O směřování společnosti rozhodují v demokratických státech voliči. Jejich volba závisí na řadě faktorů:

1. Na spokojenosti s osobní situací a vnímání vyhlídek do budoucna
2. Na vnímání situace ve společnosti
3. Na míře vnímání problémů a porozumění jejich příčinám
4. Na schopnosti posuzovat nabízená řešení problémů
5. Na míře důvěry v politické reprezentace

Od počátku demokracie bylo rozhodování voličů velmi významně ovlivňováno nejen jejich osobní ekonomickou situací, ale stavem hospodářství jako celku. Když v třicátých letech minulého století vypukla krize, došlo v Německu a v určité míře i v dalších zemích k silnému nárůstu politického extremismu, který nakonec vedl ke světové válce. K nacistickému a komunistickému extremismu se přitom lidé uchýlili nejen z důvodu velkého poklesu vlastní životní úrovně, ale především proto, že hospodářský zvrat byl pro ně naprosto nesrozumitelný, nesmyslný a „nezasloužený“. Ideologie, které ho vysvětlovaly machinacemi nepřátelských skupin nebo jako důsledek svobody podnikání vůbec, nabízely jednoduché vysvětlení, jasné viníky a cíl nenávisti. A hlavně program, jak situaci řešit – razantní posílení státní moci a likvidace osobní svobody. Tato kombinace je vždy velmi svůdná pro lidi, kteří trpí nebo jsou zmateni. V nadšení nad nabízeným vysvětlením a řešením pak tito lidé každý hlas zpochybňující toto řešení vnímají jako podvracející jejich naději a ignorují jej. Zato hlasatelé těchto řešení se těší až fanatickému obdivu a důvěře velkých mas. Hlasatelé těchto ideologii získali dostatečnou voličskou podporu k tomu, aby rukou společnou pohřbili naději na rozumnou vládu a otevřeli cestu k totalitní diktatuře zaměřené na válku.

Dnešní krize samozřejmě nedosahuje rozměrů krize třicátých let. Proč se tedy znepokojovat? Důvodem pro znepokojení je fakt, že od třicátých let došlo ke dvěma zásadním změnám, které potenciálně zesilují politický dopad hospodářských otřesů.

Tou první změnou je IT revoluce. Objem informací a rychlost jejich přenosu, je dnes světelné roky vzdálená tomu, co bylo možné v minulosti. Navíc došlo k úžasné „demokratizaci“ dostupnosti IT nástrojů. Mobilními telefony i dalšími prostředky dnes disponují i lidé, kteří jinak žijí ve velmi skrovných či dokonce bědných poměrech - materiálně i vzdělanostně. A jako všechny lidské vynálezy jsou i IT technologie mečem dvojsečným. Lze jimi šířit nejen pravdivé informace, ale i dezinformace, paniku a šílené myšlenky.

Tou druhou změnou je vznik globálního hospodářského systému s mohutným finančním sektorem. Zatímco rychlost pohybu zboží se příliš nezměnila, v oblasti finančních trhů umožňuje IT technologie šíření tržních informací v okamžiku jejich vzniku i obrovské přesuny peněz a vlastnictví jediným kliknutím na klávesnici.

Tato druhá změna začala v osmdesátých letech minulého století a v devadesátých letech postupovala na plné obrátky. Až do vzniku finanční krize v USA v r. 2008 však zůstávala mimo pozornost průměrného člověka - voliče. Finanční sektor byl běžným občanem vnímán – pokud vůbec – jako nějaký specielní technický obor, který prostě existuje všude tam, kde běhají velké peníze a který si hladce funguje svými zavedenými způsoby, ale který nemá na jejich život a na jejich zaměstnání žádný vliv.

Tento poklid se radikálně změnil vlivem finanční krize v r. 2008 a následné dluhové krize Evropy, která nastala v r. 2010. Náhle se ukázalo i člověku z ulice, že to, co se děje ve světě v onom tajemném světě bank a finančních trhů, má zásadní dopad na jeho život a životní perspektivy. Mnozí to pocítili ve vlastní peněžence a všichni to pocítili z toho, jak o celé záležitosti referují sdělovací prostředky. Na rozdíl od minulosti, kdy informace z finančního sektoru byly na straně 17 a výše, jsou občané skoro denně konfrontováni se zprávami z finančního světa na titulních stranách. V těchto zprávách a v komentářích běžného zpravodajství se to hemží pojmy jako „výnosy dluhopisů klesly (vzrostly)“, „pumpovat likviditu“, „kapitálová přiměřenost“, „mezibankovní trh“, „deriváty“, „státní dluh“, „ČNB se rozhodla nezvýšit úrokovou míru“, „pád akcií“, „hedgeové fondy“, „úvěrová expanze“, atd. atd. Zprávy i komentáře jsou často podávány tónem navozujícím vidinu hrozící katastrofy.

A tady jsme u našeho problému a důvodu pro to, aby se jím politici a lidé z medií vážně zabývali.. Jakýkoliv test ověřující, zda občané těmto pojmům skutečně rozumí, odhalí hrozivou skutečnost: ani nadprůměrně vzdělaní a inteligentní občané nemají ve své většině žádné ponětí o tom, co tyto pojmy znamenají a jak spolu navzájem souvisejí. Jsou to pro ně záhadné hieroglyfy popisující tajemné děje nepochopitelné obyčejným smrtelníkům a přístupné pouze úzké elitě zasvěcenců.
Položte například ve svém okolí otázku, koho si lidé představují pod pojmem „bankéř“. Když jsem tuto otázku sám začal pokládat, dostalo se mi udivených pohledů proč se jako ptám na samozřejmost. Ale ukázalo se velmi brzy, že jsem se ptal právem. Teprve po mojí otázce se ukázalo, že někteří tím myslí vedoucí zaměstnance banky – ti totiž rozhodují komu se půjčí peníze a ti pak posílají exekutory na nešťastné dlužníky. Ale jiná část dotázaných – a těch byla menšina! – tím myslí vlastníky/akcionáře banky. A tito vlastníci jsou velmi rozmanitou skupinou – od superbohatých jedinců splňující všechny znaky, které jim dává marxistická ideologie až po stařenky a stařečky, jejichž penze pocházejí z výnosu penzijního fondu, co by akcionáře banky. Teprve po nastolení uvedené otázky vyplula tato nejasnost na povrch, což bylo velmi znepokojivým signálem.
A ještě horším bylo zjištění, že jen velmi malý zlomek běžných občanů má povědomí o tom, že cca devět desetin peněz, kterými banka disponuje a které rozpučuje či investuje, nepatří vlastníkům banky, ale těm, kdo si je v bance uložili. Jakým zásadním politickým problémem se toto nevědomí může stát nám připomněly reakce občanů Kypru na oznámení, že v některých bankách, které špatně investovaly/půjčovaly přijdou o část svých vkladů v těchto bankách. Z jejich hněvivých reakcí vyplynulo, že vůbec neměli tušení, že jejich peníze už jsou fuč právě kvůli těmto špatným investicím – že to, co bylo prošustrováno, byly právě jejich peníze a že se už jedná jen o to, jakou část jejich zmizelých peněz nahradí půjčky od států eurozóny a MMF aby tak zachránily majetek vkladatelů alespoň z části. A už vůbec nebrali na vědomí, že tyto státy ani MMF nemají žádnou povinnost tyto půjčky poskytnout. Vrcholem absurdity bylo spílání Německu za to, že není ochotno přispět k plné záchraně vkladů nad 100 000 EUR, tj. vkladů bohatších lidí. Správným adresátem jejich spílání přitom měly být příslušné banky, bankovní dozor Kypru a především kyperští politici, kteří to všechno dopustili.

Jsme tak konfrontování s velmi nebezpečnou situací, kdy směřování demokratického světa je v rukou lidí-voličů, kteří až na zanedbatelnou menšinu, vůbec nerozumí tomu, co masivně dopadá na jejich životy a vnímání. Historie učí, že v takové situaci mohou velmi lehce vypuknout hony na čarodějnice či násilné a destruktivní zvraty. Již dnes kolují – především díky IT technologiím - i mezi jinak velmi rozumnými lidmi paranoidní spiklenecké teorie o tom, jak jsou všechny ty krize uměle vyvolávány různými klikami, jejichž vymezení se sice liší podle sklonů vyznavačů těchto teorii, ale shodují se v základním idiotismu: Demokraticky zvolení politici jsou líčeni jako bezmocné loutky kohosi ve skrytu a demokratické vlády jako v nejlepším případě bezmocní diváci dějů, na které nemají žádný vliv. Živnou půdou pro všechny tyto názory je právě všeobecná neznalost základních principů fungování bank a finančního sektoru vůbec.

Je proto nejvyšší čas, aby byla zahájena veřejná osvěta, která by občanům zprostředkovala elementární znalosti o světě financí. Jako první musejí začít jednat politici, a sice tím, že začnou upozorňovat na to, že se jedná o zásadní problém. Jejich projevy by měly vytvořit tlak na odpovědná media – především veřejnoprávní televizi a rozhlas – aby se osvětě začaly systematicky věnovat jako něčemu životně důležitému pro stabilitu demokracie. A pokud banky a další finanční instituce chtějí přispět k rehabilitaci svojí pověsti, měly by se do osvěty rovněž neprodleně zapojit.