Rostoucí materiální nerovnost?

V souvislosti s krizí minulých let se často hovoří i o rostoucí materiální nerovnosti uvnitř jednotlivých zemí. Lze narazit na řadu pojednání, ve kterých se uvádí, jak malé procento obyvatel disponuje velkým podílem na příjmech a majetku a jak se tento rozdíl oproti ostatním obyvatelům v posledních letech prohluboval. Obvykle se to ilustruje srovnáním mezi nejchudší desetinou obyvatel a nejbohatší desetinou, popř. jednoho procenta nejbohatších versus ostatní.

Více »

Nejvyšší soud v otazníku.

Jednou z pozitivních stránek současné situace v naší zemi je zvýšená pozornost věnovaná Ústavě České republiky a správnému porozumění jednotlivým jejím ustanovením. Tento dokument, který upravuje základní mocenské poměry ve státě, by měl být předmětem zájmu daleko širší skupiny obyvatel než hrstky ústavních právníků a politiků.

Více »

Politika je vždy aktuální

Dnes se ze všech stran – a nejen v naší zemi – ozývá v nejrůznějších obměnách tvrzení, že politika je svinstvo. Toto není žádný moderní jev. V různých obměnách se vyskytoval odedávna. Zdá se proto, jakoby vyjadřoval pravdivé poznání opakovaně potvrzované v každé generaci.

Více »

Demokracie versus svět financí

O směřování společnosti rozhodují v demokratických státech voliči. Jejich volba závisí na řadě faktorů:

1. Na spokojenosti s osobní situací a vnímání vyhlídek do budoucna
2. Na vnímání situace ve společnosti
3. Na míře vnímání problémů a porozumění jejich příčinám
4. Na schopnosti posuzovat nabízená řešení problémů
5. Na míře důvěry v politické reprezentace

Od počátku demokracie bylo rozhodování voličů velmi významně ovlivňováno nejen jejich osobní ekonomickou situací, ale stavem hospodářství jako celku. Když v třicátých letech minulého století vypukla krize, došlo v Německu a v určité míře i v dalších zemích k silnému nárůstu politického extremismu, který nakonec vedl ke světové válce. K nacistickému a komunistickému extremismu se přitom lidé uchýlili nejen z důvodu velkého poklesu vlastní životní úrovně, ale především proto, že hospodářský zvrat byl pro ně naprosto nesrozumitelný, nesmyslný a „nezasloužený“. Ideologie, které ho vysvětlovaly machinacemi nepřátelských skupin nebo jako důsledek svobody podnikání vůbec, nabízely jednoduché vysvětlení, jasné viníky a cíl nenávisti. A hlavně program, jak situaci řešit – razantní posílení státní moci a likvidace osobní svobody. Tato kombinace je vždy velmi svůdná pro lidi, kteří trpí nebo jsou zmateni. V nadšení nad nabízeným vysvětlením a řešením pak tito lidé každý hlas zpochybňující toto řešení vnímají jako podvracející jejich naději a ignorují jej. Zato hlasatelé těchto řešení se těší až fanatickému obdivu a důvěře velkých mas. Hlasatelé těchto ideologii získali dostatečnou voličskou podporu k tomu, aby rukou společnou pohřbili naději na rozumnou vládu a otevřeli cestu k totalitní diktatuře zaměřené na válku.

Dnešní krize samozřejmě nedosahuje rozměrů krize třicátých let. Proč se tedy znepokojovat? Důvodem pro znepokojení je fakt, že od třicátých let došlo ke dvěma zásadním změnám, které potenciálně zesilují politický dopad hospodářských otřesů.

Tou první změnou je IT revoluce. Objem informací a rychlost jejich přenosu, je dnes světelné roky vzdálená tomu, co bylo možné v minulosti. Navíc došlo k úžasné „demokratizaci“ dostupnosti IT nástrojů. Mobilními telefony i dalšími prostředky dnes disponují i lidé, kteří jinak žijí ve velmi skrovných či dokonce bědných poměrech - materiálně i vzdělanostně. A jako všechny lidské vynálezy jsou i IT technologie mečem dvojsečným. Lze jimi šířit nejen pravdivé informace, ale i dezinformace, paniku a šílené myšlenky.

Tou druhou změnou je vznik globálního hospodářského systému s mohutným finančním sektorem. Zatímco rychlost pohybu zboží se příliš nezměnila, v oblasti finančních trhů umožňuje IT technologie šíření tržních informací v okamžiku jejich vzniku i obrovské přesuny peněz a vlastnictví jediným kliknutím na klávesnici.

Tato druhá změna začala v osmdesátých letech minulého století a v devadesátých letech postupovala na plné obrátky. Až do vzniku finanční krize v USA v r. 2008 však zůstávala mimo pozornost průměrného člověka - voliče. Finanční sektor byl běžným občanem vnímán – pokud vůbec – jako nějaký specielní technický obor, který prostě existuje všude tam, kde běhají velké peníze a který si hladce funguje svými zavedenými způsoby, ale který nemá na jejich život a na jejich zaměstnání žádný vliv.

Tento poklid se radikálně změnil vlivem finanční krize v r. 2008 a následné dluhové krize Evropy, která nastala v r. 2010. Náhle se ukázalo i člověku z ulice, že to, co se děje ve světě v onom tajemném světě bank a finančních trhů, má zásadní dopad na jeho život a životní perspektivy. Mnozí to pocítili ve vlastní peněžence a všichni to pocítili z toho, jak o celé záležitosti referují sdělovací prostředky. Na rozdíl od minulosti, kdy informace z finančního sektoru byly na straně 17 a výše, jsou občané skoro denně konfrontováni se zprávami z finančního světa na titulních stranách. V těchto zprávách a v komentářích běžného zpravodajství se to hemží pojmy jako „výnosy dluhopisů klesly (vzrostly)“, „pumpovat likviditu“, „kapitálová přiměřenost“, „mezibankovní trh“, „deriváty“, „státní dluh“, „ČNB se rozhodla nezvýšit úrokovou míru“, „pád akcií“, „hedgeové fondy“, „úvěrová expanze“, atd. atd. Zprávy i komentáře jsou často podávány tónem navozujícím vidinu hrozící katastrofy.

A tady jsme u našeho problému a důvodu pro to, aby se jím politici a lidé z medií vážně zabývali.. Jakýkoliv test ověřující, zda občané těmto pojmům skutečně rozumí, odhalí hrozivou skutečnost: ani nadprůměrně vzdělaní a inteligentní občané nemají ve své většině žádné ponětí o tom, co tyto pojmy znamenají a jak spolu navzájem souvisejí. Jsou to pro ně záhadné hieroglyfy popisující tajemné děje nepochopitelné obyčejným smrtelníkům a přístupné pouze úzké elitě zasvěcenců.
Položte například ve svém okolí otázku, koho si lidé představují pod pojmem „bankéř“. Když jsem tuto otázku sám začal pokládat, dostalo se mi udivených pohledů proč se jako ptám na samozřejmost. Ale ukázalo se velmi brzy, že jsem se ptal právem. Teprve po mojí otázce se ukázalo, že někteří tím myslí vedoucí zaměstnance banky – ti totiž rozhodují komu se půjčí peníze a ti pak posílají exekutory na nešťastné dlužníky. Ale jiná část dotázaných – a těch byla menšina! – tím myslí vlastníky/akcionáře banky. A tito vlastníci jsou velmi rozmanitou skupinou – od superbohatých jedinců splňující všechny znaky, které jim dává marxistická ideologie až po stařenky a stařečky, jejichž penze pocházejí z výnosu penzijního fondu, co by akcionáře banky. Teprve po nastolení uvedené otázky vyplula tato nejasnost na povrch, což bylo velmi znepokojivým signálem.
A ještě horším bylo zjištění, že jen velmi malý zlomek běžných občanů má povědomí o tom, že cca devět desetin peněz, kterými banka disponuje a které rozpučuje či investuje, nepatří vlastníkům banky, ale těm, kdo si je v bance uložili. Jakým zásadním politickým problémem se toto nevědomí může stát nám připomněly reakce občanů Kypru na oznámení, že v některých bankách, které špatně investovaly/půjčovaly přijdou o část svých vkladů v těchto bankách. Z jejich hněvivých reakcí vyplynulo, že vůbec neměli tušení, že jejich peníze už jsou fuč právě kvůli těmto špatným investicím – že to, co bylo prošustrováno, byly právě jejich peníze a že se už jedná jen o to, jakou část jejich zmizelých peněz nahradí půjčky od států eurozóny a MMF aby tak zachránily majetek vkladatelů alespoň z části. A už vůbec nebrali na vědomí, že tyto státy ani MMF nemají žádnou povinnost tyto půjčky poskytnout. Vrcholem absurdity bylo spílání Německu za to, že není ochotno přispět k plné záchraně vkladů nad 100 000 EUR, tj. vkladů bohatších lidí. Správným adresátem jejich spílání přitom měly být příslušné banky, bankovní dozor Kypru a především kyperští politici, kteří to všechno dopustili.

Jsme tak konfrontování s velmi nebezpečnou situací, kdy směřování demokratického světa je v rukou lidí-voličů, kteří až na zanedbatelnou menšinu, vůbec nerozumí tomu, co masivně dopadá na jejich životy a vnímání. Historie učí, že v takové situaci mohou velmi lehce vypuknout hony na čarodějnice či násilné a destruktivní zvraty. Již dnes kolují – především díky IT technologiím - i mezi jinak velmi rozumnými lidmi paranoidní spiklenecké teorie o tom, jak jsou všechny ty krize uměle vyvolávány různými klikami, jejichž vymezení se sice liší podle sklonů vyznavačů těchto teorii, ale shodují se v základním idiotismu: Demokraticky zvolení politici jsou líčeni jako bezmocné loutky kohosi ve skrytu a demokratické vlády jako v nejlepším případě bezmocní diváci dějů, na které nemají žádný vliv. Živnou půdou pro všechny tyto názory je právě všeobecná neznalost základních principů fungování bank a finančního sektoru vůbec.

Je proto nejvyšší čas, aby byla zahájena veřejná osvěta, která by občanům zprostředkovala elementární znalosti o světě financí. Jako první musejí začít jednat politici, a sice tím, že začnou upozorňovat na to, že se jedná o zásadní problém. Jejich projevy by měly vytvořit tlak na odpovědná media – především veřejnoprávní televizi a rozhlas – aby se osvětě začaly systematicky věnovat jako něčemu životně důležitému pro stabilitu demokracie. A pokud banky a další finanční instituce chtějí přispět k rehabilitaci svojí pověsti, měly by se do osvěty rovněž neprodleně zapojit.

Víření kolem církevních restitucí

Schválení církevních restitucí znovu povzbudilo různé lidi k útokům na církve a křesťany vůbec.
Když se dnes podíváme na to, jaké představy jsou v pozadí nepřátelských postojů vůči aktivním křesťanům a církvím, nalezneme dva druhy těchto představ.
Podle první jsou křesťané pro ostatní společnost neužiteční, protože vyžadují zdroje pro realizaci svých soukromých duchovních potřeb, které ostatní lidé nesdílejí a které také nemají žádný pozitivní význam pro život ostatních lidí. Tuto představu pomáhají udržovat obecná media, ve kterých se téměř nemluví o charitativní práci církví zaměřené na všechny lidi bez rozdílu u nás i po celém světě. Je to dáno jednak tím, že příjemci těchto charitativních služeb z podstaty věci nepatří mezi mediálně zdatné jedince a jednak tím, že témata nemoci, bezmoci, stáří a umírání jsou vše jen ne sexy, která by zvyšovala prodejnost či sledovanost – právě naopak. A už vůbec nelze čekat od medií, že by nějak pochopila, jaký význam pro společnost má schopnost víry utvrzovat a obnovovat motivaci věřících chovat se poctivě a obětovavě ve světě, kde podvod, vůle ke lži a agresivní sobectví jsou na tahu a vyhrávají peníze, moc a slávu/přízeň voličů.
Současně s touto představou sílí v západním světě tendence vytlačovat věřící z veřejného prostoru. Víra či hodnoty jí inspirované se mají projevovat pouze v soukromí nebo nanejvýš v jakýchsi rezervacích, kde si věřící mohou ukájet svoje náboženské potřeby, ale jen za podmínky, že dají druhým lidem pokoj. Soudní žaloby v USA proti vánočním stromům na obecních pozemcích jsou jedním projevem této představy. V Evropě jsme byli svědky obdobného soudního tažení proti krucifixům ve školách v Itálii. Mnohem závažnější jsou snahy umlčet protesty proti zabíjení nenarozených dětí poukazem na to, že protestující chtějí vnutit společnosti svoje náboženská dogmata. Je s podivem, že dosud žádného zloděje nebo vraha nenapadlo protestovat proti vlastnímu trestnímu stíhání poukazem na to, že takové stíhání není ničím jiným než prosazováním židovské nebo křesťanské teokracie vzhledem k tomu, že součásti obou věr je desatero a páté a sedmé přikázání zakazuje vraždy a krádeže. Snad se toho nedožijeme, ale není to v současné atmosféře jisté.
Máme tedy do činění se situací, kdy jsou věřící obviňováni z toho, že jejich víra je vede k tomu, že se o ostatní svět vlastně nezajímají a zároveň z toho, že je jejich víra vede k tomu, že se o něj zajímají až příliš.

Autorům první výtky bych řekl toto: Ano, je odvěkým pokušením lidí zaujímat postoj, že „cizinec není našinec“ a dávat přednost těm svým. Sektářství jak duchovní, tak světské v podobě tribalismu či nacionalismu či na základě jiného –ismu je a bude trvalým pokušením. Křesťané nejsou žádní nadlidé, které by toto pokušení na rozdíl od obyčejných smrtelníků nemělo schopnost lákat do svých osidel. Ale musíte uznat, že skutečně věřícím je jen ten, který věří slovům Evangelia a bere je vážně. A k těm slovům patří i slova Kristova o posledním soudu, která vyjevují – řečeno moderními slovy – výběrová kriteria pro království nebeské. Jednání vůči potřebným bez ohledu na to, jak jsou ti potřební na tom z hlediska víry, morálky, národnosti atd. je deklarováno s apokalyptickým důrazem jako jednání vůči samotné svrchované mocnosti vesmíru. Cesta spásy- cesta k věčnému životu vede přes druhé lidi a nikudy jinudy.
Autorům druhé výtky, a sice že křesťané nemají právo vyzývat společnost, aby se řídila jejich hodnotami, neboť ostatní lidé nejsou křesťané, bych chtěl říci toto: Máme tedy mlčet o tom, co považujeme za rozumné a spravedlivé a mravné nebo naopak nerozumné a nespravedlivé a nemravné? Jak to, že ostatní mohou toto právo plně využívat a jenom křesťané nikoliv? Svoboda projevu by tedy měla platit pouze pro nekřesťany? Ano – naše kritika je leckomu nepříjemná, neboť rozbíjí jeho omluvy vlastního chování a nutí ho si klást otázky tam, kde dosud žil v klídku. To ale nemůže být ani v nejmenším důvodem k tomu, abychom byli umlčováni. Klást si otázky a hledat odpovědi je podstatou lidského života. Pokud je někdo nechce slyšet, ať si zacpe vlastní uši. Avšak ne ústa a uši druhých!

Šlamastyka s podpisy.

Šlamastyka s ověřováním podpisů na podporu prezidentských kandidátů je velmi nemilá skutečnost. Ale nejenom proto, že znejišťuje termín či přímo legitimitu prezidentských voleb. Podlamuje bohužel i důvěru ve srozumitelnost zákonů a rozumnost těch, kdo zákony aplikují.

Více »

Není veto jako veto

V poslední době jsou každou chvíli na pořadu dne veta prezidenta republiky, kterými vrací Poslanecké sněmovně zákony k novému hlasování. Připomeňme si, že pokud Poslanecká sněmovna nějaký zákon vrácený prezidentem republiky znovu schválí nadpoloviční většinou všech poslanců, tj. nejméně 101 hlasy, pak je zákon platný navzdory prezidentskému vetu. Je proto namístě otázka, jaký smysl má pravomoc prezidenta vracet zákony, když se nakonec vždy prosadí vůle většiny členů rozhodující komory zákonodárné moci. Odpověď nalezneme, když si uvědomíme, k čemu prezident svým vetem poslaneckou sněmovnu vždy donutí. Donutí jí k tomu zabývat se zákonem ještě jednou a při hlasování jej podpořit nikoliv pouhou většinou poslanců přítomných v sále, ale absolutní většinou, tj. všemi těmi poslanci, kteří jsou odpovědni za existenci vládní koalice a tedy celkovou politiku. Toto donucení je nade vší pochybnost velmi prospěšné pro kvalitu zákonů a tím i pro kvalitu naší demokracie v následujících případech.

Více »

O autorovi

Spolumajitel poradenské firmy Euroffice Praha-Brusel a.s, bývalý český ministr. V prosinci 1989 ve svém bytě spolu s dalšími dvanácti lidmi založil ODA. Od ledna do června 1990 pracoval v ústředí OF jako místopředseda jejího zahraničního oddělení a pak dva roky jako poslanec Federálního shromáždění. Následovaly čtyři roky funkce náměstka na MZV ČR a od roku 1996 18 měsíců ministrování v české vládě jakožto ministr bez portfeje. Od roku 1998 dodnes pracuje jako poradce pro obhajobu zájmů klientů v institucích EU a jejích členských států.

Více »

Oblíbené

Aktuálně.cz
Centrum.cz