Předchozí blog „Zase ten Bátora“ v kostce zdůvodňoval, proč je angažmá tohoto pána na ministerstvu školství krokem směřujícím proti vyřešení jednoho z nejdůležitějších úkolů, před nímž tento úřad v současnosti stojí. Tím úkolem, který vyplývá ze školského zákona i z dalších norem, je zajištění rovného přístupu ke vzdělání pro všechny děti.

Komunisty nastavený systém ústavní péče a zvláštního školství dokázal efektivně zajistit, aby žáky a učitele „normálních“ škol nezatěžovaly děti s postižením, děti neúspěšné a děti zlobivé. A také velká část dětí z romských rodin. V posledních dvou dekádách samozřejmě došlo k mnoha pozitivním změnám. Nicméně představa, že děti, které z různých důvodů nezvládají nároky běžné školy, by se měly vzdělávat jinde (rozuměj kdekoli, jen ne u nás), uvízla překvapivě hluboko mezi většinou rodičů, pedagogů, úředníků i politiků. Právo na vzdělání je shledáváno v možnosti učit se podle programů škol speciálních nebo základních škol praktických.

Požadavek na interpretaci práva na vzdělání tak, jak je to běžné např. ve Velké Británii nebo ve Finsku, je cejchován jako radikální. Zkušenosti ze zahraničí přitom ukazují, že zapojení dětí s nejrůznější formou znevýhodnění, postižení, či onemocnění do běžných škol pomáhá rozvíjet nejen je samotné, ale i jejich spolužáky. Samozřejmě to není možné v naprosto všech případech, a proto dodejme, že úsilí o maximální zapojení dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol neznamená absolutní zrušení speciálního školství.

Klíčové je však to, že v daných zemích je naplněno právo na vzdělání těchto dětí – i ony dostanou možnost zapojit se do standardního vzdělávacího procesu společně se svými vrstevníky, nikoli jen s výběrem spolužáků na základě podobného typu znevýhodnění či postižení. Nediskutuje se o tom, zda dítě s mentálním postižením má právo být v normální škole. Na to má totiž právo každé dítě. Co se však diskutuje intenzivně, jsou různé způsoby individuální podpory toho kterého dítěte. Nebo-li, jak jeho právo naplnit. Říká se tomu inkluze.

Do minulého léta se zdálo, že zahraniční trend podpory inkluzivního školství se uchytil i u nás. Téma rovných příležitostí ve vzdělávání se v rezortu dostalo do popředí zejména po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který v roce 2007 odsoudil Českou republiku za diskriminaci ve vzdělávání. Byly připraveny úpravy důležitých vyhlášek a vypracován Národní akční plán iluzivního vzdělávání (NAPIV), který společně s koncepcí včasné péče schválila ještě úřednická vláda. Proti inkluzi se však zvedla silná vlna odporu speciálních pedagogů. Intenzivní lobby speciálního a praktického školství přispěla k tomu, že nový ministr Dobeš během několika měsíců akční plány zmrazil, připravené novelizace přikázal předělat a pro-inkluzivní tým na svém úřadu rozprášil. Ministr se později k inkluzi oficiálně přihlásil a formálně pokračoval v činnosti NAPIVu, nicméně hromadný odchod takřka 50ti členů (mj. univerzitních pedagogů, expertů z veřejné správy a sociálních a vzdělávacích organizací) z této pracovní skupiny na jaře 2011 dostatečně zhodnocuje skutečnou snahu resortu o (ne)změnu.

Odklon od dočasné proinkluzivní politiky MŠMT jistě není způsoben příchodem Ladislava Bátory na ministerstvo. Jeho působení na významných postech úřadu se ani nemusí nutně odrazit v konkrétních změnách vzdělávacích strategií (ačkoli coby hlavní personalista by jistě dokázal horlivé zastánce inkluze bravurně zchladit). Nicméně je nasnadě, že pro Josefa Dobeše je jeho přítomnost důležitá a že názory nedávného ministrova poradce nebudou oslyšeny. Ačkoli se Ladislav Bátora k tomuto tématu veřejně nevyjádřil, texty autorů kolem jeho Akce D.O.S.T. nedávají příliš šancí „pedagogickým experimentům“, zejména pokud vznikly za vlády „opravdových extrémistů“ Kuchtové a Lišky. Krom toho, inkluze je přece importem z EU, je prosazována aktivisty z NGO a navíc všichni víme, která skupina za tím stojí, že?

Česká republika je při narovnávání rovných příležitostí ve vzdělávání fakticky vázána mezinárodními úmluvami, jichž se nemůže jednoduše zříci. Konkrétní kroky ke změně však lze dělat různou rychlostí a s různou mírou pečlivosti. Ladislav Bátora se bude jistě snažit všemožně sypat písek do proinkluzivních snah, stejně jako si to vytkl za cíl v případě „žluklou kolomazí promaštěného agregátu Evropské unie“. Zaměstnáním šéfa Akce D.O.S.T., jejíž čelní aktéři koketují s populistickými a autoritářskými mikrostranami, dává ministr Dobeš jasný signál všem, kdo by se báli přílišné aktivity v narovnání přístupu ke vzdělání.

Působení L. Bátory na ministerstvu školství je tak dalším střípkem do mozaiky celkového směřování resortu. Je jasným signálem, že některé děti si budou muset na docházku do škol, které jsou pro většinu jejich vrstevníků standardem, ještě počkat. Snad se toho dočkají alespoň jejich mladší sourozenci.

Tomáš Habart, vzdělávací program Varianty