Jednou z pozitivních stránek současné situace v naší zemi je zvýšená pozornost věnovaná Ústavě České republiky a správnému porozumění jednotlivým jejím ustanovením. Tento dokument, který upravuje základní mocenské poměry ve státě, by měl být předmětem zájmu daleko širší skupiny obyvatel než hrstky ústavních právníků a politiků.

Vzhledem k autoritě Nejvyššího soudu i praktickému dopadu jeho interpretace článku 27 Ústavy o trestní nestíhatelnosti poslanců a senátorů za projevy v Poslanecké sněmovně a Senátu, je jeho nedávné rozhodnutí ve věci tří poslanců dalším příkladem výkladu Ústavy, který by měl širokou veřejnost velmi zajímat.

Co se fakticky stalo? Místo toho, aby se celé trestní stíhání nechalo dospět až k soudu, který by – jak autor těchto řádků doufal ve světle dosud zveřejněných skutečností – rozhodl, že se žádný trestný čin nestal, zasáhl NS a trestní stíhání prohlásil za nepřípustné vzhledem k článku 27 Ústavy. Svoje rozhodnutí opřel o názor, že pokud se trestně stíhaná vyjednávání odehrávala na půdě Parlamentu, jednalo se o projevy a ty nemohou tedy být vzhledem k uvedenému článku trestně stíhány bez ohledu na to, zda by jinak naplňovaly skutkovou podstatu trestných činů.
Co mne na celé věci znepokojuje?

Článek 27 má přeci zaručit, aby při projednávání zákonů či kritice vlády nebyli poslanci omezováni strachem z trestního stíhání za slovní delikty. Prostě aby se nebáli řádně konat svoji práci podle svého nejlepšího přesvědčení. Žádná jiná interpretace tohoto článku nedává smysl. Takže poslanec opozice napadající vládu slovy:“ Tato vláda, vážení, vede zemi do katastrofy…“ se nemusí bát trestního stíhaní za šíření poplašné zprávy podle § 199 Trestního zákona. Jiný poslanec obviňující toho či onoho politika z podezřelého zbohatnutí se nemusí bát trestního stíhání za pomluvu (§ 206). Pak zde máme i § 198 Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení či § 198a Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. To všechno jsou paragrafy, jejichž možné účelové zneužití by mohlo ohrozit práci Parlamentu – proto byla dána poslancům a senátorům tato výsada vůči ostatním občanům. Aby nás mohli zastupovat beze strachu.

Rozhodně ale uvedený článek nemá žádným způsobem například umožňovat poslanci vyhrožovat druhým poslancům nebo jejich dětem násilím, pokud budou hlasovat tak či onak. Poslanec mávající při projevu u řečnického pultu revolverem musí - přesně z těch důvodů, proč existuje článek 27 – být ihned zatčen a odveden do vazby. Poslance mávajícího svazkem bankovek - ať už u řečnického pultu nebo kdekoliv jinde v Poslanecké sněmovně- co by částkou, kterou obdrží jeho kolegové, pokud budou příslušně hlasovat, není nutno ihned odvést, ale trestní stíhání za úplatkářství by ho minout nemělo. Dalších a mnohem drastičtějších příkladů lze uvést bezpočet.

Rád bych dostal ujištění, že dotyčné rozhodnutí NS žádným způsobem není možno interpretovat jako konstatování beztrestnosti uvedených a mnoha dalších zločinů jenom proto, že se odehrají na půdě Parlamentu a bude se jednat o slova, tj. projevy.

Jediné uspokojivé ujištění v nastalém zmatku by byla autoritativní interpretace uvedeného článku od samotného Ústavního soudu. Jsme ale ujišťováni, že toho zatím dosáhnout nelze, protože v dané věci není nikdo oprávněn se na Ústavní soud obrátit, neboť prý poškozeným je v daném případě stát a ten nemá žádná ústavní práva. Je to opravdu podivná situace. Interpretaci Ústavy jednou soudní instanci nelze přezkoumat institucí k výkladu Ústavy nejpovolanější. Je to slepá ulička současného právního systému. Stojí za úvahu, zda by se nemělo zavést právo vyvolat řízení před Ústavním soudem za účelem výkladu sporného článku Ústavy na základě petice občanů s dostatečně velkým počtem podpisů. Právo občanů vědět, co vlastně Ústava ve sporných případech říká, které musí být nepochybné, by pak bylo účinně zajištěné. Konec konců stát jsme my!