Když nás elitní hradní detektiv Vratislav Mynář prohlásil - spolu s Petrem Hájkem a Ladislavem Jaklem - za "nesvatou trojici", jediné tři skutečné spoluotce amnestie prezidenta Klause, bylo jasné, že z vlastní zkušenosti nemůže vědět o přípravě amnestie vůbec nic. Celou dobu mám svou vlastní hypotézu, komu Mynář a posléze i Zeman naletěli. V pátek mi ji bezděky potvrdil sám Mynář, a to dokonce pod přísahou, proto není důvod rozuzlení dál odkládat.


V pátek probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 1 jednání o tom, zda okamžité zrušení mého pracovního poměru v KPR je platné či nikoli. Soud, ačkoli se nijak nezabýval mým tvrzením, že elektronický systém evidence docházky v KPR, byť certifikovaný Národním bezpečnostním úřadem, je nespolehlivý, a že nelze brát za bernou minci výpis docházky, podle kterého jsem několikrát za sebou pouze přišel, ale mezitím vůbec neodešel, a naopak, mi dal za pravdu. Již avizované odvolání KPR tedy vnímám především jako příležitost skutečně se zabývat i spolehlivostí systému elektronické evidence docházky v KPR.

Odůvodnění rozsudku nevnímám tak, jak soudu podsouvá hradní advokát Marek Nespala, podle kterého soud vyslal veřejnosti vzkaz "pokud nejste spokojeni nebo vám není řádně přidělována práce, nemusíte do práce chodit, zůstaňte doma a soud vás podrží". Ne. Já to pochopil tak, že potřeba nového vedení provést v KPR organizační a personální změny je zcela legitimní, nicméně okamžité zrušení pracovního poměru není adekvátní formou, jak takové změny provést - pokud bych byl býval dostal výpověď pro nadbytečnost, soud by to akceptoval.

Akceptoval bych to i já, dodávám. Jasně jsem už v květnu 2013 zástupci vedoucího a řediteli personálního odboru KPR řekl, že jsem byl ochoten na Hradě zůstat, ale nemám problém z Hradu odejít, ale chci - po tom všem, co o mně Mynář veřejně prohlásil - aby bylo jasně řečeno, že odcházím z politických důvodů. Jasně jsem jim dal na srozuměnou (Mynář byl přítomen na dálku po telefonu), že pokud mi dají výpověď, kde jako důvod bude uvedeno, že jsem spoluautorem amnestie prezidenta Klause, budu samozřejmě soudně rozporovat ono tvrzení samotné, to v každém případě, ale nebudu napadat neplatnost výpovědi jako takové - naopak, dám si ji zarámovat a pověsím si ji v nějaké své příští kanceláři na zeď.

Tolik k pátku.

I. A teď slíbená detektivka:

Kancléř Mynář se v pátek pod přísahou vyjádřil, že první indicie o mé "pracovní morálce" získal od JUDr. Dany Římanové, ředitelky odboru legislativy a práva. Tím mi potvrdil mou hypotézu a umožnil mi o této paní konečně otevřeně promluvit.

Dr. Římanová byla mou nadřízenou jen velmi krátce, asi měsíc bezprostředně po svém příchodu z Ministerstva spravedlnosti na podzim 2009. Od samého počátku se ke mně chovala extrémně nepřátelsky, ještě o něco víc, než k ostatním. Ze svých předchozích působišť měla pověst člověka, který vše dokonale rozvrátí a nezůstane po něm kámen na kameni. Její mimořádná averze právě ke mně měla kořeny v minulosti - byl jsem to totiž já, kdo se jí tehdy ještě jako ředitelce legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti snažil za KPR neúspěšně oponovat první věcný záměr ústavního zákona o přímé volbě prezidenta - chtěl jsem například, aby v souvislosti s přímou volbou prezidenta záměr řešil i prezidentské pravomoci a donutil jsem ji tuto připomínku zaprotokolovat. Do KPR přišla už se záměrem se mne zbavit.

Lidsky se mi jevila jako žlučovitá, své okolí šikanující a jakoukoli iniciativu či dokonce vlastní názor tvrdě trestající bytost, bazírující na podružnostech (a ještě špatně) a zcela přehlížející podstatné věci. Odborně jsem ji vnímal jako osobu, u kterého jsem nechápal, jak mohla dokončit byť i jen jeden jediný semestr právnické fakulty, bez cizí odborné pomoci naprosto ztracenou a parazitující na ostatních.

Vzdoroval jsem jí asi měsíc, pak jsem to vzdal, vyklidil jí pole a raději přešel z jí řízeného legislativního odboru na politický odbor řízený Ladislavem Jaklem, kde jsem měl práci velmi podobnou. Ani pak jsem od ní ale neměl pokoj. Zřejmě jsem se jí jevil jako ďábel, z řady nepřípustně vybočující element, který nemá na Hradě a vůbec mezi slušnými lidmi co dělat a kterého je třeba potřít a vymýtit za každou cenu. Fakticky jsem rezignoval i na svou účast na většině společenských akcí na Hradě, jen abych se s ní nemusel potkat.

Z mého úhlu pohledu zkazila snad vše, na co sáhla. Vrcholem byla tzv. Klausova výjimka z Lisabonské smlouvy, u které bez porady s kýmkoli a bez jakéhokoli povědomí o tom, oč se jedná, prostě proto, že se jí příčilo se se mnou poradit, kývla MZV na takový formální postup, který Lisabonskou výjimku spolehlivě pohřbil. Zásadně ignorovala jakákoli má doporučení, neodpovídala mi na pozdrav, pomlouvala mne, kudy chodila, mně se to pak všechno donášelo zpět. Bylo-li to nevyhnutelné, prostředníka nám musel dělat Ladislav Jakl, kterého si ignorovat netroufla. Často jsem si říkal, zda bych neměl zkusit navrhovat pravý opak toho, co chci skutečně prosadit, pak by to přes ni bylo prošlo.

Dana Římanová zcela jistě neměla sebemenší podíl na amnestii Václava Klause, sama by žádný návrh nikdy nebyla schopna napsat, pouze byla požádána o stanovisko k jednotlivým návrhům - nic k nim neměla. Nicméně již velmi záhy se distancovala od amnestie Václava Klause (odkaz), asi tak dva dny poté, co se předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nechal slyšet, že amnestii psali diletanti a že doufá, že nový prezident je z Hradu vyhodí. Dala médiím k dispozici i mou interní verzi, tu, která se posléze dostala až k Tomáši Němečkovi, který z ní citoval 21. ledna 2013 v Lidových novinách. Já se sice tehdy s Tomášem Němečkem sešel, svůj návrh mu ukázal, ale nedal jsem mu ho a ani nechtěl dát - ostatně, už ho měl a jen si ověřoval shodu obou textů - hodně mne to tenkrát rozlítilo.

Celou dobu od 27. dubna 2013, kdy v Právu vyšel Mynářův rozhovor o autorech amnestie, se domnívám a postupně se díky různým dílčím indiciím utvrzuji v názoru, že osobou, která dala kancléři mylnou informaci, že jedním z autorů amnestie jsem já (a také Petr Hájek, který ve skutečnosti byl celá léta proti jakékoli amnestii), osobou, která výrazně poškodila nejen mne, ale i kancléře Mynáře a prezidenta Zemana, kteří jí na to skočili a zesměšnili se, byla právě JUDr. Dana Římanová - její rukopis byl od samého počátku jasně patrný mezi řádky Mynářova rozhovoru s redaktorem Ovčáčkem. Jsem přesvědčen, že ve vztahu ke mně tak učinila zcela záměrně. Kromě snadno doložitelné letité a hluboké averze vůči mně se nabízejí i další pádné motivy:

a) na rozdíl ode mne měla eminentní zájem v KPR zůstat, a to na postu ředitelky odboru legislativy a práva,

b) obávala se, že jako ředitelka tohoto odboru bude za spoluautorku amnestie považována ona sama (a tudíž vyhozena z KPR a předhozena lvům, přesně tak, jak to Miloš Zeman národu slíbil a jak to nakonec provedl se mnou),

c) chtěla se novému vedení zalíbit (Mynář, jsa neustále pod tlakem médií, potřeboval rychle a úspěšně "kauzu amnestie" uzavřít, ber kde ber, a Římanová mu naservírovala řešení na stříbrném tácu), a

d) dost možná se i obávala, že hodlám usilovat o její židli - pro člověka, který na své funkci velmi lpí a rád dává najevo ostatním svou moc je pravděpodobně poměrně obtížné si představit, že někdo jiný o takové místo a "moc" s ním spojenou nemá zájem. (Kdybych zájem měl, byl bych si o to místo řekl již v roce 2007. Neudělal jsem to tenkrát proto, že vzít židli po dr. Bártovi mi přišlo jako svatokrádež, a proto, že mne nebaví šéfovat druhým, nota bene vesměs starším lidem.)

Nyní se přímo u soudu ukázalo, že Dana Římanová měla nejen dostatečnou motivaci, ale i příležitost Mynáře zmanipulovat a že jí Mynář skutečně naslouchal. Dosvědčil to sám Mynář. Skutečnost, jak bezelstně to udělal, mne vede k domněnce, že do této chvíle nepochopil, jakým způsobem byl sám podveden.

Mynář zřejmě neměl žádný zvláštní důvod Římanové nevěřit, nikdo ho před ní nevaroval, a její tvrzení si proto včas neověřil. Když pak den před zveřejněním svého rozhovoru mluvil konečně i se mnou, zřejmě vůbec nečekal, že ode mne uslyší diametrálně odlišný příběh. Jenže tou dobou musel být jeho rozhovor už hotový a autorizovaný - Mynář by v pátek odpoledne byl býval musel stopnout sobotní vydání Práva, které bylo na tomto rozhovoru postaveno; snad proto se rozhodl nechat všemu volný průběh, debatu se mnou přerušil a mnou avizované důkazy mu stačilo vidět až v pondělí - na rozdíl ode mne totiž věděl, co se v sobotu stane. A opět - vůbec nepředpokládal, že se budu tak razantně bránit a nadto skutečně předložím důkazy, že autorem návrhu novoroční amnestie je osobní přítel Miloše Zemana Zdeněk Koudelka, kterého by Zeman rád viděl jako soudce Ústavního soudu. A pak už ani Mynář, ani Zeman neměli dost odvahy vzít svá tvrzení zpět a přiznat, že naletěli jedné chaotické paní.

Je otázka, co by se bylo bývalo stalo, kdybych si to líbit nechal, své autorství nerozporoval a nechal to na sobě - pravděpodobně bych byl po čase odměněn a našla by se pro mne práce na Ministerstvu spravedlnosti, ostatně, byla mi nabízena už 29. dubna 2013.

II. A kdo tedy napsal amnestii:

Řekl jsem to už mnohokrát rozvláčně, tak teď jen pro úplnost příběhu stručně:

1) Amnestie se připravovala formou jakési soutěže, které se účastnili jen oslovení lidé - já sám měl účast v náplni práce, jiní mohli snadno odmítnout. Jednotliví soutěžící o sobě nevěděli. Prokazatelně osloveni byli minimálně dva lidé, Zdeněk Koudelka a já.

2) Prezidentovo zadání od samého počátku obsahovalo požadavek nějak "řešit vlekoucí se trestní stíhání", tj. odborně řečeno požadavek na abolici - i tu však lze navrhnout na tisíc a jeden způsob.

3) Návrh Zdeňka Koudelky se Václavu Klausovi evidentně líbil nejvíc, vybral si jej, ztotožnil se s ním a jen velmi mírně upravil k obrazu svému - např. v Koudelkově návrhu byla abolice obsažena v čl. I., prezident Klaus ale články I. a II. Koudelkova návrhu nelogicky prohodil a proto dnes mluvíme o abolici jako o článku II.

4) Do okamžiku vyhlášení amnestie v závěru prezidentova televizního projevu na Nový rok 2013 jsem nevěděl, zda nějaká amnestie skutečně bude. Až do okamžiku, kdy byl text amnestie zveřejněn, jsem neznal její obsah - z mého hlediska se to jevilo jako vyhlášení výsledků soutěže, ve které jsem se svým návrhem neuspěl.

5) Prezidentem podepsaný originál rozhodnutí o amnestii údajně 1. ledna 2013 osobně doručila ke spolupodpisu premiérovi a následně i provedla korekturu tohoto rozhodnutí v redakci Sbírky zákonů řadová zaměstnankyně Odboru legislativy a práva KPR, asistentka bez právního vzdělání, kterou tím telefonicky pověřila její přímá nadřízená, ředitelka odboru dr. Dana Římanová.

6) Nemám tušení, zda existovala nějaká politická dohoda prezidenta s předsedou vlády, že prezident podepíše daňový balíček výměnou za to, že premiér spolupodepíše amnestii - nikdy jsem nebyl tak velký pán, abych takové věci věděl a ani jsem necítil potřebu je vědět. O této hypotéze jsem se dozvěděl až v souvislosti s nedávným únikem policejních odposlechů nasazených na Janu Nagyovou, nyní Nečasovou.

7) Ke svému návrhu amnestie se hlásím po celou dobu, nemám důvod se za něj stydět. Pokud by si jej prezident byl býval vybral, byli by mne za něj nenáviděli státní zástupci a soudci, protože by museli spoustu uložených trestů přepočítávat, ale můj návrh by nikdy nevedl k zastavení trestních stíhání např. v kauze H-systému a jí podobných kauzách ekonomické kriminality, protože můj návrh ekonomickou kriminalitu a korupci z dosahu amnestie výslovně vylučoval. Navíc můj návrh rozlišoval mezi platností a účinností amnestie a dával tak orgánům činným v trestním řízení devět týdnů na to, aby se abolici vyhnuly v jakékoli kauze; tím se mi fakticky podařilo obejít fakt, že jediným způsobem, jakým prezident může zasáhnout do trestních řízení, je zastavení trestního stíhání - já navrhoval zastavení s odkladem.

8) Koudelkův nepodepsaný návrh jsem viděl krátce, a aniž bych tehdy věděl, kdo je jeho autorem, dal jsem najevo, že se mi nelíbí. Nelíbil se mi proto, že byl přízemní a šitý na míru výhradně aktuálním potřebám justice: "upouštěl páru" v tehdy přeplněných věznicích a zbavoval státní zástupce a soudce kauz, se kterými nebyli schopni léta pohnout - tj. vyčistil jim skříně od "balastu", který stejně neměli zájem řešit.

9) Proč si prezident Klaus vybral Koudelkův návrh a ne jiný, to ví jen on. Já to nevím. Nicméně jsem jako hradní právník Klausovu amnestii částečně hájil, protože její kritika byla účelově přehnaná a spíše emotivní než odborná. A dnes bych ji hájil stejně, se stejnými výhradami.

10) Poté, co byla amnestie vyhlášena, jsem byl samozřejmě zvědavý, kdo je autorem toho "vítězného" návrhu. Koudelkovo autorství bylo patrné z "vlastností dokumentu", a potvrdil mi je i Ladislav Jakl. Koudelkovo autorství nakonec nepřímo přiznal i prezident Miloš Zeman ve svém projevu v Senátu 21. srpna 2013 1), když řekl, že podíl Zdeňka Koudelky na přípravě amnestie byl mimořádný, a proto jej nenavrhne na soudce Ústavního soudu, byť jeho osobním přítelem Zdeněk Koudelka zůstává. O to je obludnější, že prezident stále trvá i na spoluautorství mém, by´t odmítá upřesnit, jaký můj podíl byl. Vnímám to jako jeho pomstu za Koudelku.


=======
1) čas od 4:48:20