Ve středu Senát na návrh prezidenta Petra Pavla potvrdil tři soudce Ústavního soudu: Josefa Baxu, Jana Wintra a Danielu Zemanovou. Ve výběru soudců jsme na začátku, do poloviny roku 2024 se musí obměnit dvě třetiny soudců Ústavního soudu. Oceňuji, že kandidáty přišel do horní komory Parlamentu prezident představit osobně.

Navrhování ústavních soudců považuji za jednu z nejvýznamnějších pravomocí prezidenta, kterou sdílí se Senátem. Víme ze sdělovacích prostředků i z prohlášení KPR, jaký proces při výběru nominantů na Ústavní soud prezident zvolil: oslovil řadu institucí a ustanovil komisi, která mu má s výběrem pomáhat. Budiž, prezident se může rozhodovat podle svého, má na to plné právo.

Je ale důležité uvést, že je to výhradně prezident, kdo jde při navrhování ústavních soudců s kůží na trh. Žádná komise ani panel odborníků z něj odpovědnost nesejme, a je to tak správně. Pro nás jako pro ústavní činitele, kteří prezidentovy návrhy schvalují, je důležité zohledňovat i okolnosti, které mohl prezident přehlédnout.

Uvedu hypotetický příklad. Poradní komise si mohla stanovit různá neveřejná kritéria, například že věk pro kandidáta může být maximálně 65 let nebo že se nesmí opakovat mandát soudce, takže stávající členy soudu nelze jmenovat znovu. Takové mantinely ale v Ústavě nikde nejsou, takže doporučení komise by mohlo být od počátku mimo ústavní rámec. A to by byla hrubá chyba.

Český Ústavní soud je v jedné věci výjimečný a získal si tím mezinárodní respekt: od počátku se nebál jít proti proudu a rozhodoval velmi zásadní spory s odkazem na étos svobody, spravedlnosti a demokracie, například v nálezu o protiprávnosti komunistického režimu. Ústava naší republiky není hodnotově neutrální, mluví naopak velmi jasně o právním státu, ukotvení demokracie a o svrchovanosti občana nad státem. Na prvním místě je občan, pak až instituce.

Stát je kontinuita. V případě, že obměňujeme tak velkou část Ústavního soudu, je požadavek kontinuity zásadní. Lze jí dosáhnout i tím, že by několik soudců nového soudu pokračovalo. Bylo to tak v minulosti a není důvod to měnit, mandát ostatně opakoval i současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Koho pro roli soudce hledáme? Na Ústavní soud se nechodí za odměnu. Není to místo pro zasloužilé funkcionáře a není to ani učená společnost, a tak nemusíme kontrolovat, zda má někdo titul magistr nebo doktor práv, docent nebo profesor. Daleko významnější je, že se kandidáti osvědčili v zápasu občana proti státu.

Žijeme v době, kdy soudy vynášejí rozsudky formálně snad dokonalé, ale v nichž není místa pro spravedlnost. Prostý občan, který se obrátil na soud, pak zjistí, že formální důraz na procesní otázky jsou u našich soudů někdy na úkor spravedlnosti. Z dějin evropského myšlení víme, že zákony mají mít ducha, takže zůstat u litery zákonů je jen polovina cesty. Bují bezduchý formalistní přístup, a ten může rozbít jediná instituce: Ústavní soud.

Do Ústavního soudu proto máme za úkol najít bojovnice a bojovníky, kteří se postavili za občana a obhájili ho proti státu. Překvapuje mě, že se právě o této výbavě kandidátů na Ústavní soudce nemluví. A přitom je to tak významné. Do generálské hodnosti také nepovýšíme někoho, kdo nemá bojové zkušenosti. Naše svoboda a naše demokracie stojí a padá s tím, zda uhájíme, že občan je víc než stát.

Až bude prezident vybírat další kandidáty, neměl by na základě nějakých doporučení jmenovat bafuňáře, zasloužilé funkcionáře nebo ty, kdo berou Ústavní soud jako kariérní postup. Základní kritérium musí být, zda se kandidáti osvědčili v boji za občana proti institucím. A tady nám prezident zůstal něco dlužen.

Jestli se totiž něco ztrácí v naší zemi, pak je to důvěra občanů ve spravedlnost. Důvěra, že spravedlnost neplatí jen na chudé, ale že je dost mocná, aby se dostalo i na oligarchy, na bohaté, kteří mají prostředky a zaplatí služby nejlepších advokátů. Bojovat o důvěru občanů ve spravedlnost je úkol dnešní doby. Hledáme skutečné osobnosti. Osamělé a odvážné, kteří mají integritu, jsou nezkorumpovatelní a nebojácní a neohroženě se postavili proti státní mašinérii.

Věřím, že prezident při jednání v Senátu pochopil, že posuzujeme kandidáty jednotlivě a že nás nezajímá jeho komise ani kdo mu kandidáty navrhl. Ale že hledáme takové osobnosti pro Ústavní soud, které se dokážou neohroženě postavit i hlavě státu, Parlamentu nebo oligarchům, kteří možná získali dojem, že je na ně spravedlnost krátká.

Teď je na tahu prezident. Jeho odpovědnost za výkon pravomocí, kterou sdílí se Senátem, z něj nikdo nesejme. Těším se, že v téhle hře, v níž se rozhoduje o to, zda uhájíme občana a spravedlnost, nakonec společně vyhrajeme.