V souvislosti s krizí minulých let se často hovoří i o rostoucí materiální nerovnosti uvnitř jednotlivých zemí. Lze narazit na řadu pojednání, ve kterých se uvádí, jak malé procento obyvatel disponuje velkým podílem na příjmech a majetku a jak se tento rozdíl oproti ostatním obyvatelům v posledních letech prohluboval. Obvykle se to ilustruje srovnáním mezi nejchudší desetinou obyvatel a nejbohatší desetinou, popř. jednoho procenta nejbohatších versus ostatní.


Bohužel je téměř pravidlem, že tato pojednání jsou neúplná a často přímo zavádějící.

První jejich vadou je, že u příjmů neuvádějí, zda se jedná o hrubý příjem nebo čistý příjem. To je dost podstatný rozdíl vzhledem k tomu, že z nízkých příjmů se leckde platí mnohem nižší nebo dokonce žádné procento daní, zatímco u vyšších příjmů se jedná o mnohem vyšší procento daní.

Druhou častou vadou je, že při líčení nerovností není zřejmé, zda se myslí příjem v daném roce, nebo celkový majetek v držení. Můžete totiž mít velký majetek, ale nulový nebo záporný příjem – např. vlastnit ztrátový podnik. Pokud se uvádí majetek, pak se zase téměř nikdy nedozvíme, jakými dluhy je zatížen a také jakou metodou byl majetek oceňován. Byt či dům poskytující naprosto totožný uživatelský komfort se mohou v hodnotě lišit mnohonásobně jenom díky své poloze. Údaje o podílu dané skupiny na celkovém objemu majetku chybí klíčový údaj, zda se tím celkovým majetkem myslí majetek v soukromém držení, nebo celý majetek dané země zahrnující i majetky veřejné. A samozřejmě je i zde otázka, jak je tento veřejný majetek oceňován.

Třetí zásadní vadou je, že v uváděných přehledech se téměř nikdy nevyskytuje srovnání spotřeby. Z nerovnosti v příjmech či majetku se automaticky usuzuje na stejnou nerovnost ve spotřebě. To je ale omyl z mnoha důvodů. Pomineme-li zřejmé ignorování různých sociálních dávek a velmi relevantního faktu odlišných cenových úrovní při nákupu spotřebně zcela ekvivalentního zboží či služeb (viz výše uvedený příklad s bytem), je zde faktor nákladů na zdravotní péči. Uveďme příklad: V roce 2009 byla v USA celkem 9 miliony nízko-příjmovými staršími lidmi (méně než 3 % obyvatel) spotřebována zdravotní péče za 250 mld. dolarů hrazená z veřejných rozpočtů, tj. v průměru celkem 27 000 $ na jednu osobu, kterážto částka převyšovala podstatně jejich vlastní příjem, resp. starobní důchod. Ačkoliv nelze pochybovat, že by všichni z těchto „spotřebitelů“ dali přednost mládí a zdraví před jakýmkoliv objemem zdravotní péče zadarmo, nemění to nic na faktu, že pro posuzování nerovnosti v tom, co ze „systému“ získávají, je nutno tyto částky zahrnout. Uveďme, že celková redistribuce zdrojů spotřebovávaná na zdravotní péči chudých obyvatel a obyvatel starších 65 let v USA v r. 2012 činila 717 mld. $, tj. 4.7 % HDP, resp. 5.3 % celkových osobních příjmů v USA.

Je zde ještě další důvod, proč ze srovnání příjmů vůbec nevyplývá stejný poměr spotřeby oněch druhů zboží a služeb, které jsou právě pro ony vrstvy „ neboháčů“ relevantní pro posouzení vlastní životní úrovně: jídlo, ošacení, bydlení, zábava, dovolená, vzdělání dětí, atd. Rozhodně lze tvrdit, že -kromě patologických výjimek - nemají superbohatí lidé tolikrát větší počet oděvů, bot, domů, výdajů za dovolenou, kolikrát jejich příjem převyšuje příjem dané skupiny. Je snad zřejmé, že co se týče jídla, není to vůbec možné – spíše je možné tvrdit, že si oproti méně mohovitým mohou dovolit drahé výživové konzultanty, kteří je nutí jíst brokolici,upírat si lahodné pečínky a sladkosti, pít čistou vodu v množství a časech, které by jiný člověk považoval za utrpení a konzumovat různá drahá bio- a eko- jídla, která chutností vskutku nevynikají. Rovněž i výdaje na nejdražší univerzitní vzdělání jejich dětí jsou maximálně několikanásobně vyšší, než si může dovolit rodina se stonásobně nižším příjmem. Ano -miliardář si může kupovat superdrahá vína, ale vína stonásobné ceny od průměrných nejsou výsledkem práce stokrát většího počtu pracovníku na vinici, než kolik jich pracuje při výrobě průměrných vín, ale pouze vzácnosti výskytu vinic schopných je produkovat a samozřejmě velké dávky snobství! Konzumace těchto vín nijak neochuzuje ostatní lidi. Ano- miliardář si může koupit originální obraz od van Gogha za 700 milionů Kč. Touto koupí ale dojde pouze k přesunu jeho peněz k původnímu majiteli obrazu. Žádná práce druhých lidí se tím nespotřebuje. Ano - miliardář si může koupit další fabriku či investovat do cenných papírů a zvýšit (nebo také snížit !) svoje budoucí příjmy, ale to nic nemění na zmíněných omezeních možností spotřebovávat.

Za čtvrté existuje faktor, který je velmi významný při uvádění relativního počtu chudých či na hranici nouze se pohybujících domácností, ale který je zřídka kdy zdůrazněn. Počet zmíněných domácností v posledních desetiletích v četných západních zemích významně vzrostl. Tento nárůst je ale z velké části způsoben dramatickým nárůstem podílu rodin/domácností, kde chybí otec. Rodina s jedním příjmem na tom bude vždy příjmově mnohem hůře než rodina se dvěma příjmy i kdyby se průměrné příjmy zvýšily stokrát oproti dnešku. To je neměnný zákon matematiky! Pokud se ale jedná o příjmy spíše pod samotným mediánem, pak se taková rodina ocitne velmi snadno blízko pásma - v dané společnosti a v daném čase - považované za pásmo nouze. Pod tímto nárůstem chudých domácností je tedy podepsán úpadek nejen osobní, ale i společenské morálky, neboť kdysi společensky odsuzované jednání je dnes tolerováno a nepřináší pro nezodpovědné otce žádné tvrdé důsledky. Je krajně znepokojivé, že se této příčině růstu počtu chudých domácností nevěnuje skoro žádná pozornost!

A konečně – ale nikoliv jen na okraji – je třeba zmínit ještě jeden údaj, který bychom při přehledu vývoje materiálních nerovností ve společnosti měli vzít do úvahy. A tím je rychlost, s jakou se v příjmových či majetkových skupinách mění jména. Nebezpečí velkého rozpětí mezi prostředky, kterými disponuje úzká skupina lidí a kterými disponuje zbytek, by vskutku mohlo být nezanedbatelné, pokud by se jednalo o dědičnou a hlavně uzavřenou oligarchií, do níž by neměl obyčejný člověk šanci proniknout. Odtrženost takové oligarchie od světa ostatních lidí a její nevyhnutelně vzniknuvší klanová mentalita by mohly ohrozit jak politické tak i ekonomické svobody ostatních. Pohled na seznamy superbohatých lidí v západních zemích za posledních sto let nás přesvědčí, že nic takového nehrozí. Je rozumné předpokládat, že pokud se i v ostatních zemích podaří udržet otevřené ekonomické a demokratické systémy, nebudou se ani ony muset obávat vzniku takových oligarchií. Ostatně nedávno zesnulý Steve Jobs zařazený mezi nejbohatší Američany, byl na počátku svojí kariéry chudým člověkem. K bohatství se dostal tím, že se zasloužil o vytvoření věcí , o kterých se ani nesnilo magnátům z doby velmi nedávné, ale které jsou dnes dostupné i lidem na spodní příčce příjmů!