Schválení církevních restitucí znovu povzbudilo různé lidi k útokům na církve a křesťany vůbec.
Když se dnes podíváme na to, jaké představy jsou v pozadí nepřátelských postojů vůči aktivním křesťanům a církvím, nalezneme dva druhy těchto představ.
Podle první jsou křesťané pro ostatní společnost neužiteční, protože vyžadují zdroje pro realizaci svých soukromých duchovních potřeb, které ostatní lidé nesdílejí a které také nemají žádný pozitivní význam pro život ostatních lidí. Tuto představu pomáhají udržovat obecná media, ve kterých se téměř nemluví o charitativní práci církví zaměřené na všechny lidi bez rozdílu u nás i po celém světě. Je to dáno jednak tím, že příjemci těchto charitativních služeb z podstaty věci nepatří mezi mediálně zdatné jedince a jednak tím, že témata nemoci, bezmoci, stáří a umírání jsou vše jen ne sexy, která by zvyšovala prodejnost či sledovanost – právě naopak. A už vůbec nelze čekat od medií, že by nějak pochopila, jaký význam pro společnost má schopnost víry utvrzovat a obnovovat motivaci věřících chovat se poctivě a obětovavě ve světě, kde podvod, vůle ke lži a agresivní sobectví jsou na tahu a vyhrávají peníze, moc a slávu/přízeň voličů.
Současně s touto představou sílí v západním světě tendence vytlačovat věřící z veřejného prostoru. Víra či hodnoty jí inspirované se mají projevovat pouze v soukromí nebo nanejvýš v jakýchsi rezervacích, kde si věřící mohou ukájet svoje náboženské potřeby, ale jen za podmínky, že dají druhým lidem pokoj. Soudní žaloby v USA proti vánočním stromům na obecních pozemcích jsou jedním projevem této představy. V Evropě jsme byli svědky obdobného soudního tažení proti krucifixům ve školách v Itálii. Mnohem závažnější jsou snahy umlčet protesty proti zabíjení nenarozených dětí poukazem na to, že protestující chtějí vnutit společnosti svoje náboženská dogmata. Je s podivem, že dosud žádného zloděje nebo vraha nenapadlo protestovat proti vlastnímu trestnímu stíhání poukazem na to, že takové stíhání není ničím jiným než prosazováním židovské nebo křesťanské teokracie vzhledem k tomu, že součásti obou věr je desatero a páté a sedmé přikázání zakazuje vraždy a krádeže. Snad se toho nedožijeme, ale není to v současné atmosféře jisté.
Máme tedy do činění se situací, kdy jsou věřící obviňováni z toho, že jejich víra je vede k tomu, že se o ostatní svět vlastně nezajímají a zároveň z toho, že je jejich víra vede k tomu, že se o něj zajímají až příliš.

Autorům první výtky bych řekl toto: Ano, je odvěkým pokušením lidí zaujímat postoj, že „cizinec není našinec“ a dávat přednost těm svým. Sektářství jak duchovní, tak světské v podobě tribalismu či nacionalismu či na základě jiného –ismu je a bude trvalým pokušením. Křesťané nejsou žádní nadlidé, které by toto pokušení na rozdíl od obyčejných smrtelníků nemělo schopnost lákat do svých osidel. Ale musíte uznat, že skutečně věřícím je jen ten, který věří slovům Evangelia a bere je vážně. A k těm slovům patří i slova Kristova o posledním soudu, která vyjevují – řečeno moderními slovy – výběrová kriteria pro království nebeské. Jednání vůči potřebným bez ohledu na to, jak jsou ti potřební na tom z hlediska víry, morálky, národnosti atd. je deklarováno s apokalyptickým důrazem jako jednání vůči samotné svrchované mocnosti vesmíru. Cesta spásy- cesta k věčnému životu vede přes druhé lidi a nikudy jinudy.
Autorům druhé výtky, a sice že křesťané nemají právo vyzývat společnost, aby se řídila jejich hodnotami, neboť ostatní lidé nejsou křesťané, bych chtěl říci toto: Máme tedy mlčet o tom, co považujeme za rozumné a spravedlivé a mravné nebo naopak nerozumné a nespravedlivé a nemravné? Jak to, že ostatní mohou toto právo plně využívat a jenom křesťané nikoliv? Svoboda projevu by tedy měla platit pouze pro nekřesťany? Ano – naše kritika je leckomu nepříjemná, neboť rozbíjí jeho omluvy vlastního chování a nutí ho si klást otázky tam, kde dosud žil v klídku. To ale nemůže být ani v nejmenším důvodem k tomu, abychom byli umlčováni. Klást si otázky a hledat odpovědi je podstatou lidského života. Pokud je někdo nechce slyšet, ať si zacpe vlastní uši. Avšak ne ústa a uši druhých!