Potvrzení rozhodnutí štrasburského soudu - Nová žaloba v Norsku


I.

Jménem petičního výboru na podporu návratu Denise a Davida Michalákových do České republiky vítám včerejší krok Miloše Zemana, který se rozhodl veřejně deklarovat, že je připraven ve prospěch rodiny Michalákových intervenovat. Příslibu prezidenta republiky si vážíme a rádi bychom mu tlumočili i poděkování Evy Michalákové, s níž jsme v každodenním kontaktu.

II.

Dora Boková včera od Evropského soudu pro lidská práva konečně obdržela vyrozumění, že stížnost Evy Michalákové a jejích synů na Norsko byla skutečně Soudem odmítnuta, a to již 26. srpna 2014. (Jak se stalo, že dopi z 2. září 2014 nebyl doručen a rozhodnutí muselo být Soudem potvrzeno a znovu zasláno až na dotaz Dory Bokové, zůstává záhadou.)

Stížnost odmítl výbor tří soudců složený z předsedy Charlana Hajijeva z Ázerbájdžánu, Erika Møseho z Norska a Dmitrije Dědova z Ruské federace.

Rozhodnutí výboru obsahuje pouze jednověté odůvodnění, podle kterého „Soud neshledal žádné známky porušení práv a svobod obsažených v Úmluvě anebo v jejích protokolech“. Text přikládám.

Nepotvrdily se tak spekulace některých českých úřadů, že Soud odmítl stížnost z formálních důvodů, např. pro nedodržení šestiměsíční lhůty nebo pro nevyčerpání opravných prostředků v Norsku.

Toto rozhodnutí považuji za nedostatečně vyargumentované a odporující dosavadní judikatuře Evropského soudního dvora (mám na mysli zejména věc Kutzner versus SRN z roku 2002, podle kterého "na pěstounskou péči nesmí být nahlíženo jako na dlouhodobé umístění dětí k cizím lidem, které by fakticky nahrazovalo adopci", a další rozhodnutí, jasně konstatující, že k odebrání dětí má být extrémním opatřením, kdy není jiné řešení možné).

III.

V každém případě nyní se definitivně otevírá cesta k podání nové žaloby v Norsku podle § 4-21 zákona o sociálním zabezpečení dětí - již není třeba se ohlížet na případné důsledky, které by to mohlo mít ve vztahu ke stížnosti ke štrasburskému soudu. Žalobu připravuje známá norská advokátka Janne Rebecca Fjelnseth.

Jsou zde ale dvě velká "ale":

1) Podstatou tohoto typu žalob je implicitní uznání tvrzení Barnevernu, že matka byla skutečně nezpůsobilá starat se o své děti, a důvodem k jejímu podání je napravení rodičů. Tento typ žalob je v Norsku v drtivé většině případů zamítán, nejdříve pro pochybnosti o zlepšení situace v biologické rodině, později s odkazem na to, že dítě si již vytvořilo u pěstounů pevné vazby. Nicméně jistou naději nám dává, že známému norskému právníkovi Mariu Reikerasovi se tento týden podařilo jednu takovou žalobu vyhrát.

2) Nejedná se o žádný opravný prostředek, jak ho chápou české úřady. Eva Michaláková se touto žalobou teoreticky může obracet na Barnevern každý rok a její žádost může být opakovaně odmítána až do 18. narozenin jejich dětí. Pokud bych měl tento typ žaloby chápat jako opravný prostředek, pak tento opravný prostředek nemůže být nikdy vyčerpán. Cituji ze zákona ze dne 17. července 1992 č. 100, o sociálním zabezpečení dětí (Barnevernloven, Child Welfare Services Act), která popisuje proces žádostí o vrácení dítěte do péče rodičů:

"§ 4-21. Zrušení rozhodnutí o svěření dítěte do péče
(1) 1. Krajská komise může zrušit rozhodnutí o svěření dítěte do péče, pokud existuje velká pravděpodobnost, že rodiče dokáží dítěti zajistit zodpovědnou péči.
2. Rozhodnutí se však nemůže zrušit, pokud si dítě vytvořilo takový vztah k lidem a prostředí, kde se nachází, že by přemístění dítěte mohlo dítěti způsobit závažné problémy.
3. Před zrušením rozhodnutí mají pěstouni dítěte právo se vyjádřit.

(2) 1. Strany nemohou požadovat, aby se zrušení rozhodnutí o svěření dítěte do péče projednávalo krajskou komisí, pokud byl případ krajskou komisí nebo soudy projednáván během posledních dvanácti měsíců.
2. Pokud žádosti o zrušení nebylo vyhověno v předchozím rozhodnutí nebo rozsudku s odkazem na § 4-21 odst. 1 bod 2, může se nové projednání požadovat pouze tehdy, pokud lze doložit, že v situaci dítěte nastaly významné změny."

ZÁVĚREM:

Může se stát - a ta pravděpodobnost je velmi malá - že již na úrovni Krajské komise (což je orgán Barnevernu) dojde k vrácení Denise a Davida do péče matky, popř. její sestry či otce. Děti odcestují do České republiky, kauza skončí.

Může se ale také stát, že Krajská komise návrh paní Michalákové zamítne, a bude třeba se odvolat k okresnímu soudu. A i ten může žalobu zamítnout, a půjde se ke krajskému soudu. A i ten může žalobu zamítnout. Dovolání k Nejvyššímu soudu je nepovinné. To celé může zabrat rok i více. A za další rok poté by mohla Eva Michaláková celý tento proces zahájit znova, zase od krajské komise. A tak pořád dokola.

Chci věřit, že české úřady jsou si rizika tohoto "věčného koloběhu" vědomy a informovaly o něm i prezidenta republiky. Chci věřit, že pro případ, že tento koloběh bude skutečně nastartován a norské úřady budou řízení záměrně protahovat, aniž by nezpochybnitelným způsobem odůvodnily nezbytnost dalšího setrvávání Čechů Denise a Davida v norské pěstounské péči, mají české úřady již nyní stanovenu mez, kdy sáhnou k přislíbené diplomatické intervenci, a nebudou čekat do okamžiku, kdy se situace sama vyřeší tím, že denis a david dosáhnou zletilosti.

Čas hraje proti matce a jejím dětem - a dětem čas utíká mnohem pomaleji, než dospělým.






PŘÍLOHA: