Současná česká škola získala v posledních měsících mnoho nových charakteristik. Česká škola má nevychované žáky, nevzdělané, nečtoucí atd. Obecná nespokojenost se stavem českých škol se pevně usadila v přesvědčení odborníků, učitelů, rodičů a také obecného lidu. Jedna z charakteristik je zatím všemi nespokojenými opomíjená. Jde o konstatování, že česká škola je také nudná a své žáky nudí. Předpokládám, že taková škola nudí také učitele a ani pro rodiče není z nejzajímavějších. Proč vyžaduje obezřetnost vpustit mezi výčet kritických jevů českého školství nudu? Je to tím, že škola by měla být místem sebezáporu a přemáhání?

Mám podezření, že tento stav mysli nevděčných žáků souvisí se stavem mysli a životů mnohých pedagogů a dospělých obecně. Prostě se také ve svých životech a povoláních nudí a předpokládají, že jde o přirozený stav věcí. Žáci jsou tak vzděláváni a připravováni na to, co je čeká v životě, a jde vlastně o skvělou „přidanou hodnotu“ české školy.

Proč bychom se měli nad nudou ve škole zamyslet? S největší pravděpodobností se nuda ve škole odráží nejen v postojích dětí, ale především v jejich školních výsledcích nejen v mezinárodních srovnáních. A tak pokles výsledku českého školství má přímý vztah s tím, že podle mezinárodního srovnání PISA (2009) není pro polovinu patnáctiletých škola místem, kam by chodili rádi. Třetina z nich by do školy nechodila nejraději vůbec. Dokonce i mezi nejspokojenějšími žáky čtyřletých gymnázií se polovina dětí nudí. Na elitní víceletá gymnázia, dle vlastních slov, nechce chodit čtvrtina žáků.

Je pravdou, že z jiného úhlu pohledu jsme vlastně přeborníky. Máme skoro nejvíce negativně „motivovaných“ studentů mezi srovnávanými zeměmi.

Přemýšlím o tom, jestli je opravdu život dospělých a pedagogů tak nudný a šedivý, jak se možná jeví žákům. Přemýšlím, jestli v životě na žáky nečekají také úkoly a povolání spojené s kreativitou, radostí z řešení náročných úkolů a ocenění jejich námahy druhými.

Znám mnoho učitelek a učitelů, kteří nejsou nudní a učí zajímavě, s nadšením. Pro které rozhodně neplatí charakteristika z průzkumu postojů mladých realizovaného v roce 2010 pro projekt Klíče pro život, podle něhož je jen pro 30 procent dětí s paní učitelkou zábava. Kladu si otázku čím to může být?

Na facebooku jsem mimo jiné našel výrok žáka ZŠ, který konstatoval: „že škola je zábavná, jenom je škoda, že ne každé zábavě rozumím…“. Není tedy ona nuda zakořeněná také v tom, že učení u nás někdy nedává smysl? Jednou z cest může být učení v projektech, které není bezhlavou zábavnou vložkou, ale skutečným učením. Cestou je také hledat smysluplné činnosti ve vyučování, tematicky propojovat obory a v neposlední řadě hořet pro to, co vyučujeme. Ptát se častěji, proč konkrétně toto učíme, jaký smysl má tato konkrétní aktivita a kam směřuje.

Je to všechno jenom utopie, taková reformní fráze? Doporučuji nahlédnout do výuky mnoha českých škol a pedagogů. Smysluplná a zábavná výuka je pro ně často přirozenou součástí jejich práce. Případně doporučuji shlédnout seriál ČT Škola snů, který připravovala Nina Rutová. Jde o namáhavou cestu, plnou úskalí. Myslím si, že to, aby žáci mohli zformulovat na facebooku větu: „školu miluju, ale tu výuku někdy nedávám …“ s jiným pozitivním a zábavným závěrem, stojí za to.

Zábava a radost z učení je tajemstvím nejen úspěšných školských systémů, ale také např. kompetencí, které se podílejí na občanských postojích a kultuře společnosti. Možná se už v dnešní škole odehrává ten zásadní střet mezi legendární „dobrou náladou“ společnosti zítřka a tou druhou, méně zábavnou a méně pozitivní náladou dalších let a generací…