Minulý týden jsem se na blogu Jiné právo neudržel a v diskusi pod článkem Pavla Molka Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních jsem se dopustil názoru, že namítat podjatost soudního znalce v oboru extremismu z důvodu jeho domnělého židovského původu je legální, nepovažuji to za chucpe a nijak mne to nepohoršuje. Mimochodem, není pravda, že jsem byl „jeden z mála“ – negativní reakce na článek výrazně převažovaly (s čímž autor článku zjevně nepočítal, a přiznám se, i mne to právě na tomto blogu mile překvapilo). Protože novináři onen blog pečlivě sledují a hledají v něm inspiraci pro své články a o mně vědí, že jsem poradcem prezidenta republiky, netrvalo dlouho a začli mne shánět. Jednomu z nich jsem telefon nedopatřením vzal – jinak neznámá čísla zásadně nezvedám, ale byl jsem ve stavu „žlutého poplachu“ a mohl to být kolega – a výsledkem byl tento „rozhovor“ – poněkud zvláštní okolnosti jeho vzniku snad nechám raději stranou. Od té doby mne prý naháněli další novináři, další neznámá čísla, a chtěli ode mne i rozhovor do televize. Asi bych měl zaplesat, jak jsem najednou důležitý, ale já nikam nekandiduji, exhibicionista nejsem, prostě novináře k životu nepotřebuji. Nicméně některé věci je třeba uvést na pravou míru.

O co jde:

Mladá národně-sociální aktivistka, podle mne spíše provokatérka, se na demonstraci dne 17. listopadu 2010 „dopustila“ následujících výroků: „Ukažme jim, že my, národní socialisté, nejsme žádné ovce, co se budou jen přizpůsobovat“ a „tudíž musíme i nadále pokračovat jedinou správnou cestou, cestou národního socialismu“.

Údajně též:

„V tento symbolický den a na tomto symbolickém místě bych ráda něco vzkázala všem těm 'vyvolencům'. Tak jako vy máte dnes tu drzost soudit nás za naše čisté myšlenky, tak my jednou budeme soudit vás, za vaše špinavé činy! A můžete si být jistí, že to bude bez nejmenšího slitování...“

Za to byla obviněna. Byl ustanoven soudní znalec (pro obor „společenská závažnost textů a zástupné symboly“) Michal Mazel, bývalý ředitel odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra (tam měl v popisu práce potírání extremismu), přezdívaný svými nepřáteli Velký Inkvizitor, aby soudu odborně vysvětlil, zda uvedené výroky jsou či nejsou extremistické. Například zda „vyvolenci“ Šlégrová myslela vyvolený židovský národ nebo českých horních deset tisíc. Je to vůbec zvláštní „vědecký“ obor, tenhle extremismus … spočívá to třeba i v tom, že znalec posoudí, zda jste či nejste extremista, když máte na tričku číslovku 18 či 88, nějak to prý jako symbol numerologicky souvisí s narozeninami Adolfa Hitlera a Heinricha Himmlera. Jsem národním socialistům vděčný, že si nevybrali číslovku 68, to bychom pak asi museli zakázat Jaromíra Jágra. Prozatím by mohlo stačit přečíslovat tramvaj osmnáctku třeba na třináctku (ta je zrovna „volná“).

Posudek pana Mazla je zde.

Padla námitka podjatosti znalce, mimo jiné založená na tom, že znalec by mohl být židovského původu, a tudíž obecně podjatý ve věcech trestných činů, které mají něco společného s antisemitismem. Byla to jen jedna z námitek, jakýsi bonus k ostatním dvěma, podle mého názoru mnohem závažnějším. Prostě advokáti už jsou takoví, že použijí, co se dá, zkusit se musí všechno. Mimochodem, tím, že obhájce Lucie Šlégrové Petr Kočí uvedl i onen bonus, totiž možný židovský původ Michala Mazla, a Tomáš Pecina vše zveřejnil na svém blogu, dosáhli dvou věcí: umožnili Michalu Mazlovi ze všeho elegantně vycouvat, rezignovat a ještě ze sebe udělat div ne mučedníka a odvést pozornost od ostatních dvou námitek. Současně se jim ale podařilo dostat tuto kauzu, jejímž skutečným smyslem není ani spravedlnost, ani právo, ale zastrašení, do hlavních médií.

Mimochodem, ty druhé dvě námitky proti panu Mazlovi zněly, že jednak je politicky angažovaný právě v boji proti terorismu, jednak že je na zadavateli posudků fakticky ekonomicky závislý. Výsledný dojem: znalec je jedna ruka s žalobcem.

Tomáš Pecina skutečně udělal jednu chybu: Nějaký čas na jeho webu visely dokumenty, ve kterých byla obsažena i skutečná adresa Michala Mazla. Pak je začernil. I tak si tím ale pěkně zavařil a vysloužil v podstatě jedinou námitku, která je alespoň trochu smysluplná, totiž že tím vystavil Mazla osobnímu nebezpečí. Chyba to byla, ale nemyslím si, že by Pecina vystavil Mazla nebezpečí, a už vůbec ne záměrně. Trochu střízlivosti a méně paranoii, prosím ... za prvé, sehnat si něčí adresu není dnes bohužel žádný problém, na to nepotřebuji Pecinu, to jen naši exekutoři nejsou s to dohledat dlužníka dřív, než jejich náklady narostou do astronomických rozměrů. A za druhé, Mazel tím spíš případným útočníkům poskytl sám návod.

V kauze Lucie Šlégrové je ještě jedna zajímavá věc: Státní zástupkyně v jejím jednání původně vůbec neshledala znaky trestného činu, vizte zde. Názor změnila až dodatečně.

Ale nechme teď kauzu Šlégrová, vše, co k ní zveřejnil Tomáš Pecina, je v odkazu, a pojďme se obecně podívat na to, kdo je to vlastně soudní znalec, jaká je jeho role a jaké předpoklady má splňovat.

Před časem jsem viděl film Ďáblův advokát. Zhruba ve 14. minutě začíná pro mnohé jistě velice objevná scéna, ve které Keenu Reeves alias Kevin Lomax, extrémně úspěšný, zatím ale teprve okresní advokát, radí kolegovi z velké právní firmy, kterého z navržených porotců má vyhodit z poroty. Stojí to za ocitování:

*

Kolega k navrženému porotci: „Pane Clintine, chci se zeptat: Myslíte si, že jako porotce dokážete pohlížet nezaujatě na investiční bankovnictví? To byla otázka.“

Clintin (trochu výsměšně): „Co? Jestli mám rád bankéře?“

Kolega k soudci: „Smím se poradit se svými kolegy?“

Soudce: „Smíte.“

Lomax ke kolegovi: „Zamítněte ho. A taky čtyřku a šestku. Řekl bych i dvanáctku. … Dvanáctku odepíše žalobce“.

Kolega (překvapeně): „Šestku? …

(záběr na paní, která by mohla být velmi neoblíbenou učitelkou bez smyslu pro humor)

… To snad ne! Ta je u mě první.“

Lomax: „A u mě ta nejposlednější.“

Kolega: „A čtyřka?“ …

(záběr na černocha s dredama)

… Má dredy. Neblázněte. Ten bude při obžalovaném.“

Lomax: „Viděl jste jeho boty?“

Kolega: „Na Floridě jste možná eso, ale tady jsme v New Yorku. To není jako vymačkat pomeranč.“

Lomax: „Leští si denně boty. Potrpí si na parádu. Vypadá nonkonformně, ale pod postelí má pistoli. A běda tomu, kdo by mu vlezl do zahrady. … A číslo šest, Vaše favoritka, to je ublížený člověk.“

Kolega: „Je to katolická učitelka. Chápe lidskou slabost.“

Lomax: „Něco s ní není v pořádku. Není dobrá. (v originále „she´s wrong“, v českém překladu poněkud nelogicky „nemá pravdu“, volím raději vlastní překlad – P.H.) Chce do té poroty. Někdo jí ublížil a ona touží po pomstě.“

Kolega: „Jak to sakra poznáte?“

Lomax: „Nevím.“

Kolega k nadřízenému: „Buď mu tyhle hovadiny zatrhnete, nebo jdu od toho.“

Nadřízený: „Jděte“.

Kolega k Lomaxovi (už rezignovaně): „Jestli s Vaší porotou prohraju, budete to muset vysvětlit.“

Kolega (již do pléna): „Mohu pokračovat? Rozloučíme se s porotci 3, 4 a 6.“

*

A teď si představte, že jste obhájce a máte mít v porotě ve věci Lucie Šlégrové Michala Mazla … nechali byste ho v porotě nebo vyhodili?

Co nám ta citace vlastně říká?

Za prvé, na porotcích musí být mezi stranami shoda. Obě strany, žalující i žalovaná, mají vůči každému porotci právo veta, bez dalšího, své důvody nemusejí nikomu vysvětlovat.

Není to porušení nějakých práv těch porotců?

Ne, není. Soud se nekoná kvůli porotcům. Koná se kvůli obžalovanému. Být v porotě není občanské právo, ale občanská povinnost. Vyřazení z poroty není žádná urážka, žádné ponížení, stejně jako není ponížením (aspoň pro někoho, jehož životním programem není věčná ublíženost), když do zaměstnání si firma ve výběrovém řízení vybere někoho jiného a ne jeho.

Za druhé, proč to tak je?

Ze dvou důvodů: První důvod, který každého okamžitě napadne, je nezaujatost porotců vůči obžalovanému, ti lidé nemají být rozhodnuti již předem, ale mají se rozhodovat až v průběhu soudního řízení a jen na základě soudního řízení. Bez toho je spravedlivý proces nemyslitelný. Druhý důvod, který už tak zřejmý není, je zabránit budoucímu zpochybnění procesu: nikdo si nebude moci stěžovat „ten byl proti nám zaujatý“, protože by se mu dostalo odpovědi „nikdo Vás přece nenutil ho v porotě mít, schválili jste ho“.

A jak poznám toho, kdo je zaujatý? Stručně, za porotce určitě nebudu chtít někoho, kdo se na tu pozici celý třese, nebo někoho, kdo se ve věci nějak angažuje. Stručně, porotci má být jedno, jak to dopadne.

Rozumný čtenář již pochopil, věčný hnidopich teď vyskočí a vítězně mne uzemní dotazem, co mají společného porotci se znalci?

Tak tedy: Všechno. U soudu máme v zásadě dvě skupiny lidí: ty, kteří mají v popisu práce být nezaujatí, a ty, kteří mají naopak v popisu práce být zaujatí ve prospěch té či oné strany. Do té první skupiny jasně patří soudci a porotci. Do té druhé na jedné straně obhájci, na druhé státní zástupci. Kam ale se znalci? Napoví nám odpověď na otázku, k čemu je vlastně dobrý takový soudní znalec? Soudního znalce máme od toho, aby podali své dobrozdání ve vysoce odborných záležitostech, jejichž podrobnou znalost nemůžeme požadovat od soudců. Chce se od něho vysvětlení, popis, ne jeho názor. On teoreticky ani nesmí mít na věc svůj vlastní názor – ideálně by měl podávat posudky, aniž by věděl, koho se konkrétně týkají.

Na znalcích jsou soudci v podstatě závislí. Od toho se pak odvíjí obrovský vliv znalců na výsledek procesu. No řekněte, chtěli byste, aby ve sporu o nějaké lékařské pochybení byl znalcem někdo, komu kdysi nějaký chirurg zapomněl v žaludku skalpel? Chtěli byste, aby ve sporu týkajícím se zabití při dopravní nehodě byl znalcem někdo, komu kdysi auto přejelo ženu a děti? Chtěli byste, aby ve sporu o týrání zvířat byla znalkyní majitelka zvířecího útulku? Nebo aby ve sporu o kůrovce na Šumavě byl znalcem aktivista hnutí Duha? Asi ne, že ano?

Znalci tedy jasně patří do skupiny těch, kteří mají být nezávislí.

Jedině obžalovaný je v procesu nenahraditelný. Znalec nikoli (že znalce v oboru extremismu nechce nikdo dělat a proto je jich nedostatek, je věc druhá, a proč to nechce nikdo dělat, je věc třetí). Proto je logické chtít mít i za znalce lidi, vůči kterým nemá žádná strana výhrady. Pokud vyloučíme jednoho znalce „nespravedlivě“, prostě nám totéž řekne jiný, nepodjatý znalec. Nejjasnější důkaz podjatosti znalce je, že se cítí dotčen svým vyloučením z procesu.

Sečteno a podtrženo:

Znalcem nemá být nikdo, kdo se na to celý třese, nikdo, kdo je v projednávané věci tak trochu aktivistou. Znalcem má být někdo, komu je výsledek procesu ukradený.

Pokud pan Vladimír Křivka a paní Markéta Chaloupská z Lidových novin byli schopni nazvat jeden ze svých článků o Michalu Mazlovi „Dostal do cely žháře z Vítkova. Teď končí kvůli výhrůžkám“, jednak tím dokazují, že absolutně nechápou podstatu věci; jednak mu tím prokazují medvědí službu, protože bezděky sugerují veřejnosti, že dokonce i oni, kteří se ho zastávají (to smějí, novinář zaujatý být smí), vnímají Mazla jako lovce nácků. Ostatně, za bojovníka proti extremismu se na svém webu bezděky označil i on sám. Problém je v tom, že lovec nácků může být velmi užitečný u policie, na státním zastupitelství nebo na ministerstvu vnitra, ale určitě ne na postu soudního znalce v procesu s údajnými nácky, protože pokud údajný nácek náckem není, bere se mu tím právo na spravedlivý proces. A pokud údajný náckem náckem je, dává se mu tím do ruky možnost zpětně a úspěšně tvrdit, že proces byl zmanipulovaný.

Ostatně, to poslední moc dobře věděli Spojenci a proto do Norimberského tribunálu nejmenovali žádného soudce židovského původu.

Závěrem ještě jedna osobní poznámka:

Můj děda z otcovy strany musel za války dokazovat, že není Žid (při tom jméně), po válce zase musel dokazovat, že není Němec (při tom jméně), aby nemusel do odsunu. Maminka se narodila týden před vyhlazením Lidic ve vesnici hned vedle, babička nějaké lidi z Lidic znala. Tím ze sebe nechci dělat mučedníka, jen naznačit, že sám nemám nacisty a Němce nijak rád. Být na místě Michala Mazla, prohlásil bych se podjatým sám a okamžitě a nečekal bych, až si na mou podjatost začne stěžovat obhájce. Tedy pravda, já bych jednak nemohl, jednak bych se nesnížil k tomu, abych vůbec kdy byl soudním znalcem v tak obskurním pseodooboru.