Pavel Kopecký

21. 04.

Ukrajinská půjčka za oplátku

Pavel Kopecký Přečteno 5097 krát

Agendu celé řady vlád a veřejný prostor jejich zemí zalehla v posledních měsících problematika Ukrajinské republiky. A to do té míry, že se téměř vytratila ještě nedávno živá, sarinem páchnoucí diskuze o syrské řeži. Její následky se přitom potáhnou – s přímým dopadem na Evropskou unii, odkud tisíce lidí odešly bojovat za „pravou víru“ – ještě desetiletí. Mimo jiné proto, neboť se zdá, že za chemickými kousky nestáli ani tolik (mezinárodní) islamisté, nýbrž stále ještě sekulární Turecko. Jeden z hráčů, kteří aktuálně citlivě vnímají ruský nástup na Krymu, „nepotopitelné letadlové lodi“ Černomoří. Oblasti, která se již v polovině 19. století změnila v prostředí ozbrojeného zápasu o rozdělení zájmových sfér Západu a Východního impéria.

Navzdory všem existujícím rozdílům mají tudíž obě ohniska mezinárodní nestability hodně společného. Jejich bezpečnostní propojenost, doufám, netřeba zdůrazňovat, ale najmě je patrné, že na příslušných vlnách napětí surfuje, a do rodiny velmocí se vrací mnohonárodnostní Ruská federace.

Naplňuje sudbu, s níž do čela největšího státu zeměkoule nastoupil Vladimir Vladimirovič Putin. Silovik par excellence, který se aktuálně těší nebývalé popularitě u svého lidu. Populace ve zlém vzpomínající naivně prozápadního M. S. Gorbačova, jehož by někteří přičinlivci rádi soudili za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Populace vysloveně potupené alkoholokracií Borise Jelcina, za niž se nástupnické Rusko hospodářsky propadlo a politicky bezmála rozpadlo. Populace nejčastěji prahnoucí po tvrdých vládcích, reformátorech à la Petr I. Veliký, Lenin či Stalin…

Záměr obnovit skrze soudobé Rusko význam Sovětského svazu (ne Sovětský svaz samotný!) vylekal kdekoho. Pročež dotyčným nezbylo, než se pod zástěrkou boje za demokracii pokusit obrátit kormidlo nastoleného trendu. Skoro padesátimilionová Ukrajina se tak stala faktickou hříčkou aktérů jednajících „o ní, ale bez ní“.

Na základě řady cynických, reálpolitických úvah tekly na krajně zadluženou Ukrajinu miliony a miliony dolarů, které však zázračnou mocí Vizíru měnily pohrobky banderovců, jako kdysi následovníky ustašovců při rozpadu Jugoslávie, v čistoskvoucí lidumily. Lilium demokracie. Pro úplnost potom dodávám, že jejich přičiněním byl zrušen status ruštiny jako druhého úředního jazyka a na západní Ukrajině povstala další historická reminiscence – akční výbory k „očistě“ veřejných funkcí.

Taktiku nezřídka zjednaných výtržníků, doplněných o vydatnou pomoc „odborných poradců“, nyní na oplátku užívá Kreml. Jeho kroky naznačují s předstihem pečlivě promyšlený postup. Přičlenil si Krymský poloostrov, nyní túruje motory, šlape na plyn, aktivizoval separatistické Podněstří (čímž dal v podstatě otevřený políček EU) a haraší také svým přeorientováním na stále sebevědomější Čínu.

Jeho záměr je jasný. Ukrajinu, zemi na pokraji rozkladu, dále destabilizovat. Její rozpačitě zasahující vládní jednotky nejrůzněji motivovat k masovým dezercím (jaká to paralela k vývoji na Majdanu, že?) a ohrožovat plánované prezidentské volby, jež mají legalizovat mocenské struktury odvozené z faktického puče. Nakonec ze spřízněných oblastí vytvořit závislé nárazníkové zóny. Půjčka za oplátku.

Článek vychází z textů zveřejněných deníkem E15, Literárkami.cz a slovenským Novým slovem

16. 04.

Acta est fabula

Pavel Kopecký Přečteno 4741 krát

Tradiční české mediální nástiny událostí na Ukrajině, potažmo Krymu jsou čítankovým příkladem, jak důkladné opevnění si během desítek let zbudovala autorita zvaná Veličenstvo Jednostrannost či její věrný služebník Dvojí Metr. Prosazující se i tehdy, když existuje tisíc a jeden pádný důkaz, že situace je příliš komplikovaná na to, aby si vysloužila černobílá hodnocení. Karel Kryl zřejmě věděl, o čem také po Listopadu zpíval.

Uvedu dosti barvitý příklad. Minulý týden vynesl jeden mnohaletý zaměstnanec ČT neobvyklý informační trumf – vzbouřence na převážně rusofilním východě Ukrajinské republiky kritizoval věcně! Zdůraznil cosi ve smyslu, že povstalce na tamějších barikádách podněcuje i financuje Kreml. V pořádku, takovému podezření nutno popřát sluchu, Putinovi se zřejmě tyto separatistické figurky náramně hodí. Jenže proč dotyčný zpravodaj vynechal obdobnou charakteristiku stran jádra předchozích „prodemokratických lidumilů“ na Majdanu? A kterak to přijde, když už veřejnoprávně slýcháme „vše podstatné“, že opomněl, jak jsou si zmíněné bojůvky blízké také vizuálně…?

No dobrá, starého psa – ač si jeho prašiviny všímá stále víc diváků – novým trikům nenaučíš. Zafixoval si své cirkusové kousky ohledně Ukrajiny roku 2004, oplakal bleskovou porážku proamerické agrese Gruzínce Saakašviliho, mezi řádky dával znát zklamání, že zimní olympijské hry v Soči proběhly bez nového Beslanu (tudíž vytahoval „kausy“ místních záchodků) a měsíce otevřeně podporoval ozbrojený státní převrat proti legálně zvolenému prezidentu v Kyjevě.

Ani dál nemůže jinak. Angažovaně drží basu s těmi, kdo haraší protiruskými zbraněmi a sankcemi, přičemž se děsí dalšího západního skoku „ruského medvěda“. Zároveň snad ale ani netuší, že skutečně významní hráči pouze šlapou na plyn, aby zlepšili své vyjednávací pozice při brzkém licitování o nějakou formu rozdělení, řekněme federalizace nešťastné země. Acta est fabula. Kus je odehraný.

Glosu zveřejnily Britské listy

02. 04.

Nad Tatrou se Kiská

Pavel Kopecký Přečteno 2803 krát

Robert Fico je sice dlouhodobě nejoblíbenějším politikem Slovenska, ale současně také nejneoblíbenějším veřejným představitelem pro stoupence jiných politických proudů. Vyvolává u nich – diplomaticky řečeno – početné kontroverze a někdy až hysterický odpor. Stupňovaný nejspíš hodně i tím, že mu zpravidla všechno pěkně vychází. Takže o to větší radost zavládla v opozičním táboře, když vyšel najevo flagrantní premiérův neúspěch ve 2. kole čtvrtých přímých prezidentských voleb.

Na mršinu jeho bezmála dvacetiprocentního debaklu usedli kupříkladu mnozí pravicoví novináři, ze kterých obvykle přímo crčí frustrace, jak málo se jim daří podlamovat pozici úspěšného předsedy vlády.

Populista Fico jim teď sérií strategických chyb v kampani, respektive jejím výsledkem, rozdal třaskavou munici. Pojednou totiž svému věčnému kritikovi s gustem „radí“, aby odstoupil, když to přece bylo „referendum o Ficovi“.

Žurnalistická demagogie je jedna věc, druhá zase to, že slovenský předseda vlády nepochybně oslabil svou pozici nejenom psychologicky. A nechtěně tím určitě povzbudil rozvaděnou, „máslovitou“ opozici v parlamentu, jejíž aktivity mu nebývají příliš nebezpečné. Opírá se totiž o jím pevně šéfovanou (i zakládanou) „státostranu“ SMER – sociálnu demokraciu, jež v podstatě kontroluje Národnú radu Slovenskej republiky. Přičemž tak by tomu mělo být ještě nejméně příští dvě léta.

Tím podivnější se řadě pozorovatelů jevilo, proč mladý, letos teprve padesátiletý premiér vyrazil do takového „dobrodružství“, zvlášť když by i vítězství znamenalo mocenský sešup. Přesedlání do méně významného křesla hlavy státu.

Hodně se o tom spekulovalo a ještě jistě bude, jenže o dost zajímavější je cosi jiného. Stejně jako loni v Česku překonal kandidáty zavedených stran muž velkého byznysu s „bezpolitickým“ imidž. „Nad Tatrou se Kiská…“ napsal mi v reakci kamarád z východu. Jenže to není úplně přesné.

Slovenská „babišovština“ je vlastně jen další zpráva o široké krizi standardních struktur a jejich někdy až obludně ustálených mocenských postupů.

Článek je rozšířením textu zveřejněného deníkem E15

Archiv článků: duben 2014

Ukrajinská půjčka za oplátku

Acta est fabula

Nad Tatrou se Kiská

Blogeři abecedně