vedly k vyšším daním a měly by tak negativní dopady na trh práce. Nejschůdnější je proto vyšší účast soukromých úspor. Současný dobrovolný systém s téměř 4,5 milionu účastníků se však jeví jako příliš slabý a zároveň příliš nákladný. Průměrný příspěvek odpovídá částce méně než 3 % platu, což je nedostatečné k vybudování přiměřených úspor pro odchod do důchodu. Vláda zároveň v roce 2018 utratila více než 7 miliard Kč na příspěvky k soukromému důchodovému připojištění, což znamená, že se spíše než o doplněk důchodového systému jedná o velmi nákladný program pobídek k úsporám.

Alternativou ke stávajícímu dobrovolnému programu by měl být standardní spořicí program typu „opt-out“, ve kterém by měl každý nový účastník trhu práce otevřený spořicí účet u státní autorizované instituce, případně u veřejného subjektu nebo u soukromého správce aktiv. Spořicí účet lze uspořádat několika způsoby. Švédská varianta, kdy několik správců soukromých fondů soutěží o příspěvky, ale neznají identitu klientů, což vede k podstatnému omezení marketingových nákladů, je jednou z možností. Tato varianta by mohla být doplněna státní dotací na prvních pět let účasti, kdy by příspěvky byly hrazeny státem a teprve po úvodním období by se přesunuly na účastníka. Účastníci by měli právo odhlásit se ze systému, ale mohli by také nastavit své příspěvky nad zákonné minimum.

Zavedení veřejně spravovaného a regulovaného spořicího pilíře by pomohlo zmírnit očekávaný pokles důchodů z průběžného pilíře. Pečlivý návrh spořicího pilíře by také mohl rozptýlit některé obavy, které poznamenaly reformy v roce 2013. Konkrétně by to odstranilo nebo zmírnilo obavy z nevhodného dlouhodobého řízení aktiv, protože veřejný dohled by zaručoval bezpečnost investic (před rizikem podvodu, nikoli tržním rizikem). Vytvoření dostatečných úspor pro budoucí důchodce je dlouhodobý proces, ale Česká republika má jen málo dalších možností, pokud chce zabránit chudobě budoucích generací důchodců.